Demonstrace a další pouliční protesty nejsou sice v České republice žádnou novinkou, v poslední době jich ale začíná přibývat a proměňuje se i jejich složení. Stále více lidí se učí chodit do ulic a dávat často velmi nahlas najevo svou nespokojenost. Protesty pouličního typu se stávají i velmi vděčnou mediální látkou. V jejich prezentaci se promítají také ustálené představy spojené s vnímáním politiky a veřejné sféry obecně.

Ústředním bodem mediálního zobrazení demonstrace či jiné formy pouličního protestu je určení stran, které proti sobě „reálně“ stojí, a jejich klíčových charakteristik. Vulgárně zjednodušeno — příjemce mediálního sdělení se prostřednictvím vykreslení stran konfliktu dozvídá, kdo je v daném příběhu protestu hrdinou a kdo padouchem a také proč.

V hlavní roli

Výchozím bodem pro rozdělení rolí v příběhu protestní akce je kategorie „běžný občan“, kterou můžeme označit jako personalizaci nejdůležitějších znaků české politické kultury. Jednou z výborných ukázek konstrukce kategorie „běžného občana“ se stala prezentace stávky odborů z poloviny června v České televizi. Konstrukce „běžného občana“, která se v této prezentaci objevuje, je zároveň konstrukcí hojně využívanou i v souvislosti s dalšími protesty.