Demonstrace a další pouliční protesty nejsou sice v České republice žádnou novinkou, v poslední době jich ale začíná přibývat a proměňuje se i jejich složení. Stále více lidí se učí chodit do ulic a dávat často velmi nahlas najevo svou nespokojenost. Protesty pouličního typu se stávají i velmi vděčnou mediální látkou. V jejich prezentaci se promítají také ustálené představy spojené s vnímáním politiky a veřejné sféry obecně.

Ústředním bodem mediálního zobrazení demonstrace či jiné formy pouličního protestu je určení stran, které proti sobě „reálně“ stojí, a jejich klíčových charakteristik. Vulgárně zjednodušeno — příjemce mediálního sdělení se prostřednictvím vykreslení stran konfliktu dozvídá, kdo je v daném příběhu protestu hrdinou a kdo padouchem a také proč.

V hlavní roli

Výchozím bodem pro rozdělení rolí v příběhu protestní akce je kategorie „běžný občan“, kterou můžeme označit jako personalizaci nejdůležitějších znaků české politické kultury. Jednou z výborných ukázek konstrukce kategorie „běžného občana“ se stala prezentace stávky odborů z poloviny června v České televizi. Konstrukce „běžného občana“, která se v této prezentaci objevuje, je zároveň konstrukcí hojně využívanou i v souvislosti s dalšími protesty.

Pragmatismus je asi základní charakteristikou, kterou „běžný občan“ oplývá. Tento pragmatismus je spojen i s jistou formou nezájmu a neochoty zapojení do veřejného dění. V zmíněné prezentaci odborářského protestu napovídají o pragmatismu běžných občanů komentáře doprovázející shrnující reportáž v hlavní zpravodajské relaci Události: „Země se připravovala na kolaps, Češi sedli na kola.“ Běžných občanů, tedy Čechů, jako kdyby se stávka i důvody, které ve zpravodajství poněkud zanikají, vůbec netýkaly a byly jen velkou nepříjemností, s níž se museli vypořádat. Média ovšem nezapomenou vyzdvihnout jejich schopnost si s touto situací důvtipně poradit. „Nad hádkami politiků a odborářů zvítězila vynalézavost,“ dozvídá se divák v závěru reportáže.

Minimální zájem o angažovanost, ať už na úrovni aktivního zapojení do struktur nebo formou občanského protestu je důsledkem přetrvávající krize důvěry v politické instituce. Chápání veřejné sféry vůbec jako něčeho nečistého, s čím by „normální a slušný“ člověk neměl mít raději co do činění, se odráží i na prezentaci pokusů o nabourání konformní neangažovanosti právě akcemi jako je stávka. Převládající představy o české politické kultuře i politická kultura samotná, tedy nedůvěřující oblasti politiky, navozují dojem, že jedinou přípustnou formou účasti na veřejném životě jsou oficiální volby.

Běžný občan versus odborář či radikál

Prezentace protestu se do značné míry liší právě tím, kdo je jeho iniciátorem. Klíčový je ovšem vztah, který má iniciátor k „běžnému občanovi“. Záleží i na tom, jaký předpokládaný prospěch či neprospěch z protestní akce, případně důsledků, „běžný občan“ má. Už samotným protestním jednáním, tedy aktivitou, která do představy o běžném občanovi nezapadá, se aktér z kategorie „běžných občanů“ sám vyloučí, ač by se mohlo zdát, že odborář je občan „běžný“ jako kdokoli jiný. V televizním příběhu ale do těchto řad nepatří, naopak stojí proti nim, neboť „svou“ stávkou znemožňuje „běžnému občanu“ nerušeně prožít pracovní den. Vyrušovaný samozřejmě reaguje podrážděně: „Proč tady otravujete všechny slušný lidi, který nemůžou do metra, nemůžou jet do práce...“ (tamtéž)

Proti „běžnému občanu“ stojí i kategorie „radikál“, jejíž vymezení ale poněkud pokulhává. Od původního významu „jdoucí ke kořenům“ se podstatným způsobem posunulo a zúžilo — výraz je nejčastěji používán pro příznivce krajní pravice, a také vytváří pomyslnou střechu, pod níž se neonacisté mediálně setkávají se svými oponenty z krajní levice i odjinud. Je ovšem radikálem jen ten, kdo je na základě určitých symbolů (ať už je to vyholená hlava, číro nebo oplackovaný batoh) za „radikála“ označen? Nebo je radikálem i ten, kdo se k takovému uskupení viditelným způsobem nehlásí, nicméně jej vidíme s úsměvem a bez problémů kráčet po boku prve zmíněných? Prezentace prvních protestních akcí proti „nepřizpůsobivým“ ve městech Šluknovského výběžku z 2. a 10. září jsou důkazem poněkud povrchní definice radikalismu. Amatérská videa z 2. září ukazují, že hesla jako „Cikáni do plynu“ a „Čechy Čechům“ nejsou zdaleka doménou jen holohlavých svalovců v černých brýlích. V médiích se ale v případě první demonstrace dozvídáme, že „do ulic vyšli běžní obyvatelé Varnsdorfu, kterým vadí rostoucí kriminalita ve městě“ nebo „dav se pokojně vydal směrem k ubytovně, kde bydlí Romové či sociálně slabí“ (viz zde) — jako kdyby na demonstrování před něčím obydlím bylo něco „pokojného“. V případě druhé demonstrace, která byla svolána Dělnickou stranou sociálních spravedlnosti, už ale v titulcích figurují „radikálové“ namísto „běžných občanů“, přestože se neohlášeného pochodu k romské ubytovně opět zúčastnili i místní obyvatelé. „Radikálové“ odpovídající oné zjednodušující definici radikála „zjevného“ jsou ale iniciátory akce, což je pro prezentaci stěžejní.

Diametrálně odlišná mediální prezentace zde stojí na posouzení pozice „běžného občana“ — v prvním případě je „běžný občan“ dle média oprávněně nespokojený a proto je tak prezentován i protest, jehož hlavním aktérem je; v případě druhém, který se však obsahově zásadním způsobem od prvního neliší, je protest označen, především kvůli tomu, kdo je iniciátorem, za dílo pravicových extrémistů, kterým „běžný občan“ slouží jako pasivní, možná dokonce zneužitý štít: „V předních řadách místní lidé, skuteční radikálové schovaní uvnitř davu.“ Kdyby v protestním pochodu byl v prvním i druhém případě ten samý člověk projevující se stejným způsobem, jednou je pro média radikálem a stojí na straně zla, a podruhé jen spravedlivě rozzlobeným obyvatelem na straně dobra.

Komu slouží pasivita

Arnošt Novák ve svém článku Zlehčit, zamlčet, démonizovat (A2, č. 20/2011), který se rovněž zabývá tím, jak masmédia prezentují protesty, připomíná, že dnešní média jsou více než čím jiným komerčními podniky, které mají v prvé řadě přinést svému majiteli zisk, nikoliv divákovi informace. Komerční charakter mediálního prostoru a prostupování logiky ekonomického pole do pole žurnalistiky, jak popisuje ve své knize O televizi francouzský sociolog Pierre Bourdieu, má pak za následek zjednodušování mediálního obsahu a jeho přizpůsobování vkusu publika i ve vztahu k političnu.

Zjednodušování a schematizace prezentace politického se pak projevuje v bagatelizaci událostí. Spíše než rozvažující kritický pohled přichází potvrzování již zažitého. V případě vztahu prezentace protestů a představ o politické kultuře v českém kontextu je to právě pragmatická pasivita a ostentativní apolitičnost. Politické se rovná nečisté a hodné despektu, a proto není náhodou, že označení červnové stávky odborů jako stávky politické, nejen z úst představitelů vlády, je tou nejpádnější formou jejího odsouzení.

Právě v souvislosti s depolitizací je možné zmínit pojem dominantní ideologie — představa politické kultury spojené s žádoucími a nežádoucími charakteristikami může být totiž považována za představu ideologickou či dokonce dominantně ideologickou. Personalizuje-li navíc médium politickou kulturu do kategorie, s níž se může divák ztotožnit, do kategorie „běžného občana“, stávají se tyto charakteristiky vzorem. K čemu přitom poukazuje tento vzor? Jedná se o opakované utvrzování, že divákova politická lhostejnost není ničím nepatřičným, ba naopak.