Zvláštním rysem současné civilizace je ničení vlastních kořenů. Africká kolébka lidského druhu je ničená soustavně a dlouhodobě. S úchylnou důkladností byla rozbombardována Mezopotámie, rodiště velkých kultur. Ekonomicky je likvidováno Řecko, první evropská demokracie. Možná jsou to všechno jenom náhody, ale je to přece jen zarážející.

Může taková civilizace přežít? Může přežít civilizace, jejichž mocní se snaží všemi technickými prostředky v rozporu s neustálým vyhlašováním svobody a nedotknutelnosti individua kontrolovat všechny a každého? Nejnověji se to provalilo na německou vládu, která jak se zdá vůči vlastním občanům využívá počítačové viry typu trojský kůň, aby získala přístup k obsahu jejich počítačů. Ale co, je to platné, když stejné vlády, které díky kamerám a počítačovému slídění mohou vědět o komkoli téměř cokoliv, nevědí vůbec nic o tom, jak se bude zítra vyvíjet ekonomika jejich zemí, závislá na nikým nekontrolovaných přesunech virtuálních peněz? A prý si neví rady se situací v Řecku, jehož podíl na ekonomice EU tvoří jen pár procent.

Panika kolem Řecka se objevuje každých pár měsíců a podle autorů nejnovější zprávy GlobalEurope Anticipation Bulletin, vydávané institutem Laboratoire Européen d'Anticipation Politique (LEAP) se tak stává vždy, když se vyhrotí ekonomické problémy v USA a v Británii. Zpráva dobře vystihuje současnou situaci: „Léto bylo řetězcem katastrof pro USA (recese, snížení ratingu, ochromení a bezmoc politického systému, neschopnost odsouhlasit realistický úsporný program). Velká Británie se propadá do deprese, na ulicích jejích měst vypukla povstání s neobvyklými násilnostmi, úsporný program vede zemi do sociální krize dosud neznámého rozsahu a přesto nedokáže zabránit růstu veřejných deficitů. Vládní koalice už vůbec neví, proč by měla ještě zůstávat pohromadě a jak by mohla společně vládnout. Jako šlehačka na dortu celého toho strašlivého vývoje pak působí odhalení propojení Murdochova mediálního impéria s vedoucími politiky. V takové zoufalé situaci pro USA a Velkou Británii nemohla nepřijít nová vlna zpráv o strašlivé situaci v Řecku a o nadcházejícím konci eura.“

Analytici z LEAP, kteří se ve svých prognózách v posledních letech, kdy jejich zprávy příležitostně sleduji, mýlili proklatě málo, v tom vidí jen obvyklé propagandistické odvádění pozornosti. Přes všechny mediální kampaně zůstává euro stabilní, zájem o eurové dluhopisy roste a zájem o dolarové dluhopisy klesá. Představa, že by došlo ke kolektivnímu politickému řešení, při kterém by Evropská unie rozhodla, že krizi už nebudou platit pouze daňoví poplatníci, ale že dojede i na banky, vyvolává na Wall Street a v City of London pochopitelnou paniku.

Přitom by to nebylo ani nic nepředstavitelného, ani originálního. Joachim Becker píše, že při krizi v Argentině na počátku devadesátých let, po pádu několika vlád po sobě a masových protestech nakonec Kirchnerova vláda vyjednala s většinou zahraničních věřitelů odepsání solidních 43% procent dluhů. Tehdy takové řešení vláda USA celkem podporovala, protože měla zájem na stabilitě Argentiny. Neústupnější byli tehdy evropské vlády. Nakonec se ukázalo, že důkladné oddlužení argentinskou ekonomiku, řízenou rozumnými vládami, postavilo na nohy tak, že dokázala velkou část dluhů splatit do roku 2005.

Řekové nepochybně argentinský příklad znají a vědí, že jejich protesty nemusí být marné. I pouhá hrozba skutečně lidové levicové vlády dokáže obměkčit i okoralá srdce bankéřů. Budou-li Řekové dostatečné vytrvalí, i oni prosadí, aby se na ztrátách podíleli i věřitelské banky.

Jsou ale i jiné příklady. Kancléřka Merkelová jistě zná dějiny své země a tak ví o bezpříkladně velkorysém oddlužení Německa po Druhé světové válce. Odpuštění dluhů nebylo jistě odměnou za rozpoutání války a masové vraždění, ale byla za ním racionální úvaha. Ekonomické potrestání Německa po První světové válce bylo jednou z příčin nacionalistické radikalizace zbídačelých Němců, která podstatně přispěla ke vzniku další války. Spolu s rozsáhlou ekonomickou pomocí v rámci Marsahllova plánu tak bylo oddlužení předpokladem poválečného německého ekonomického zázraku, který ukončilo až postupné uplatňování neoliberálních politik.

Hodnota drakonických úsporných opatření vůči Řecku (a dalším zemím EU, jako Lotyšsko, Litva nebo Maďarsko, o kterých se nemluví, jen proto, že se tam neplatí eurem) je morálně sporná a ekonomicky iracionální. Pokud by se prosadily i absurdní návrhy, aby Řecko rozprodalo své ostrovy (taktně se zatím neřeší otázka, jestli i s lidmi nebo bez nich), je nabíledni, že jedním z prvních zájemců bude Čína se svými obrovskými devizovými rezervami. Může si tohle někdo vážně přát?

U kořene řeckých problémů byla zřejmě i shovívavost při přijetí Řecka do EU. Benevolentní postoj byl podložen obavou, že pokud se po pádu řecké vojenské junty Řecko nepřimkne k Západu, hrozí vzhledem k politickým preferencím obyvatelstva značný posun země doleva. Nabídl se tedy jakýsi gulášový kapitalismus. Dlouho to fungovalo, ale protože nelze mít zároveň vysoké přerozdělování a vysoké zisky pro kapitalisty a vysoké daňové úniky, tak to fungovalo na dluh. Všude to dlouho fungovalo na dluh a s důvěrou ve virtuální svět. Analytici z LEAP říkají, že krize roku 2008 vymazala 15 bilionů virtuálních dolarů a že ještě zbývá anihilovat nejméně dalších 10 bilionů, k čemuž prý právě mílovými kroky směřujeme. V nadcházející krizi jde o daleko závažnější otázky než je situace v Řecku, jakkoliv tíživá. Podle LEAP je kolaps americké ekonomiky otázkou spíše měsíců než let. Není jasné, jaký svět se prosadí po krizi. Do značné míry to bude záležet na tom, jak se budou chovat občané, jestli svým vládám dovolí znovu vybudovat vzdušné zámky loupeživých rytířů, nebo prosadí ekonomiku snesitelnou pro lidi a pro přírodu.