Nepřímým daním, a DPH mezi nimi na předním místě, připisuji tři základní vlastnosti. Že je nikdo nemusí přiznávat, že jsou zahrnuty v malém v každém výrobku i službě, oplývají pro stát nedocenitelnou výhodou levného výběru a zanedbatelných úniků. Jsou to daně pohodlné. Že je stát může nastavit pro různé výrobky a služby různě vysoké, pomáhají mu ať už podle jakýchkoli kritérií usměrňovat nežádoucí a zvýhodňovat poptávanou výrobu či spotřebu, tedy například vysoko danit škodlivé cigarety a od daně osvobodit veřejnou dopravu. Jsou to daně ideologické. A konečně: že tvoří základní životní potřeby — potraviny, bydlení, ošacení — větší procento rozpočtového koše nízkopříjmových skupin obyvatel, postihuje výše DPH sociálně slabé více. Jsou to daně asociální.

V současnosti máme dvě sazby daní z přidané hodnoty a skupinu položek od DPH osvobozených. Snížená sazba činí deset procent, základní dvacet. Nejprve vláda na návrh ministerstva financí a nově i poslanci schválili zvýšení té snížené sazby a to z deseti na čtrnáct procent od ledna roku 2012, přičemž základní sazba má zůstat zachována. Od ledna 2013, a i to je součást schváleného návrhu, má ale dojít ke splynutí obou sazeb na sedmnácti a půl procentech. Návrh míří do Senátu, nejspíš bude vrácen, ale poslanci jej schválí znovu. Mnozí si ještě pamatujeme, že sbližování obou sazeb zahájila již Topolánkova vláda v rámci tehdejšího daňového batohu: nižší sazba byla původně pětiprocentní a základní činila dvaadvacet procent.

Sbližování obou sazeb při jejich souběžném zvyšování, dáno výše popsanými vlastnostmi DPH, znamená následující. Zvyšují se daňové příjmy státního rozpočtu, aniž rostou náklady na jejich výběr: z koupě rohlíku i benzínu je odvod automatický. Stát dává najevo, že výrobní ani spotřebitelské chování obyvatel nemíní ovlivňovat: kuřte si nebo nekuřte, jezděte autem nebo vlakem, znečišťujte sebe či okolí nebo ne, pro tento stát jste jeden spotřebitel. Rostou náklady domácností s nižšími celkovými příjmy, jimž základní potřeby jako jsou potraviny či bydlení, nově dražší, tvoří větší část výdajů: zatímco s platem patnáct tisíc měsíčně se jaksi pozná, když náklady na potraviny vzrostou ze čtyř tisíc na čtyři a půl, u platu čtyřicet tisíc pětistovka nehraje roli, u velké vrstvy obyvatel jsou náklady na to základní až na ústřice a osvětlení bazénu velmi podobné. Shrnuto: stát chce snadno a naoko rovnostářsky, ale ve skutečnosti na úkor slabších získat víc prostředků.

Všechno je ale jako vždycky ještě jinak. I odboráři sice volali, aby vláda nehledala při své rozpočtové odpovědnosti jen na výdajové stránce, tedy aby jen neškrtala, ale aby i hledala nové zdroje příjmů. DPH ale vláda zvyšuje ne aby zvýšila příjmy státního rozpočtu a nemusela tolik škrtat, ale proto, aby zaplatila svou drahou důchodovou reformu. Rozpočtu tedy zvýšení DPH nepomůže, volání po škrtech nijak neoslabí. Co působí rovnostářsky a neideologicky je ve skutečnosti demotivujícím sebe opakem, lží: říct, že kdo topí uhlím znečišťuje stejně jako kdo biomasou, že kdo potřebuje kvůli svému tělesnému postižení vozík má stejné výchozí šance jako ten, kdo má nohy zdravé, že kdo jezdí autem přispívá k dopravním problémům stejně jako ten, kdo vlakem — co je to ve skutečnosti jiného než posilování nerovností, co je to jiného než individualistická ideologie silných, zdravých, bezohledných? A konečně, zdražení potravin, léků, knih, tisku, kultury, dopravy bez rozlišení celou rozsáhlou skupinu obyvatel přesune, nebo lépe potvrdí, neb kdo už dnes neuspoří z měsíčních příjmů ani káčé už tam je, spolu s dalšími reformami mezi chudé. Co je neideologické, je ideologické.

Přitom změny v sazbách DPH jsou žádoucí. Ale jiné. Dvojí sazbu zachovat a obnovit její původní rozpětí. Od DPH osvobodit, co se vyrábí či nabízí v malém: každé zvýšení DPH totiž zvyšuje náklady na výrobu a tím zdražuje, každé zvýšení DPH tedy bolí hlavně malé výrobce či poskytovatele služeb. Snížení DPH znamená naopak nižší vstupní náklady a tedy podporu vzniku menších provozoven a inovaci tržní nabídky. Argumentovat proti snížení DPH objemem následného propadu v rozpočtu není poctivé: okamžitě snad, ale už v čase lze jen těžko docenit vstup nových na trh, nových s nižšími cenami, jimž se ti velcí, opět v čase, budou nuceni přizpůsobit.

Zvýšení a posléze sjednocení DPH, směr jímž se Česko ubírá navzdory všem ostatním evropským zemím, protože v žádné neexistuje jednotná sazba, je opět jen dílčí krok širokého celku. Stejnorodé jsou škrty v dávkách, privatizace a redukce veřejných služeb, krocení veřejné spotřeby, posilování nerovností — to vše vede k růstu sociálního napětí. Krupka, Nový Bydžov, Šluknovsko spolu ukazují v co se sociální napětí na postupu přeměňuje: v růst nenávisti a posléze v lynč. Argumentaci Řeckem šlo použít jednou, zdrojem příštího vyvolávání strachu a volání po vládě odpovědnosti nebo též silné ruky bude už domácí situace. Vláda postupuje politicky: pracuje na svém znovuzvolení už nyní. Znovu hrozí fungovat, že reformy výhodné pro bohaté a škodlivé pro všechny ostatní, otočí hněv měšťáctva nikoliv proti bohatým, ale proti sociálně slabým. Komu se povede tento hněv přesměrovat? Onen hněv spočívající nikoliv v nenávisti, ale v odmítnutí nespravedlnosti, v účinné nespokojenosti, tedy v zájmu o nápravu přijatelnou pro všechny — český hněv španělských rozhořčených.