Škody, které napáchala tady, to doporučuji zkoumat v terénu, ne od stolu. Tím bych možná začal tu evropskou diskusi v rámci PES, tedy v terénu. Obsah slov kapitalismus, socialismus, třetí cesta, EU atd. je totiž značně rozmlžen.

Levice je „od přirozenosti“ fascinována novými začátky, což ovšem znamená, že musí být nějaké krachy a konce. Když Patrik Eichler mluví o krachu třetí cesty, tváří se správně radikálně, ale slibuje spíše minulost, když se odvolává na údajně zavržené hodnoty svobody, rovnosti a spravedlnosti. Podle mého názoru se přitom mýlí hned nadvakrát.
Předně, třetí cesta New Labour sice selhala, ale neskončila. Pravda je, že stoupenci této cesty příliš optimisticky předpokládali, že globální kapitalismus může prospět občanské společnosti k jejímu sebe-rozvoji, tedy nikoli že byznysmeni všeho druhu budou využívat „volného“ prostoru (po oslabení moci státu) k privatizaci veřejných zdrojů, ale spíše občané mohou získat přístup k veřejným zdrojům tak, aby dokázali rozvinout své talenty a schopnosti. Ukázalo se nicméně (dalo se čekat), že bankéři a spol. se umí pohybovat v „uvolněném“ prostoru dravěji než občané. Jak jsme za nedávné finanční krize viděli, jejich i naše ztráty nakonec zaplatíme jenom my občané. Tedy selhání třetí cesty – budiž, ale konec? Třetí cesta trvá, protože přetrvává problém, kterým je globální kapitalismus a oslabená moc státu. Levice má dvě možnosti: Buďto „sejmout“ kapitalismus a přijít s nějakým opravdu novým či ještě novějším začátkem, nebo se může snažit, aby občané získali do rukou nějaké politické prostředky jak udržet rozjeté kapitalistické elity v mezích, které zajistí, že prospěch z rozjetého kapitalismu budou mít „všichni“ – a to je pořád třetí cesta po údajném krachu.
Druhý omyl Patrika Eichlera spočívá v tom, že se tváří jako by třetí cesta New Labour zavrhla ideje svobody, rovnosti a spravedlnosti. Opak jest pravdou. Představa, že občanská rovnost neznamená jenom rovnost před zákonem, ale že je to rovněž otázka zdrojů a schopností (pochybuji ovšem, že by volební rovnost zahrnovala automobil na cestu do volební místnosti), tato představa určitě rozděluje sociální demokraty a neoliberály, ale nikoli levici od třetí cesty. Třetí cesta vlastně není nic jiného než pokus levice interpretovat tyto ideje v podmínkách globálního kapitalismu a de-mise státu. Stát již podle třetí cesty nedokáže vyřešit otázku, kolik veřejných statků má poskytnout občanům na zajištění jejich svobody, rovnosti a spravedlnosti. Nicméně stát stále může řešit otázku, jak lze z veřejných zdrojů pomoci občanům rozvinout jejich schopnosti, aby dokázali být svobodní, sobě rovní a společnost byla spravedlivá. Můžeme se o této interpretaci přít, ale neměli bychom ji popírat. To, že ji popírá Gyurcsány, mě nepřesvědčuje.
Konec konců, ať už budeme mluvit o třetí cestě před krachem nebo po krachu, levice se nemůže vyhnout tomu, aby ideje rovnosti, svobody a spravedlnosti dokázala interpretovat v dané historické situaci. Není asi žádným tajemstvím, že naši situaci zrovna docela zásadním způsobem definuje globální kapitalismus. Na levici je a bude jistě hodně rozdílů, nicméně společná je myslím pořád naděje, že občané nemusí ani v této situaci zůstat bezmocní.

Pane Kraus, mám takový pocit, že ono všeobecné "rozmlžení" pojmů a významu slov je cosi, co vlastně charakterizuje dnešní dobu.
Těžko říct, co je toho příčinou (co třeba globalizace? - ono propojení různých světových končin, lidí, jazyků, životních způsobů do čehosi, co lze sice s velkou rezervou nazvat "jeden svět", ale kde i přesto různé přeshraniční, vzdálené a dříve nemožné a nepředstavitelné propojení a vlivy pociťujeme dnes a denně) a je samozřejmě otázkou, zda je ta rozmlženost opravdu atribut dneška, dříve v historii nevídaný?
Jsem stále více přesvědčen, že diskuse o významu slov není zdaleka "akademická", tj. od života vzdálená. Naopak, o obsah jednotlivých slov a pojmů se svádějí tuhé politické a sociální boje. A akademičtí pracovníci by, myslím, měli o obsahu pojmů opravdu vážně diskutovat a přispět tím k pochopení toho, co se v současném světě děje. Jinak se z toho marasmu těžko dostaneme.

Mě to zajímá víc coby otázka struktur než přesně formulovaných tezí. Byli jsme s Lubošem Blahou před časem v Budapešti na nějakém kulatém stolu s Maďary, Němci a Poláky a byli jsme jediní dva, kdo říkal, že hodnoty neselhaly a není třeba vymýšlet nové (i když jistě můžeme být např. zelenější). Ostatní promýšleli, co nového by soc. dem. mohla dělat (i kdyby o to dodnes ani nezaškobrtla) a opakovali, že sociální stát je moc drahý a neudržitelný a je třeba ho reformovat...

V Bruselu na FEPS naopak spojení "třetí cesta" pomalu nesmíte ani vyslovit, i kdyby to znamenalo, že jste z letiště jeli objížďkou. Proto jsme napsal, že šlo o krach - třetí cesta zkrachovala, protože pro významnou část sociální demokracie se stala nepřijatelnou už coby pojmenování (obsah nevyjímaje). "The Good Society Debate" PESky ostatně výslovně hledá náhradu za třetí cestu a "krach" je snad také odtamtud, i když to teď nekontroluji. Je rozdíl mezi "ideemi" a tím, jak jsou přejímány politickými lídry nebo do světa think-tanků. (V tom nejde, Milane Znoji, o omyly, ale o popis.)

Jinak mi šlo především o upozornění na debatu, kterou dnes PESka vede a na Social Europe Journal, do kterého je možné napsat. A kde východoevropské autory hledáte lupou. (Třeba takový Lukáš Kraus by tam hned mohl napsat, jak je to s třetí cestou v Norsku. V International Politik und Geselschaft 4/2010 píší, že to místní soc. dem. poškodilo. Lepší časopis politická publicistika v soc. dem. Evropě nejspíše nemá. Ještě tak pár obdobných.)

Tak já se v poslední době spíše soustředím na konkrétní pochopení mnohdy nepochopitelných, ale krásných, překvapujících věcí a o nějaké cestě psané od stolu tolik nepřemýšlím.

Takovým příkladem o „poškození“ či nepoškození levice v Norsku třetí či já nevím, pátou cestou, je zítřejší stávka jednoho ze zdejších odborových svazů.
Na české poměry neuvěřitelná stávka, jelikož jde o odbory zaměstnanců bank:-)))))) a konkrétně stávka za zvýšení mezd, jelikož došlo k mírnému propadu k dalším sektorům.

Vypnou všechny bankomaty, žádné platby kartou. Po dlouhé době budu muset platit v hotovosti. Jenom pro příklad, co jsou odbory a jak fungují ve všech segmentech demokratické společnosti. Těžko se zde najde nějaký kníže, nějaký cucák, který je bude posílat „držet hubu“ a o tom je pluralitní společnost.
Přes 15 000 zaměstnanců bankovního sektoru sdružených v odborech je právě již 40 min. v neomezené stávce. Bankomaty jsou již nyní prázdné. Žádné platby kartou, žádné transakce, žádné internetové bankovnictví. Nepláču, nenadávám, jelikož vím, že jejich stávka je i mou, jelikož jestli se ohnou oni, ohneme se příště i my. Miluji Norsko, kde si lidé nenechají nic líbit. Odbory jsou páteří demokracie. Vyřeším to jednoduše, rozbiju prasátko své dcery a s hotovostí vydržím celkem dlouho:-)
Naprosto nepochopitelné je pro českého občana zjištění, že odbory jdou do stávky, i když současná norská vláda je bezkonkurenčně nejlevicovější v celé Evropě (soc.dem., zelení, radikální levice – komunisté).
Těžko tedy můžeme hovořit o nějakém selhání nějaké cesty, jelikož tady je společnost na permanentní cestě, která jde údolími, uličkami, někdy se vrací, potom rychle běží kupředu. Občané mají své osudy pevně ve svých rukách, nečekají spásu od sebelepších ideologií a hlavně se nechají rozdělit.

Jinak s článekm Patrika Eichlera souhlasím, o tom žádná, nesmírně si ho vážím a těším se, že si to letos opravdu půjde ošahat do horského terénu.

začalo se znovu jednat. Přes celou dnešní noc jednají v pracovních skupinách, těžko říct, jestli bude ráno dohoda na stole. jestli ne, od 8:00 stávka běží neomezeně....