Poslední dnové lidstva
Alena ZemančíkováV Divadle Komedie měla premiéru inscenace o válce a o tom, jak se v ní chovají sdělovací prostředky, jak se na ní vydělává, jak se zneužívá žalu nad padlými k rozdmychávání nové agrese, jak se klamou lidi mediálně šířenými obrazy údajného hrdinství.
Při premiéře Posledních chvil lidstva (neboť pod tímto titulem to hrají) rakouského spisovatele, novináře, básníka a dramatika nehratelných her Karla Krause chodil filosof Václav Bělohradský pasáží Divadla Komedie a rozčileným hlasem říkal: „Tohle přece mělo hrát Národní divadlo! A já jsem to Dočekalovi říkal!“
A měl pravdu — je skoro neuvěřitelné, že Rakušana, narozeného v Jičíně z české matky, častého návštěvníka Čech, přítele českých intelektuálů a ctitele Sidonie Nádherné, jsme v Česku dosud neuvedli. Jednou o to požádalo pražské německé divadlo, ale autor mu to rozmluvil. A přitom válek — neboť o válce se hraje — je stále kolem nás dost a lže se o nich stále stejně.
Poslední chvíle lidstva ovšem hrají v pražském Divadle Komedie. Pojednali to jako triptych, jehož tři části jsou nejen situovány jinak v prostoru divadla, ale také je režírovali tři různí režiséři. V inscenaci vystupuje pouhých 7 herců + bubeník, a četné scény, slova odposlechnutá na ulici a v hospodě, citace z novin a z řečí politiků a představitelů armády, hovory dekadentní smetánky na večírcích a další a další výjevy ze společenského života dramaturgové redukovali na postavy a promluvy Reportérky, Skeptika, Vlastence, Kaplana, Vojáka, Herečky a Politika.
Inscenovaný text, který má v původní podobě hodně společného s Haškovým Švejkem (ten je ovšem plebejštější), se tím poněkud mění, ztrácí sžíravost a „operetní“ prvky, kterých Kraus záměrně využívá k vystižení pokleslosti a umělosti zbytečných existencí i životů předem obětovaných. Inscenátoři to nahrazují kabaretním „vtipem bez humoru“, který špínu, zákeřnost a nekrofilii válečného úsilí vyjadřuje sice jinak, těžkopádněji, ale také.
Já ale nechci psát recenzi. Chci říci, že divadelní inscenaci o tom, jak neuvěřitelně se válka některým lidem hodí, jak se v ní chovají sdělovací prostředky, jak se na ní vydělává, jak se zneužívá žalu nad padlými k rozdmychávání nové agrese, jak se klamou lidi mediálně šířenými obrazy údajného hrdinství, za nímž jsou stovky nevinně zabitých, jak lidmi v nebezpečí a na pokraji sil hýbou nejprimitivnější pudy a touhy, ale hlavně, jak se pořád žvaní a mlátí prázdná sláma, kterou si nastýlají do svého měkkého ležení ti, jimž válka vyhovuje, promysleli a vytvořili vesměs ještě mladí umělci v divadle, které možná v Praze v této podobě končí. Ve hře se dokonce říká ústy jedné postavy, že by bylo nejlepší, kdyby i po uzavření míru válka dál pokračovala. A ústy jiné postavy (anebo možná téže), že trpí turistický ruch (kdo by si nevzpomněl na válku po rozpadu Jugoslávie).
Inscenátoři nehrají jen o válce, kterou jsme si zvykli nazývat první světovou. Hrají o válce, která začala v roce 1914 a trvala až do pádu Berlína v roce 1945 (byť se toho Karl Kraus nedožil), o další třicetileté válce, která poznamenala celé dvacáté století, takže během něj vlastně nic nepřekonalo například kulturní výkon evropské moderny, reprezentovaný mimo jiné i dílem Karla Krause. Kraus — a tvůrci Divadla Komedie — jsou zcela nesentimentální, nikoho nelitují, jen ukazují ve třech částech postupnou proměnu postojů a promluv u některých, a u jiných zase nepoučitelné setrvávání v hlouposti a zmanipulované nevědomosti, která se nemění ani tváří v tvář lidskému neštěstí a zmaru.
Jak mohl Karl Kraus, který zemřel v roce 1936, tak dobře vědět, co se světem udělají média, když některá z nich ještě ani neznal? Seděl v parku ve Vrchotových Janovicích, kořil se Sidonii Nádherné a psal své Poslední dny, v nichž vyjádřil nejhlubší beznaděj ve vztahu k budoucnosti lidstva. Nebo možná spíš k budoucnosti lidství.
V poslední části triptychu herci napřed dohrají téma novinářky Schalekové, válečné reportérky, kterou Karl Kraus obsadil do své hry, nechají ji, která doposud nadšeně psala o hrdinství a kamarádském životě na frontě, projít bojištěm, načež udělají falešný konec. Ano, takhle by hra měla uspokojivý konec, z něhož by plynula nějaká naděje. Zatáhnou oponu, herci se ukloní. Ale ne všichni, jeden, hrající doposud Skeptika, chybí. A pak se opona zase roztáhne a do konce představení herci rozčilují publikum tím, že mu nabízejí stále další (a kratší) úryvky a sentence z Krausova textu, klaní se, provokují je k potlesku, a pořád to není vše, protože Skeptik ještě chybí. Až po dlouhém čase se zvedne z místa těsně před diváky v první řadě na balkóně a řekne — velmi klidně a bez jakékoli naléhavosti — jak se věci opravdu mají. Co je úkolem poctivého novináře — když už se reportérka, umělkyně, kněz, politik i vlastenec chovají tak, jak jsme viděli (a ti se mezitím už doslova brodí v krvi). Do potlesku diváků pustí zesílený potlesk z reproduktoru, ten náhle zní jako pochod okovaných vojenských holínek — a když je opravdu konec, publikum je zmateno a vlastně neví, má-li — a smí-li — ještě tleskat. A skutečně by udělalo lépe, kdyby se vykašlalo na měšťanské divadelní konvence a prostě tiše odešlo.
Třikrát se v Divadle Komedie přesouvá publikum a mění jeviště. Více či méně důvtipně a působivě se hraje o tom, čeho se člověk dobere četbou Krausova textu nebo zhlédnutím záznamu, kde hru čte sám jediný Helmut Qualtinger (na You Tube), vídeňský herec a kabaretiér. Až třetí část vystaví publikum zkoušce a oprávní skutečnost, že tohle knižní drama je uváděno na divadle (což ani sám Karl Kraus nepředpokládal): divák s herci cosi společně zažije, něco, při čem je vystaven rozhodování, jak se zachovat a zda jednat, je znejistěn, rozviklán ve svém hodnocení, manipulován nastolenou nejistotou mnohem víc než předchozími přesuny v prostoru.
Poslední chvíle lidstva v Divadle Komedie se hrají jinak, než by to udělali v Národním. Je to promyšlený experiment, který nevychází úplně ve všem, na němž se divákovi nemusí všechno líbit, ale který pracuje s prastarou — a zde obnovenou — mocí divadla volat po spoluodpovědnosti za osud obce.
V inscenaci hrají Ivana Uhlířová, Jiří Černý, Jiří Štrébl, Martin Pechlát, Stanislav Majer, Marek Daniel a Gabriela Míčová. Text v překladu Hanuše Karlacha upravili Viktorie Knotková a Vojtěch Bárta. Režiséry triptychu jsou Kartharina Schmitt, Thomas Zelinski a Alexander Riemenschneider. Premiéra byla 22.dubna.
Na závěr jedna z krátkých básní Karla Krause (která se ve hře nevyskytuje, našla jsem ji při přemýšlení nad tímto textem):
K pesimismu důvod není,
byl by marný-dozajista!
Denně jsme blíž ke zhroucení,
ovšem nehneme se z místa.
Zdraví překladatel Hanuš Karlach
Děkuji paní Zemančíková za inspirujicí nerecenzi, která mne podnítila k znovupřečtení Warum Krieg - výměny dopisů Einstein - Freud z r. 1932. Freudův příspěvek k úvahám o občanských možnostech spoluzodpovědnosti za lidskou agresivitu je velmi čitelný.
Neví náhodou někomu známo kde najít český překlad?
rozhodně bych nechtěla, aby úvod mého článku působil jako kritika činohry Národního divadla( ne, že by nebylo co kritizovat, ale v tomto případě o to nejde). Ostatně musím říci, že si Dočekalova vedení činohry docela vážím, do Národního je na co chodit a o čem přemýšlet.
Krausovy Poslední dny lidstva ostatně nehrají ani v Burgtheatru, ve Vídni je čte v kabaretu Helmut Qaltinger. V Národním v Praze by inscenace určitě vypadala jinak a možná by dopadla špatně - ani v Komedii publikum není jednoznačně spokojené a kritika je velmi rozdílná. Přesto by se o to Národní pokusit mělo - téma pro ně to rozhodně je a autor patří k "Národu sobě" stejně jako třeba Viktor Dyk ( kterého ale také nikde nehrajeme).
Proč si myslíte, že Michal Dočekal poslouchá ODS? Těžko by se asi stýkal s Václavem Bělohradským, kdyby tak činil.