Poslední dnové lidstva

Alena Zemančíková

V Divadle Komedie měla premiéru inscenace o válce a o tom, jak se v ní chovají sdělovací prostředky, jak se na ní vydělává, jak se zneužívá žalu nad padlými k rozdmychávání nové agrese, jak se klamou lidi mediálně šířenými obrazy údajného hrdinství.

Při premiéře Posledních chvil lidstva (neboť pod tímto titulem to hrají) rakouského spisovatele, novináře, básníka a dramatika nehratelných her Karla Krause chodil filosof Václav Bělohradský pasáží Divadla Komedie a rozčileným hlasem říkal: „Tohle přece mělo hrát Národní divadlo! A já jsem to Dočekalovi říkal!“

A měl pravdu — je skoro neuvěřitelné, že Rakušana, narozeného v Jičíně z české matky, častého návštěvníka Čech, přítele českých intelektuálů a ctitele Sidonie Nádherné, jsme v Česku dosud neuvedli. Jednou o to požádalo pražské německé divadlo, ale autor mu to rozmluvil. A přitom válek — neboť o válce se hraje — je stále kolem nás dost a lže se o nich stále stejně.

Poslední chvíle lidstva ovšem hrají v pražském Divadle Komedie. Pojednali to jako triptych, jehož tři části jsou nejen situovány jinak v prostoru divadla, ale také je režírovali tři různí režiséři. V inscenaci vystupuje pouhých 7 herců + bubeník, a četné scény, slova odposlechnutá na ulici a v hospodě, citace z novin a z řečí politiků a představitelů armády, hovory dekadentní smetánky na večírcích a další a další výjevy ze společenského života dramaturgové redukovali na postavy a promluvy Reportérky, Skeptika, Vlastence, Kaplana, Vojáka, Herečky a Politika.

Inscenovaný text, který má v původní podobě hodně společného s Haškovým Švejkem (ten je ovšem plebejštější), se tím poněkud mění, ztrácí sžíravost a „operetní“ prvky, kterých Kraus záměrně využívá k vystižení pokleslosti a umělosti zbytečných existencí i životů předem obětovaných. Inscenátoři to nahrazují kabaretním „vtipem bez humoru“, který špínu, zákeřnost a nekrofilii válečného úsilí vyjadřuje sice jinak, těžkopádněji, ale také.

Já ale nechci psát recenzi. Chci říci, že divadelní inscenaci o tom, jak neuvěřitelně se válka některým lidem hodí, jak se v ní chovají sdělovací prostředky, jak se na ní vydělává, jak se zneužívá žalu nad padlými k rozdmychávání nové agrese, jak se klamou lidi mediálně šířenými obrazy údajného hrdinství, za nímž jsou stovky nevinně zabitých, jak lidmi v nebezpečí a na pokraji sil hýbou nejprimitivnější pudy a touhy, ale hlavně, jak se pořád žvaní a mlátí prázdná sláma, kterou si nastýlají do svého měkkého ležení ti, jimž válka vyhovuje, promysleli a vytvořili vesměs ještě mladí umělci v divadle, které možná v Praze v této podobě končí. Ve hře se dokonce říká ústy jedné postavy, že by bylo nejlepší, kdyby i po uzavření míru válka dál pokračovala. A ústy jiné postavy (anebo možná téže), že trpí turistický ruch (kdo by si nevzpomněl na válku po rozpadu Jugoslávie).

Inscenátoři nehrají jen o válce, kterou jsme si zvykli nazývat první světovou. Hrají o válce, která začala v roce 1914 a trvala až do pádu Berlína v roce 1945 (byť se toho Karl Kraus nedožil), o další třicetileté válce, která poznamenala celé dvacáté století, takže během něj vlastně nic nepřekonalo například kulturní výkon evropské moderny, reprezentovaný mimo jiné i dílem Karla Krause. Kraus — a tvůrci Divadla Komedie — jsou zcela nesentimentální, nikoho nelitují, jen ukazují ve třech částech postupnou proměnu postojů a promluv u některých, a u jiných zase nepoučitelné setrvávání v hlouposti a zmanipulované nevědomosti, která se nemění ani tváří v tvář lidskému neštěstí a zmaru.

Jak mohl Karl Kraus, který zemřel v roce 1936, tak dobře vědět, co se světem udělají média, když některá z nich ještě ani neznal? Seděl v parku ve Vrchotových Janovicích, kořil se Sidonii Nádherné a psal své Poslední dny, v nichž vyjádřil nejhlubší beznaděj ve vztahu k budoucnosti lidstva. Nebo možná spíš k budoucnosti lidství.

V poslední části triptychu herci napřed dohrají téma novinářky Schalekové, válečné reportérky, kterou Karl Kraus obsadil do své hry, nechají ji, která doposud nadšeně psala o hrdinství a kamarádském životě na frontě, projít bojištěm, načež udělají falešný konec. Ano, takhle by hra měla uspokojivý konec, z něhož by plynula nějaká naděje. Zatáhnou oponu, herci se ukloní. Ale ne všichni, jeden, hrající doposud Skeptika, chybí. A pak se opona zase roztáhne a do konce představení herci rozčilují publikum tím, že mu nabízejí stále další (a kratší) úryvky a sentence z Krausova textu, klaní se, provokují je k potlesku, a pořád to není vše, protože Skeptik ještě chybí. Až po dlouhém čase se zvedne z místa těsně před diváky v první řadě na balkóně a řekne — velmi klidně a bez jakékoli naléhavosti — jak se věci opravdu mají. Co je úkolem poctivého novináře — když už se reportérka, umělkyně, kněz, politik i vlastenec chovají tak, jak jsme viděli (a ti se mezitím už doslova brodí v krvi). Do potlesku diváků pustí zesílený potlesk z reproduktoru, ten náhle zní jako pochod okovaných vojenských holínek — a když je opravdu konec, publikum je zmateno a vlastně neví, má-li — a smí-li — ještě tleskat. A skutečně by udělalo lépe, kdyby se vykašlalo na měšťanské divadelní konvence a prostě tiše odešlo.

Třikrát se v Divadle Komedie přesouvá publikum a mění jeviště. Více či méně důvtipně a působivě se hraje o tom, čeho se člověk dobere četbou Krausova textu nebo zhlédnutím záznamu, kde hru čte sám jediný Helmut Qualtinger (na You Tube), vídeňský herec a kabaretiér. Až třetí část vystaví publikum zkoušce a oprávní skutečnost, že tohle knižní drama je uváděno na divadle (což ani sám Karl Kraus nepředpokládal): divák s herci cosi společně zažije, něco, při čem je vystaven rozhodování, jak se zachovat a zda jednat, je znejistěn, rozviklán ve svém hodnocení, manipulován nastolenou nejistotou mnohem víc než předchozími přesuny v prostoru.

Poslední chvíle lidstva v Divadle Komedie se hrají jinak, než by to udělali v Národním. Je to promyšlený experiment, který nevychází úplně ve všem, na němž se divákovi nemusí všechno líbit, ale který pracuje s prastarou — a zde obnovenou — mocí divadla volat po spoluodpovědnosti za osud obce.

V inscenaci hrají Ivana Uhlířová, Jiří Černý, Jiří Štrébl, Martin Pechlát, Stanislav Majer, Marek Daniel a Gabriela Míčová. Text v překladu Hanuše Karlacha upravili Viktorie Knotková a Vojtěch Bárta. Režiséry triptychu jsou Kartharina Schmitt, Thomas Zelinski a Alexander Riemenschneider. Premiéra byla 22.dubna.

Na závěr jedna z krátkých básní Karla Krause (která se ve hře nevyskytuje, našla jsem ji při přemýšlení nad tímto textem):

K pesimismu důvod není,

byl by marný-dozajista!

Denně jsme blíž ke zhroucení,

ovšem nehneme se z místa.

    Diskuse
    HK
    May 16, 2011 v 12.30
    Poděkování
    Paní Zemančíková, díky za zajímavý a promyšlený text!
    Zdraví překladatel Hanuš Karlach
    PM
    May 16, 2011 v 20.22
    Dočekal spravuje v Praze scénu zřízenou původně národem sobě
    - dnes ODS sobě. Kdyby byl žil ve Vídni, kterou již léta páně spravují socdemokraté, bylo by tomu možná jinak.
    Děkuji paní Zemančíková za inspirujicí nerecenzi, která mne podnítila k znovupřečtení Warum Krieg - výměny dopisů Einstein - Freud z r. 1932. Freudův příspěvek k úvahám o občanských možnostech spoluzodpovědnosti za lidskou agresivitu je velmi čitelný.
    Neví náhodou někomu známo kde najít český překlad?
    AZ
    May 17, 2011 v 12.54
    Vážený pane Petrasku,
    rozhodně bych nechtěla, aby úvod mého článku působil jako kritika činohry Národního divadla( ne, že by nebylo co kritizovat, ale v tomto případě o to nejde). Ostatně musím říci, že si Dočekalova vedení činohry docela vážím, do Národního je na co chodit a o čem přemýšlet.
    Krausovy Poslední dny lidstva ostatně nehrají ani v Burgtheatru, ve Vídni je čte v kabaretu Helmut Qaltinger. V Národním v Praze by inscenace určitě vypadala jinak a možná by dopadla špatně - ani v Komedii publikum není jednoznačně spokojené a kritika je velmi rozdílná. Přesto by se o to Národní pokusit mělo - téma pro ně to rozhodně je a autor patří k "Národu sobě" stejně jako třeba Viktor Dyk ( kterého ale také nikde nehrajeme).
    Proč si myslíte, že Michal Dočekal poslouchá ODS? Těžko by se asi stýkal s Václavem Bělohradským, kdyby tak činil.
    HK
    May 17, 2011 v 22.08
    oprava?
    Helmut Qualtinger čte v kabaretu - nečte, žel, zemřel v roce 1986. - Pokusy o inscenace v kamenných divadlech jsou řídké, ale jsou; jinde jsou arci častější - poslední v brémském ponorkovém přístavu (bylo lze vidět v německé televizi) v letech 1999-2005. Je známo rakouské rozhlasové provedení, šestidenní scénické čtení dvou herců na proslulém zámku Elmau u Garmisch-Partenkirchenu atd. Karl Kraus jak známo scénické provedení odmítal (i Maxi Reinhardtovi a Erwinu Piscatorovi) s argumentem, že "pak by se nebylo lze vyhnout ústupu duchovního obsahu před senzací látky"; nicméně koncem dvacátých let k provedení na jevišti svolil (pro vídeňský sociálnědemokratický Dům umění), sám vytvořil někdy v roce 1929 zkrácenou verzi s "pouhými" 87 výjevy, k inscenaci na divadle nakonec však stejně nedošlo. Ale tuhletu verzi četl Kraus posléze mimo jiné v Praze a v Ostravě.
    PM
    May 18, 2011 v 8.55
    Omlouvám se za nekompetentní pohled na českou divadelní scénu.
    Ta pochází z dojmu, že pana Dočekala udělal kariéru v polistopadovém kulturním ovzduší a proto nabízí zkreslený pohled v souvislosti s jeho vůlí preferovat divadelní tvorbu okrajových autorů, jako Bernhard, Schwab ap. Tj autorů s velmi vyhraněně kritickým postojem k občanské morálce měšťanů obvzláště hlavního města své vlasti. Autorů, kteří byli uváděni pouze ve fiskálně sužovaném prostředí Komorního divadla. To že Heldenplatz v Burgtheatru nemá svého pendanta v ND budí politování nad ideologickou tendenčností intendanta.