Je rasismus přirozený?

Fabiano Golgo

Vlastnosti a chování, které Češi přisuzují Romům, se dají najít po celém světě u nižších sociálních vrstev bez přístupu ke vzdělání a jsou i tam kategorizovány jako méněcenné, cizí.

Rasismus je přirozený. To jsem si uvědomil, když mi bylo šest let a viděl jsem prvního černocha. Přestože má Brazílie po Nigérii největší počet černochů (devadesát milionů) na světě, v nejjižnější části Brazílie, z níž pocházím, bylo v sedmdesátých letech jejich procentuální zastoupení velmi nízké a na sever od nás, pokud se na nějakého černocha narazilo, byla to uklízečka. Pro ty lidi ze severnější části, jak jsem později pochopil, nebyl černoch člověk jako oni, ale právě ta uklízečka nebo člověk, který vykonává podřadnější práce.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Připadalo mi to na místě, koneckonců ti černoši neuměli číst, nedodržovali základní hygienické návyky, byli líní, když měli možnost, tak kradli. Ale pro nás na jihu, kde statisíce německých přistěhovalců začaly po roce 1842 obsazovat půdu a přestaly až v roce 1914, byly uklízečkami vždy spíš blonďaté a modrooké holky s příjmeními jako Müller, Neugebauer, Schmidt, Fischer... Takže pro mě negramotní, neschopní a smradlaví byli Němci.

Ale když jsem šel poprvé do školy, objevil se první černoch v mém životě. Já jsem utekl, schoval se a klepal se. Proč, když jsem s nimi neměl žádnou špatnou zkušenost? Ze stejného důvodu, proč jsem utekl o rok dříve před Santa Clausem, když mě nutili sedět na jeho klíně: nevypadal jako někdo z mé rodiny, ani mého okolí. A samozřejmě i díky evoluci, kdy v nás zůstal strach z lidí z jiných kmenů, dokud nezjistíme, zda nemáme něco společného a není v našem zájmu navzájem si neubližovat. Otázka je, zda jsme dostatečně chytří a zralí na to, abychom zjistili, že ten „negr" mi nebude ubližovat. A pokud ano, tak to nebude tím, že je to černoch.

Nedlouho poté jsem zblízka poznal celou řadu černochů, protože když moje matka vyhrála u soudu svůj feministický boj za právo na rozvod, který byl v katolické Brazílii do roku 1977 zakázán, rozvedla se a odstěhovala se z přepychu do chudší části města. Takže od svých sedmi let jsem patřil do dvou diametrálně odlišných společností a v každé jsem měl svůj vlastní pokoj. Trávil jsem týden mezi chudými a víkendy mezi bohatými. Možná proto jsem se rozhodl studovat kulturní antropologii v USA a pak se odstěhoval do Čech.

Od té doby pro mě černoši nebyli ani divní, ani méněcenní a ani nebezpeční, nýbrž mými kámoši (ale Němky pro mě nadále byly negramotné uklízečky).

Pak když mi bylo devatenáct, stěhoval jsem se do Ameriky, ale na rozdíl od toho, čemu jsem věřil - mýtu o instantním štěstí pro všechny - jsem se se svými 62 dolary nedostal moc daleko a skončil jsem jako uklízeč já sám. Tím pádem jsem pro normálního Američana nebyl synem bohatého advokáta, ale „cucaracha“ (švábem), neboli latinskoamerickým póvlem, který pro nás uklízí. Na vlastní kůži jsem pocítil, co to je, když mi druhá strana dává nálepku vyjadřující obecnou pravdu, ale netýká se mě osobně. Věděl jsem, že mám za sebou už třetí semestr právnické fakulty, ale proti vůli svého táty jsem se rozhodl, že chci být novinářem a antropologem a že to chci studovat v USA, oni viděli imigranta-uklízeče, tím pádem mě považovali za nevzdělaného imigranta. A časem jsem se též dozvěděl, že Mexičan není jako Portorikánec, ani Kubánec a rozhodně ne jako Brazilec. Ale v očích bílého Američana ze střední třídy jsme byli hmotou pro tvrdší práce. Pseudolidi. Neandrtálci mezi homo sapiens.

Když jsem se z toho dostal a vstoupil na univerzitu, zažil jsem rasismus z opačné strany. Hledal jsem spolubydlící a slyšel jsem, jak jeden další spolužák hledá pokoj, šel jsem za ním a nabídl mu bydlení u sebe. S překvapením v očích po nepříjemném tichu na mě vykřiknul: „Vždyť jsi běloch!" Byl to černoch z Fort Worthu v Texasu. Nakonec jsem ho přesvědčil a stal se mým spolubydlícím. Jenže po několika měsících, když se měl zastavit jeho příbuzný, který cestoval do New Yorku, mě požádal, zda bych nemohl na pár hodin odejít, aby nebylo vidět, že sdílí byt s bělochem.

Takže v Americe jsem byl běloch pro určité černochy a Mexičan pro bělochy. Proto rozumím relativitě netolerance k jinakosti a rasismu. Hrál jsem v životě za všechny strany. Buď jsem byl syn boháče pro ty z chudší čtvrti, nebo ten, kdo byl boháči vyšoupáván, protože má chudou matku. A k tomu homosexuál, takže mě nediskriminoval jenom pes a rodina. Proto jsem asi imunní vůči soudům a názorům na svou osobu. A rozumím zároveň boháčům i chudákům, managerům i placeným otrokům.

Pak, když jsem byl odejit z univerzity v New Yorku poté, co jsem odmítl změnit svou diplomovou práci, kde jsem se snažil dokázat, že anarchismus a teorie Ayn Rand jsou si v podstatě podobné, jelikož o tom dosud nikdo nepsal, neměl jsem koho citovat, což nechtěli uznat, musel jsem se kvůli pokračování studií stěhovat do Gainesville na Floridě. Tam jsem pod lupou poznal, co to znamená ten americký rasismus a republikánské vidění světa.

Město Gainesville bylo rozděleno vlakovými kolejemi na černošské a bělošské území, což byl de facto nepsaný zákon a autobusy jezdily pouze mezi černošskou částí a centrem, což mělo nakonec za následek to, že se segregace otočila a v autobuse skoro nebylo vidět bělocha.

Ale poprvé v životě jsem slyšel nahlas rasistické fráze. Nebylo to tabu pro žádnou společenskou vrstvu. A obzvlášť u svého prvního přítele, který byl typický člověk z malého města v Alabamě, kde jeho otec působil v armádě. Jelikož mám rád jinakosti, on byl můj přesný opak. Věřící v Boha, řádný, konzervativní, proti Clintonovi, pro první válku v Iráku, a přestože byl univerzitní student, mluvil o nižším IQ černochů, o jejich percentuálním zastoupení ve věznicích, jejich skoro univerzální závislosti na sociálních dávkách, jejich nebezpečnosti i pro jejich vlastní ženy. Všechno to byla do určité míry pravda. Ale ne o tom mém bývalém spolubydlícím z Dallasu, ani o několika dalších spolužácích a už vůbec ne o těch dalších Brazilcích, kteří naopak nejvíc makali, už jen proto, že na sociální dávky neměli nárok. Jedna země, ale různé chování, co se týče vyjádření diskriminace. A já jeden člověk a tolik různých rolí, které mi přisoudili ostatní.

Ale zároveň je utopie chtít, aby tomu bylo jinak, když je naší přirozeností mít obavu z toho, co neznáme a co je pro nás cizí. Což mě vede opět k začátku, kde pro mě byl cizí ten černoch, protože jsem žádného předtím neznal. A poté, co jsem skončil vedle favel, už byli blízcí. Už to nebyli černoši, ale Paulo, Carlos, Ricardo, Rodrigo, Marcos, Vinícius...

A kupodivu, když jsem v roce 1997 imigroval do České republiky, trvalo mi asi rok, než jsem si uvědomil, že ten menší tmavší typ, často s očima blíž u sebe, jsou ti tzv. Cigáni, o kterých jsem spoustu věcí slyšel. Protože pro mě, jelikož pocházím ze země, kde je tolik národů promíchaných, jsou všichni velmi jiní, takže jinakost je normální. A Češi byli dost různí mezi sebou, je tu spektrum od Vladimíra Menšíka po Helenu Vondráčkovou. Rozdíl mezi Romy a „gadži“ pro mě nebyl jiný než rozdíl mezi Slezany, Jihočechy nebo Pražáky, Brňáky nebo mezi Pardubičákama a lidmi z Hradce Králové. Cigáni pro mě prostě byli Češi z nejnižší třídy. Ekvivalentem lidí z brazilských favel. Jako ti černoši, kteří pro mě prostě byli Brazilci, nebo jako ten můj spolubydlící z Texasu, který pro mě byl prostě Američan. Ale když jsem začal slyšet ty nadávky, vtipy, reportáže ap., skoro jsem je začal též diskriminovat, protože je jednoduché a pohodlné rozumět někomu přes zjednodušující nálepku. Když vidím hodně negramotných černochů, domnívám se, že takoví jsou všichni.

Ale jak má Čech poznat rozdíl mezi jedním a druhým Romem, když Romové také žijí mezi sebou a jediný fyzický kontakt nastává při krádeži peněženky, rvačce nebo pochodu neonacistů? Když mají Češi pocit, že Romové jsou jediní na světě, kteří mají potřebu poslat děti do ghetta, které se už nejmenuje speciální škola, ale dál existuje, které jim prostě znemožní se někdy zařadit do majoritní společnosti.

I můj současný přítel, který je též synem vojáka, je dobrý kluk (na rozdíl ode mě), umí velmi logicky vysvětlit, jako skoro každý Čech, že Romové jsou závislí na sociálních dávkách, mají hodně dětí, kradou, jsou veselí a hluční ve špatném čase (v noci) a tvoří větší část obyvatel vězení. Má pravdu relativně stejně jako ten můj americký přítel, protože ti černoši, co viděl, se takhle chovali. Proto jak můžeme očekávat od těžkooděnců, aby se vůči Romům chovali jinak než prakticky kterýkoli jiný Čech? Dokud Češi nebudou akceptovat, že posílání romských dětí do speciálních škol a otevřeně netrestané projevy rasismu ve všech společenských vrstvách jsou součástí příčiny zmíněného chování Romů, nic se nezmění.

Protože to, čemu se tady říká cikánské chování, jak jste mohli číst v tomto článku, se dá najít po celém světě u těch nižších vrstev bez přístupu ke vzdělání a kategorizování jako meněcenné, cizí. Takhle se chovaly mladé Němky z venkova na jihu Brazílie, černošští a nečernošští obyvatelé favel, velká část černochů na jihu USA, ale též velká část bělochů, kterým se říká v Americe „rednecks“ nebo „hicks“, dneska členové Tea Party, kteří pijou hodně piva a dělají jen neintelektuální práce.

Během osmi let dostal bývalý brazilský prezident Lula z chudoby cca třicet milionů obyvatel do střední třídy. Jeho prokazatelně úspěšný návod byl jednoduchý: sociální dávky byly podmíněny dokázáním pravidelné školní docházky všech dětí. Extra peníze, pokud je rodič ochoten investovat do svého vlastního vzdělání. To znamená, že jsou pak konečně schopni zařadit se na lepší placené práce a držet se ve střední třídě. Ale důležitější bylo to, co sám Lula symbolizoval. Sám pocházel z favely. Lidé z té favely najednou uviděli, že není nemožné se někam dostat, najednou měli vzor. Dřív byli těmi, kdo uklízeli, teď jsou z nich Brazilci. Tady jsou Romové cikáni, i když pro oči člověka, který tou nálepkou ještě nebyl kontaminován, je jen jeden typ Čecha.

    Diskuse
    April 13, 2011 v 9.41
    Před léty jsem četl jinou historku. Na nějaké britské škole si hrály děti a mezi nimi jedno černošské. Britská hiolčička potřebovala něco říct právě o něm a řekla učitelce: "Ten v té červené čepici". Touto historkou se dokazovalo, že rasismus je nepřirozený.

    Myslím, že se tu nic dokázat nedá. Okamžité subjektivní prožitky v jendom ani v druhém případě nic nedokazují.

    Rasismus není strach z odlišnosti. Ten může být založen na všemožných jiných odliošnostech než příslušnost k jedné ze tří ras, např. na odlišnosti jazykové, náboženské, na sexuálních preferencích, na vnějším projevu nějaké nemoci ap. Někteří se takových odlišností bojí a někteří ne. Někteří původně ano a později si zvyknou. Nic moudřejšího z toho nevyvodíme.

    Rasismus je ideologie. Je to reflektovaný nebo nereflektovaný soubor tezí uplatňovaných případně v praxi. Odůvodňuje různou rasovou příslušností nutnost různého zacházení s různými okruhy lidí. Za rasismus se označuje např. odpor vůči Romům, kteří jsou zjevně běloši stejně jako my. Též antisemitismus se označuje za podobu rasismu. Nacisté zjišťovali domnělé rasové příznaky. Přitom většina Židů jsou běloši (nechme stranou Falaše z Etiopie). To je politická doktrína s historickými souvislostmi. Např. nacistická konstrukce židovských podlidí, židovské nižší rasy má kořeny v křesťanském antijudaismu.

    Neměli bychom přehlížet, že stejný postoj jako např. k Romům zaznamenáváme i k bezdomovcům, kteří se neliší nejen rasově, ale ani etnicky, jazykově, prostě jakkoli. Rozdíl je jen sociální. I fikce o rasách mají sociální kořeny. Je to odpor čistých a voňavých ke "špinavým" a "páchnoucím". Tedy dobře situovaných k chudým. Kdyby to nebylo zkompromitované, tak bych řekl, že současný rasismus je zamaskovaný třídní konflikt.
    "jak můžeme očekávat od těžkooděnců, aby se vůči Romům chovali jinak než prakticky kterýkoli jiný Čech?" Myslím, že bychom přeci jen měli očekávat jiné chování. Jsou to policisté, měli by být vyškolení a o problému poučení, reprezentují přece veřejnou moc!

    Upřesnění k tomu, co říká pan Štampach. Antropologie nerozlišuje tři, ale čtyři základní lidské rasy, protože původní Australané, ač se nám také jeví jako "černoši", jsou jiná rasa než africká "negroidní".
    SH
    April 15, 2011 v 12.24
    Nemyslím si.
    Vztah většinové společnosti v ČR (viz průzkumy) k většině Romů, není ani rasismem, ani sociálním problémem v úzkém slova smyslu, jak se o něm obvykle hovoří , ani problémem „vůně“, či dokonce kamuflovaného třídního boje. Je to v prvém plánu vztah k jinému životnímu stylu, tedy sociálním vztahem v tom nejširším slova smyslu.Ten se neodstraní dotud, dokud Češi na svém území nebudou konfrontování s životními styly mnoha dalších kultur.
    Pravdu má každý, kdo tvrdí, že státní orgány, policejní složky a ostatní pilíře společnosti, musí být permanentně vedeny k naprosté pluralitě, toleranci a rovnoprávnosti.
    Nakonec poznámka k té holčičce, Británii a červené čepici. Stalo se to mně, ale ve Francii v roce 1968 a černoušek neměl červenou čepici, ale bundu.