Pokud chcete prosazovat evropský humanitní ideál v africké poušti, měli byste to mít dobře promyšlené, nebo alespoň nastudované. A není přitom třeba trávit mládí v knihovně: jako jakýsi humanistický ekvivalent Maovy malé rudé knížky může docela dobře posloužit podobně útlý Malý princ od francouzského letce Antoina de Sain-Exupéryho. Evropskou humanitu shrnuje přehledně a čtivě, zkrátka tak, aby ji pochopilo malé dítě. Nebo třeba francouzský prezident, který má ostatně prosazování kultury a humanity jaksi v popisu práce.

Všechno ovšem nasvědčuje tomu, že Nicolas Sarkozy Malého prince nečetl. Anebo četl, ale nepochopil. Nebo pochopil, ale zapomněl. Nebo aspoň pozapomněl.

Jak známo, Sarkozy se poslední dobou snaží o posílení francouzské identity a zároveň s tím i o posílení své šance na znovuzvolení francouzským prezidentem. Jenomže ani jedno se mu příliš nedaří, francouzská laická i odborná veřejnost už má mediálně všudypřítomného „omniprezidenta“ plné zuby. A tak když přišel s projektem francouzského „národního“ muzea, zabarikádovali se historikové na protest v budově Národního archívu, kde má být v roce 2015 Sarkozyho Maison de l’Histoire de France otevřena. A když jako první uznal vládu „demokratických“ libyjských povstalců v Benghází a stal se hlavním strojvedoucím projektu bezletové zóny, bylo mu obratem připomenuto, že se zasloužilý diktátor Muammar K., toho času v nemilosti, ještě zcela nedávno procházel po elysejském červeném koberci v harmonickém souznění právě s Nicolasem S., který si chtěl zřejmě libyjskou pouštní lišku ochočit, ale poté, co nadělala v kurníku nepořádek, se k ní najednou nechce znát.