Pokud chcete prosazovat evropský humanitní ideál v africké poušti, měli byste to mít dobře promyšlené, nebo alespoň nastudované. A není přitom třeba trávit mládí v knihovně: jako jakýsi humanistický ekvivalent Maovy malé rudé knížky může docela dobře posloužit podobně útlý Malý princ od francouzského letce Antoina de Sain-Exupéryho. Evropskou humanitu shrnuje přehledně a čtivě, zkrátka tak, aby ji pochopilo malé dítě. Nebo třeba francouzský prezident, který má ostatně prosazování kultury a humanity jaksi v popisu práce.

Všechno ovšem nasvědčuje tomu, že Nicolas Sarkozy Malého prince nečetl. Anebo četl, ale nepochopil. Nebo pochopil, ale zapomněl. Nebo aspoň pozapomněl.

Jak známo, Sarkozy se poslední dobou snaží o posílení francouzské identity a zároveň s tím i o posílení své šance na znovuzvolení francouzským prezidentem. Jenomže ani jedno se mu příliš nedaří, francouzská laická i odborná veřejnost už má mediálně všudypřítomného „omniprezidenta“ plné zuby. A tak když přišel s projektem francouzského „národního“ muzea, zabarikádovali se historikové na protest v budově Národního archívu, kde má být v roce 2015 Sarkozyho Maison de l’Histoire de France otevřena. A když jako první uznal vládu „demokratických“ libyjských povstalců v Benghází a stal se hlavním strojvedoucím projektu bezletové zóny, bylo mu obratem připomenuto, že se zasloužilý diktátor Muammar K., toho času v nemilosti, ještě zcela nedávno procházel po elysejském červeném koberci v harmonickém souznění právě s Nicolasem S., který si chtěl zřejmě libyjskou pouštní lišku ochočit, ale poté, co nadělala v kurníku nepořádek, se k ní najednou nechce znát.

S pouštním lišákem Kaddáfím si tedy Sarkozy rozumí docela dobře, když oba chtějí. Logice libyjské pouště ale evidentně nerozumí vůbec. Jak poukazují čeští i zahraniční komentátoři, bombardováním si ještě nikdy nikdo nikoho neochočil, údajně demokratičtí rebelové z Benghází svoji příchylnost k evropským humanitním ideálům zatím jinak než verbálně také neprojevili, a navíc povstaleckému projektu šéfují přeběhlí představitele Kaddáfího režimu. Podle některých zdrojů se navíc mezi povstalci potuluje rovněž al-Káida (když totéž tvrdil už počátkem března sám Kaddáfí, všichni se mu kvůli jeho podivné vizáži smáli).

Ale hlavně: mnohem horší, anebo srovnatelné masakry v jiných zemích nechávají francouzské i jiné západní bombometčíky v klidu. Podle některých levicových kritiků je proto za současným humanitárním bombardováním Kaddáfího opět ona stará machiavelistická reálpolitika, v tomto případě snaha ovládnout (podobně jako v Iráku) důležité ropné zdroje.

To ale dohromady nedává moc smysl: Kaddáfí dával během poslední dekády zřetelně najevo, že co se týče ropy, rád se nechá ochočit, a ropu také skutečně bez problémů Západu dodával. Nyní s euroatlantickou podporou povstalcům to skončilo, jenomže ani povstalci nedávají záruku, že se z Libye nestane něco jako středomořský Irán, takže západní politici s ideálem šíření demokracie ve znaku a se Sarkozym v čele jako kdyby bojovali proti svým vlastním reálpolitickým zájmům.

Přesto jako kdyby věřili, že nařízením bezletové zóny se nějaké problémy vyřeší. Jestli spadli z asteroidu 325, 326, 327, 328, 329 nebo 330, anebo jestli náhodou nežijí na planetě, která vznikla srážkou těchto vesmírných tělísek, je otázka do diskuze.

Saint-Exupéryho král z asteroidu 325 věděl, že může bezpodmínečně požadovat pouze splnitelné věci. Domýšlivec z asteroidu 326 pokládal všechny své vlastnosti a činy za obdivuhodné, alkoholik z asteroidu 327 zase toužil zapomenout, že se stydí, protože pije. Byznysmen z asteroidu 328 a zeměpisec z asteroidu 330 nestíhali nebo nechtěli kvůli virtuálním údajům na papíře vnímat realitu a lampář z asteroidu 329 postupoval podle pravidel, přestože už dávno přestala mít smysl.

Sarkozy a spol. nyní na svých bedrech ostentativně a bez ohledu na finanční náklady nesou kiplingovské břemeno bílého muže, Libyi ale bombardují především proto, aby se zapomnělo na jejich ostudnou roli v souvislosti s předchozími událostmi v Tunisku a v Egyptě. Dávno se už sice ví, že bezletová zóna vlastně nic moc neřeší, to je ale třeba nebrat v úvahu, protože pravidla nic moc jiného neumožňují. Bohužel, narozdíl od Malého prince nemáme kam odletět, místo toho musíme sledovat lidi, kteří neustále opakují „Já jsem vážný člověk. Já jsem vážný člověk.“

Ještěže v Praze nepostupují podle pařížského osmašedesátnického hesla „Buďme realističtí, žádejme nemožné!“, ale v souladu s králem z asteroidu 325 a s naší vlastní pacifistickou identitou raději ani nenabízejí k bojovému nasazení naše drahé stíhačky. Máme jich málo, a kdyby Kaddáfí nějakou nedejbože sestřelil, těžko bychom ve stínu řecké ekonomiky ušetřili na novou.

V každém případě je ale pravda, že Saint-Exupéry ve své knížce tvrdí, že správně vidíme jen srdcem, a že co je důležité, je očím neviditelné. Jenomže také nikde netvrdí, že bychom měli nad realitou oči zavírat. Směs idealismu a reálpolitiky ve své současné podobě popírá oba principy, na kterých je jakoby založena, navíc není funkční, a svému tvůrci mnoho slávy také zřejmě nepřinese. A sympatie Malého prince tam někde nahoře nejspíš taky ne.