Dvacet čtyři hodin. Ani o minutu víc už devětkrát nepotřeboval Jack Bauer, aby ve stejnojmenném seriálu vyřešil světové krize. Lidé u televize si tak aspoň na hodinu denně mohou představovat, že někde existuje svět, v němž jeden fešný superagent vyřeší jakýkoliv problém. Ale když vstanou od obrazovky, vstoupí do světa, v němž si superarmády neví rady s otrhanými povstalci, které by tak rády naučily demokracii, na kterou samy kašlou.

Bohužel v byznysu to nevypadá jinak. Ještě pár dní před jadernou katastrofou ve Fukušimě místní jaderný guru vzýval Japonsko jako příklad bezpečnosti a preciznosti. Jako tolikrát při obhajobě jádra zapomněl uvést, že tam došlo nejméně k jedenácti nehodám (některé se smrtelnými následky), že muselo rezignovat vedeni TEPCO, aby se vyhnulo stíhání za pokus o zfalšování zprávy o nehodě a o dva roky později bylo nové vedené vystaveno aféře, kdy se opět snažili zastřít před inspekcí praskliny na třinácti reaktorových nádobách. To vedlo k dočasnému odstavení všech sedmnácti bloků firmy TEPCO. I japonská preciznost končí tam, kde začíná hrabivost.

Po ropné katastrofě v Mexickém zálivu nám fukušimská tragédie znovu ukazuje, jak jsme přes všechny technické vymoženosti zaostalí. Nemáme k dispozici ani superhrdiny, a bohužel ani dostatečně schopné manažery.

Ve Fukušimě po výpadku generátorů měli díky bateriím osm hodin na to, aby zajistili několik megawattů z náhradních zdrojů. Co během té doby dělali, se dozvíme až za pár let, protože japonská vláda má k demokratickému a otevřenému informování o jaderné energetice, ale nejen o ní, hodně daleko.