Vždy píšu o politických či obecněji společenských dějích, ale dovolte mi být projednou veskrze osobní. Dnes do veřejného života vstupuje Nadační fond Nezávislosti Deníku Referendum. Založil jsem jej jako pokus uchovat tyto noviny; či přesněji uchovat je jako prostor svobody, nezávislý na politických i ekonomických vlivech.

Když po roce 1989 u nás vznikly svobodné poměry, deset let jsem pracoval v občanské iniciativě, která se věnovala ekologii, problému, o němž si stále myslím, že jeho zvládnutí je největším tématem naší epochy. Během oněch deseti let jsem s hrůzou sledoval postupný úpadek českých médií, jak veřejnoprávních, tak soukromých, v nichž se soustavně zužoval prostor pro poctivé psaní či referování o podstatných věcech, a přibývalo vynalézavé propagandy a tupé komerce.

České ekologické hnutí, za jehož součást se samozřejmě stále pokládám, ztratilo dech i proto, že se česká média o jeho podstatnou práci přestala soustavně zajímat a postupně tak zmizela i přirozená sympatie k němu. Jediné, z čeho může současné české ekologické hnutí čerpat sílu a ryzost, je vztah ke své vlastní původnosti a k příčině své existence, jež pochopitelně spočívá v nekompromisní ochraně přírody, na což ale bohužel nestačí, a snaží se tak nějak popražsku vyjít s naší v mnoha ohledech zvrhlou dobou.

Takto jsem začal přemýšlet a dospěl jsem k přesvědčení, že sestupná krizová trajektorie, na níž se česká společnost po roce 1992 s drobnými výkyvy — nadějných vzepětí a o to hlubších zklamání — ocitla, není proměnitelná, pokud v českých zemích nebudou existovat aspoň jedny noviny, které se stanou neochvějným spojencem snahám o proměnu české společnosti do příznivější podoby.

Anglie by byla mnohem horší zemí, kdyby neměla The Guardian, The Independent, New Statesman či The Ecologist, Německo by vypadalo úplně jinak bez Zeitu, Süddeutsche Zeitung, či Tageszeitung, Amerika by byla strašná bez Democracy Now!, Huffington Post, Common Dreams, ba i bez Miami Herald, Boston Globe či Washington Post.

V České republice srovnatelné noviny vycházely naposledy v letech 1945-1948 jako Svobodné noviny, a samozřejmě se jim po roce 1989 blížily Lidové noviny šéfredaktora Jaroslava Veise. Dnes u nás nic, co by stavělo na ušlechtilé aspiraci novinářské práce měnit svět k lepšímu přesností popisu a pronikavostí úvahy, nevychází, snad s výjimkou Hospodářských novin, jež jsou však přirozeně pravicově předpojaté jako třeba Financial Times, a kromě podstatné části deníku Aktuálně.cz, který však takřka ve všem závažném kopíruje předsudky a schémata, jež si česká společnost po roce 1992 ke své škodě osvojila.

I v jiných médiích se vyskytují samozřejmě úctyhodní novináři, skoro všude vycházejí tu a tam znamenité texty, mimo hlavní proud jsou vynikající Listy, Sedmá generace, respekt si určitě zaslouží snažení Britských listů, Kulturních novin či nové redakce Literárních novin. Avšak médium, které by patřilo k hlavnímu proudu a přitom v něm představovalo vyhraněnou humanitně-demokratickou alternativu, u nás schází.

Pokus s Literárními novinami, k němuž mne na konci 90. let ponoukl a jímž mne pak věrně provázel Ludvík Vaculík, nevyšel z více důvodů, jež sahají od mého nedostatku zkušeností a chyb, jichž jsem se dopustil, až po civilizační úpadek tištěných týdeníků novinového formátu. Respekt se změnil v barvotisk ještě předtím, než Literárky přestaly mít dost sil na odvracení snah o likvidaci naší politicky mnoha českým prostředím nepohodlné redakce.

Po nemilém, ale aspoň vyjednaném a nekatastrofickém konci v Literárních novinách, jsem stál před dilematem co dál. Že jsem se rozhodl začít vydávat Deník Referendum, mělo tři předpoklady. Ochotu většiny původní redakce a klíčových autorů Literárek pustit se do nového projektu, nápad internetového deníku, o němž jsem byl přesvědčen, že skýtá mnohem větší potenciál vlivu a prostoru, než v sobě měly navzdory vší své skvělé tradici Literárky, a konečně partnera, který byl ochoten do projektu investovat klíčové jmění.

Jedním ze dvou lidí, bez nichž by Deník Referendum nikdy nevznikl, je Daniel Sedláček, vzácný muž, který noviny velkoryse podporoval v prvním roce jejich existence z přesvědčení, že takový projekt má smysl. Každý, kdo má Deník Referendum rád, by mu neměl přestat být vděčný, protože bez něj by se nikdy nezrodil. Sám bych se bez jeho povzbuzení a pomoci do tohoto dobrodružství nikdy nepustil.

Dodržel vždy všechno, co slíbil, ale jednoduše řečeno dnes už Deník Referendum prostředky na svou existenci musí hledat jinde. Měsíčně se dnes jedná o částku 300.000 Kč, jsou to výdaje minimální a hospodaří se tu s nimi přísně. Do děje vstoupila řada dalších ušlechtilých lidí, kteří se všemi silami snaží potřebné prostředky obstarat, ale v tuto chvíli je jasné, že — popravdě řečeno — nemusí uspět.

Nadační fond Nezávislosti Deníku Referendum je projekt založený na víře, že naše noviny za rok své existence přesvědčily o svém smyslu alespoň tisíc lidí natolik, aby jim stály za vklad deseti korun denně, neboli 300 Kč měsíčně. Pokud se to podaří, bude to opravdový průlom, neboť ačkoli v lepších ze západních zemí je běžné, že avantgardní mediální projekty spolufinancují jejich příznivci, u nás se tato skvělá tradice zatím neuhnízdila.

Nadační fond jsem sice založil, ale už mi nepatří, jeho vlastníkem je šestičlenná správní rada, do níž vstoupili lidé, Jan Černý, Táňa Fischerová, Jiří Pehe, Anna Šabatová, Vladimír Špidla, Ivan Štampach, jimž důvěřuji, že udělají vše pro to, aby se noviny zachovaly a pokračovaly ve svém dnešním směřování, i kdybych se toho sám už třeba nebyl s to účastnit.

Robert W. McChesney, pro mne nejpronikavější analytik médii současnosti, popsal v knize Bohatá média, chudá demokracie základní problém médií v jejich rysu, že slouží primárně k uspokojování potřeby zisku svých majitelů, a nikoli k uspokojování komunikačních potřeb demokratické společnosti. Deník Referendum je veden snahou této obecné tendenci čelit.

Zda se to podaří, je ode dneška i v rukou české občanské společnosti.