Norský král Harald v novoročním projevu připomněl, že máme zodpovědnost za vše živé a apeloval na hospodárné užívání a ochranu našeho společného přírodního bohatství planety.

Nikdo nemůže vládnout nad životem a smrtí. Ale můžeme život opatrovat a chránit. V roce 2010 se svět zaměřil na biologickou rozmanitost a zachování biologické rozmanitosti naší planety. To je také oblast, ke které mělké ekonomické hodnoty posuzování finančních opatření nedosahují. Máme odpovědnost za veškerý život, a to vyžaduje velkou moudrost ve správě přírodních zdrojů v dobrém slova smyslu. Indiánský náčelník Francois Paulette to v Kanadě vyjádřil takto: „Matka Země nyní potřebuje vaši pomoc."

Norský král se také velmi obsáhle věnoval problematice multikulturní společnosti a obecně mravním hodnotám.

Je pro nás neustálou výzvou, pro společnost i jednotlivce žít v různosti — a ocenit rozdíly jako obohacení. Svým způsobem můžeme rodinu považovat za mini společnost. Od doby našeho dospívání přes rodinné vztahy víme, že žijeme v různosti. Někdy v konfliktech — ale také v lásce — protože jsme v rodině spojeni zvláštní vazbou, a vzájemně se potřebujeme — přes všechny rozdíly. Tento zážitek můžeme přinést i do jiných kontextů.

Myslím si, že každý z nás se může dostat do obtíží a nahlížet na sebe jako na malou částečku všeho. Například muž z Afghánistánu mohl mít ve své vlasti dobrou práci, postavení a bohatý společenský život.

Přijde do Norska jako žadatel o azyl — a najednou je cizinec — bez jazyka, bez práce, s malou příležitostí přispět ve společnosti. Pak je snadné začít o sobě přemýšlet v malých myšlenkách.

Každý člověk má ale možnost přispět k obohacení v naší komunitě — bez ohledu na národnost, zdravotní stav, životní zkušenost, věk a sociální postavení.

Prostě je nutné si navzájem pomáhat je vidět a připravovat se na jejich použití. Doufám, že zaměstnavatelé dobře vědí, jak to ocenit a využít, že mnozí zaměstnanci mají cenné multikulturní kompetence. Norská mládež narozená rodičům s odlišným kulturním zázemím má zkušenosti a vhled, který je pro nás stále důležitější ve stále se zmenšujícím světě.

Stejně jako v několika předchozích novoročních projevech, král nabádal k velkorysejší sociální politice, kterou se můžeme odlišit od centra a i jako periferie, jako malí, můžeme být perfektní.

Všechny národy, kultury a náboženství jsou výrazem lásky. Proto má být každý nahlížen důstojně. 

Často řadíme společenské výzvy do ekonomického žebříčku: Jaká bude cena stárnutí populace v korunách? Jak drahá bude délka prodloužené školní docházky? Jakou etiketou oceníme dobrý protidrogový program? A jaká je cena nezaměstnaných?

Je jisté, že tyto otázky jsou — ale stejně tak je důležité to obrátit a zeptat se: Co nám chybí, jako společnosti, když se lidé nedostanou k uplatnění všech svých schopností?

Pravá a největší čísla vyjadřují výzvy v životě jednotlivých lidí. Nesmíme se čísly nechat řadit do skupin, aby smazaly naši opravdovou jedinečnost. Klademe-li takto cenovky na lidi, zbavujeme je jejich největší hodnoty.

V Norsku svoboda a rovnost bude platit pro všechny.

Filozof a biskup Aurelius Augustin, který žil přibližně ve čtvrtém století, napsal něco velmi moudrého: „Napětí v centru, svoboda v periferiích, láska ve všem.“

Možná bychom se měli snažit otevřít štědře srdce — a podívat se na to, co je vlastně centrální a periferní, co je — v podstatě to, co je velké a co je malé. Všechny národy, s kulturami a náboženstvími jsou výrazem lásky. A každý má pochopení pro to, co znamená důstojnost. To je klíčové, a to nás spojuje.

Kdybych se setkal s otázkou, co bych si pro nás přál nejlepšího možného?

Přál bych si, abychom se na sebe navzájem v novém roce dívali. Buďme tu pro sebe navzájem. Všichni víme, že život je zranitelný. Víme, že se střídá mezi světlem a tmou, mezi radostí a smutkem, zoufalstvím a nadějí.

V této životní celistvosti se můžeme odvážit vytvořit prostor pro vzájemná setkávání: V místnosti, která je velkorysá — a kde naše vlastní bezpečí znamená svobodu druhých.

Musíme jednat odvážně a dělat to, co si myslíme, že je správné.

Nechť rosteme jako lidé.

Nechť rosteme jako národ.

Přeji všem šťastný nový rok!

Naprosto souhlasím s norským králem Haraldem a asi to bude tím svobodným vzduchem, v podobném duchu uvažuji také. Tam, kde jako rezavý kolovrátek mluví politická reprezentace v České republice a speciálně prezident Václav Klaus o šestácích a růstu, maximálně povrchně o charitě od golfu pro tu či onu skupinu, kde bez mrknutí oka mluví čísly o škrtání lidí, kde rozdělují společnosti na segmenty, třídy, podtřídy, kde mluví o tom, že to je přirozený stav věcí ta hromádka asociálního trusu, chci mnohem víc, tedy rovnost člověka k člověku a to absolutní, tedy absolutní prostor bez šikany, neúcty a vyvyšování se dětinsky materiálními statky, tedy konečně svobodnou beztřídní společnost a konečně využití všech schopností a pozitivních vlastností každého z nás pro společné blaho společnosti i budoucích generací.

Lidé nebudou mít nikdy stejně hmotných statků a ani si to nezaslouží, je chimérou o naprosté materiální rovnosti snít, ale pozor, je rozhodně v našich silách zajistit absolutní rovnost, neohnutost, beztřídnost i tak, když začneme nahlížet naše životy optikou těch nejskvostnějších lidských humanistických idejí a na této optice setrváme. S láskou, úctou k bližnímu svému a přesahem našeho bytí.

Volně přeloženo, nepotřebuji šestáky od mamonářů, ať se zalknou a udusí materiálnem, pokud u toho nebudou špinit a rabovat jako lůza náš společný prostor. Ale nestrpím ponižování, šikanu a vyvyšování se globálních spekulantů a rentiérů od plátna rulety nad jakéhokoliv člověka na této planetě. Nikdo nemá právo zahánět lidi na mráz, do kanálů a vytírat s nimi schody či vyklepávat rohožku u své vilky. Takový svět ve 21. stol. už nemá ve společnosti kulturních lidí dávno místo. Takový svět je nutné vyvrátit z kořenů a vrátit ho na zem k humanitě. Práce pro každého je úkol číslo jedna, jelikož jsme lidé a člověk, každý jednotlivec má být vždy na prvním místě.

Jen v čase feudalismu ustrnulý konzervativec bez idejí může tvrdit při pohledu na svět, že není na čem pracovat, že lidé už nejsou potřeba, že práce není, že někdo práce není hoden. Každý má právo na práci bez šikany. Každý má mít z takové práce dostatek možností žít život ve svobodě, úctě a svobodný život předávat svým potomkům. Jestli není neoliberalismus schopen generovat společenské cíle na zlepšování kvality života nejen našeho živočišného druhu, jestli se motá v kruhu či navádí stále více segmentů společnosti do kanálů, jestli se dějinně odepsal už tím, že není schopen využít vůle a odhodlání lidí měnit svět k lepšímu svou prací, měl by být i se spekulacemi definitivně vysmíván a jednoduše a rychle odepsán.

Já osobně nejsem sortován do žádné třídy a nikdy nebudu, jelikož jsem svobodný člověk ve svobodné zemi. Takový svět chci, ne pro sebe a svou rodinu, jelikož takový svět už dávno máme a jasně to můžete vyčíst z novoročních řádků krále Haralda. Bojovat za bližní své, krajany ale nepřestanu a budu se vždy stavět za radikální revoluci srdcí. Ne za oplzlé staré války, příhraniční nevraživost, lakotu, malost a nestoudnou asociálnost, kterou předvedl ve svém novoročním projevu prezident Václav Klaus.

Peníze jsou pouhé papírky ve větru, když přestávají sloužit ke směně, ale slouží k vydírání, zastrašování a ponižování. Nikdy na to nezapomínejme. Revoluce srdcí nastane tehdy, když se nám podaří zpřetrhat sítě pokřivených mezilidských vztahů, sítě sobectví, lichvy, korupce, nepotismu a klientelismu.