Žít v různosti je výzvou
Lukáš KrausNorský dopisovatel Deníku Referendum reaguje na text Marty Nachtmannové s tím, že nejen dánská královna, ale i norský král Harald otevřeně neguje asociální a nízký myšlenkový projev Václava Klause.
Norský král Harald v novoročním projevu připomněl, že máme zodpovědnost za vše živé a apeloval na hospodárné užívání a ochranu našeho společného přírodního bohatství planety.
Nikdo nemůže vládnout nad životem a smrtí. Ale můžeme život opatrovat a chránit. V roce 2010 se svět zaměřil na biologickou rozmanitost a zachování biologické rozmanitosti naší planety. To je také oblast, ke které mělké ekonomické hodnoty posuzování finančních opatření nedosahují. Máme odpovědnost za veškerý život, a to vyžaduje velkou moudrost ve správě přírodních zdrojů v dobrém slova smyslu. Indiánský náčelník Francois Paulette to v Kanadě vyjádřil takto: „Matka Země nyní potřebuje vaši pomoc."
Norský král se také velmi obsáhle věnoval problematice multikulturní společnosti a obecně mravním hodnotám.
Je pro nás neustálou výzvou, pro společnost i jednotlivce žít v různosti — a ocenit rozdíly jako obohacení. Svým způsobem můžeme rodinu považovat za mini společnost. Od doby našeho dospívání přes rodinné vztahy víme, že žijeme v různosti. Někdy v konfliktech — ale také v lásce — protože jsme v rodině spojeni zvláštní vazbou, a vzájemně se potřebujeme — přes všechny rozdíly. Tento zážitek můžeme přinést i do jiných kontextů.
Myslím si, že každý z nás se může dostat do obtíží a nahlížet na sebe jako na malou částečku všeho. Například muž z Afghánistánu mohl mít ve své vlasti dobrou práci, postavení a bohatý společenský život.
Přijde do Norska jako žadatel o azyl — a najednou je cizinec — bez jazyka, bez práce, s malou příležitostí přispět ve společnosti. Pak je snadné začít o sobě přemýšlet v malých myšlenkách.
Každý člověk má ale možnost přispět k obohacení v naší komunitě — bez ohledu na národnost, zdravotní stav, životní zkušenost, věk a sociální postavení.
Prostě je nutné si navzájem pomáhat je vidět a připravovat se na jejich použití. Doufám, že zaměstnavatelé dobře vědí, jak to ocenit a využít, že mnozí zaměstnanci mají cenné multikulturní kompetence. Norská mládež narozená rodičům s odlišným kulturním zázemím má zkušenosti a vhled, který je pro nás stále důležitější ve stále se zmenšujícím světě.
Stejně jako v několika předchozích novoročních projevech, král nabádal k velkorysejší sociální politice, kterou se můžeme odlišit od centra a i jako periferie, jako malí, můžeme být perfektní.
Ondřej
P.S. Lukáši, vážím si toho, že "když už máte", je to pro vás důvodem dávat dál.
"Po celé naší zemi se setkávám se spoustou normálních, pracovitých a kreativních lidí, a to mi dodává optimismus. Říká mi to, že většina našich spoluobčanů hlasům věčných kverulantů nenaslouchá a že se jimi ve svých životních postojích a aktivitách nenechává zviklat." (prezident Klaus)
Text už není ani tou často opovrhovanou utopií, je čirou poezií. S reálným životem se míjí, jako ta metafora o penězích, jež jsou jenom papírky.
Sebeindifikace jako svobodné bytosti ve společnosti ovládané mafiány je bludem. Kopíruje myšlenku, že opravdově svobodný člověk je svobodným i v koncentráku, což je krutou nadsázkou, ba dokonce oním příšerným Arbeit macht frei.
Humanismus ano, ale realistický, jak říkal Masaryk.
Text Lukáše Krause, ať se vám to, Stanislave Hošku, líbí nebo nelíbí, je výrazem mohutného staletého myšlenkového proudu evropského humanismu. To, že Česko bylo z této tradice vyrváno a že žijeme uprostřed brutální panelákjové antikultury, to je smutné. Zatím doufám, že se s tím dá n ěco dělat.
Pokud jde o ocenění reálnosti přístupů, nikde není předem dáno, že Krausův pohled na budoucnost s nadějí není realistický, zatímco vaše temná mytologie realistická je.
Pokud by text byl utopií, mluvilo by to v jeho prospěch. Utopie má také dost dloihou tradici jako literární forma vyjadřující kritiku stávajících poměrů a návrhy na reformy. Víme, že žádná utopie se nedá realizovat beze zbytku. Ale víme také, že politické popměry bez utopie jsou odsouzeny ke stagnaci, ano, k politické hnilobě.
To, jak opovržlivě mluvíte o poesii, Vás ukazuje jako barbara. Chápu, že každý nemá vztah k umění, např. k literatuře, ale bývaly časy, kdy takoví burani prostě mlčeli. Dnes se stalo normou se opravdové kultuře vysmívat. Kdyby tento přístup měl definitivně zvítězit, nechtělo by se mi žít.