Ministr zdravotnictví Leoš Heger má štěstí v neštěstí: protože výpověď daly jen tři a půl tisíce nemocničních lékařů, nemusí odstupovat. To totiž inzeroval koncem listopadu během sjezdu lékařské komory: „Jestliže podá výpověď šest nebo sedm tisíc lékařů, budu muset nejspíš odstoupit a bude se muset najít někdo jiný, kdo se to bude pokoušet dále řešit. Já bych si musel zachovat čest a jít se obrazně někam zastřelit.“

Ironické je, že na podstatě problému lékařských výpovědí by nic nezměnila ani ministrova rezignace. Rezignace sama o sobě je přece jen jakýsi folklór, jemuž se sice žurnalistika s nadšením věnuje (donutili jsme osobu XY rezignovat, pyšní se v editorialech šéfredaktoři…), avšak pokud to u ní skončí, nejde vlastně o nic jiného než o variantu starého příběhu o tom, jak obětováním pěšáků zdržet (mediální) pronásledovatele. Je totiž značná naděje, že se soustředí na rituální tanec kolem mrtvoly a vlastní příčinu rezignace pustí z hlavy. (Byla podstatnější rezignace ministra Drobila, nebo podrobná analýza předraženého tendru na výstavbu pražské čističky?) Ministrově rezignaci ovšem patří první strana i komentáře, osudům miliardového tendru jen sloupeček uprostřed pražské přílohy listu…