Ministr zdravotnictví Leoš Heger má štěstí v neštěstí: protože výpověď daly jen tři a půl tisíce nemocničních lékařů, nemusí odstupovat. To totiž inzeroval koncem listopadu během sjezdu lékařské komory: „Jestliže podá výpověď šest nebo sedm tisíc lékařů, budu muset nejspíš odstoupit a bude se muset najít někdo jiný, kdo se to bude pokoušet dále řešit. Já bych si musel zachovat čest a jít se obrazně někam zastřelit.“

Ironické je, že na podstatě problému lékařských výpovědí by nic nezměnila ani ministrova rezignace. Rezignace sama o sobě je přece jen jakýsi folklór, jemuž se sice žurnalistika s nadšením věnuje (donutili jsme osobu XY rezignovat, pyšní se v editorialech šéfredaktoři…), avšak pokud to u ní skončí, nejde vlastně o nic jiného než o variantu starého příběhu o tom, jak obětováním pěšáků zdržet (mediální) pronásledovatele. Je totiž značná naděje, že se soustředí na rituální tanec kolem mrtvoly a vlastní příčinu rezignace pustí z hlavy. (Byla podstatnější rezignace ministra Drobila, nebo podrobná analýza předraženého tendru na výstavbu pražské čističky?) Ministrově rezignaci ovšem patří první strana i komentáře, osudům miliardového tendru jen sloupeček uprostřed pražské přílohy listu…

A přitom v téže době, kdy ministr Heger meditoval o rezignaci, mluvil vlastně o téže krizi, jen z jiného úhlu pohledu, na sjezdu lékařské komory místopředseda Asociace českých a moravských nemocnic Petr Fiala. Analyzoval, jak a kudy tečou českým zdravotnictvím peníze, o které lékařům jde. Z jeho slov — a není důvod je zpochybňovat — vyplynulo, že víc než dvě třetiny všech prostředků vynakládaných na zdravotnictví skončí ve výdajích na lůžkovou péči (46 %) a na léky (26 %), tedy podstatně větší část z nákladů na zdravotnictví než v zemích kolem nás. Stejně jako jde z nákladů na zdravotnictví na platy lidí, kteří v něm pracují, podstatně menší část než ve stejných zemích kolem nás.

Podle profesora Fialy mohou ztráty způsobené právě předražením služeb ve velkých nemocnicích, léků a přístrojů činit deset až dvacet procent celkových nákladů na zdravotnictví, tedy mnohem víc než by stálo zvýšení lékařských platů. Jde o peníze, které jsou ze zdravotnictví vyváděny dodavatelům, ať už rentgenových přístrojů, nebo obědů. Nevšiml jsem si, že by se o tom nějak výrazně psalo. Nebo že by se tomuto tématu věnovala jinak rozpočtově odpovědná vláda. Vlastně ten zájem nepřeháněla ani žádná vláda předchozí včetně vlád sociálně demokratických. Ale ten žádná vláda nepřeháněla ani v případě jiných pozoruhodně vysokých nákladů, hrazených z veřejných zdrojů, ať šlo o dopravní stavby, nebo auta pro armádu (i když, pravda, na titulních stránkách jsou tato témata poměrně často).

Leč zpátky do špitálu: pozornost vzbudilo, že si lékařský odborový klub najal mediální agenturu, aby s její pomocí seznámil veřejnost s kampaní Děkujeme, odcházíme. Nevím, co je na tom pozoruhodného. Prakticky jediným veřejným prostorem jsou dnes média a že prosadit se do nich vyžaduje silné nasazení včetně spolupráce s profesionály, kteří si za to samozřejmě nechají zaplatit. Časy spontánních kampaní a „grassroot“ hnutí zdola jsou navíc ty tam.

Problém však vidím v něčem jiném. Titulek MF DNES (27. 12.) „Lékařští odboráři zaplatili miliony agentuře“ a podtitulek „Odchody lékařů nejsou jen spontánní protest, ale plánovaná akce“ se ani nesnaží být neutrální. Nelze jej číst jinak než „odboráři se nám snaží nabulíkovat, že jsou špatně zaplacení, avšak na reklamu mají celé miliony; všechno je to jen mazaný trik, jak ze státu vytáhnout v době, kdy všichni šetří, další peníze“. Přestože smyslem kampaně není nic jiného, než aby veřejné peníze zůstaly v systému, nevytahovaly se prostřednictvím předražených nákupů do dodavatelských kapes. Jenže taková úvaha je příliš málo mediálně sexy.

Mnozí pochybují o tom, zda lékaři, kteří dali výpovědi, skutečně chtějí odejít pracovat za hranice, zda nejde jen o nátlakovou akci. Právě mediální rozměr akce mě vede k tomu, abych se víc klonil k druhé možnosti. Nevidím na tom nic špatného: kromě jiného proto, že medicína je obor, v němž klasická a zcela regulérní nátlaková akce jako je stávka může fungovat z etických důvodů pouze jako neškodná stužkovaná s nápisem Stávkujeme.

Jak jsem zatím zaslechl, hodlá ministr, když tedy nerezignuje, řešit situaci, kdy výpovědi vstoupí v platnost, proměnou nejvíc postižených nemocnic na krizová centra a doléčovací ústavy. Taky jsem slyšel něco o „prázdninovém provozu“. Jestli tomu dobře rozumím, lékaři nechť odejdou, hlavně že zůstane provoz a služby a drahé léky. Nebo jinými slovy, že se penězovod z veřejných zdravotních rozpočtů ke zprostředkovatelům a dodavatelům nikde neucpe. Kdyby se tak stalo, mohli by, nedejbůh, zvažovat možnost arbitráže, a na něco takového, jak nás naučil ministr financí Kalousek, není radno myslit ani potmě.