Když jsem dával souhlas k tomu, aby byla má neformální recenze knihy Pavla Pečínky zveřejněna, netušil jsem, co způsobím. Jeden známý z minulých dob mne informoval o tom, že můj článek vyvolal jakousi podpovrchovou mailovou diskusi zahrnující i mnohé hanlivé maily na mou adresu. A čím mne obzvláště ohromil, byla jistá jemná výčitka, že svým tvrzením, že Romové nejsou národ, jsem zavinil nějaké škrty v podpoře romského etnika, které je tím pádem chápáno jen jako sociální patologie, past chudoby a individuální neschopnosti. Trochu přeháním, ale ne zase tak moc.

Po delší době jsem si tedy nalistoval Deník Referendum, veden obavou ze zkreslení mého textu. Ta byla naprosto lichá, za vším, co je v uveřejněném textu, pevně stojím. Pokud někdo umí číst a není ideologií naší současné vládnoucí „drobilové“ třídy úplně zbaven soudnosti, nemohl z mého článku vyčíst, že by snad Romové nebyli etnikum, které má nárok na pomoc jako etnikum, nikoli jen jako chudá lůza, se kterou se nikdo nemusí zabývat, takže ušetřené peníze mohou známými cestami odplynout třeba na konto ODS nebo Věcí veřejných, a to za nadšeného souhlasu prezidenta Klause.

Nemyslím, že by to bylo zapotřebí, přesněji, že by to někoho zajímalo, ale přesto místopřísežně prohlašuji, že jsem rozhodným odpůrcem těch, kteří se chtějí vyhnout pracnému a jistě i nákladnému řešení problémů romského etnika způsobených již předkapitalistickými formacemi, kapitalismem, protosocialismem, který je v jistém směru prohloubil, a pak zase globálním kapitalismem, který toto etnikum doslova ničí.

Nejsem jenom stoupencem toho, aby na řešení problémů romského etnika parazitovali různí podnikatelé s „cikánským problémem“, kteří dnes nabízejí své služby ODS, zítra KSČM a zajímá je jenom výše finanční částky nebo atraktivnost nějaké, třeba poslanecké funkce. Měl jsem možnost s takovými — pochopitelně nižší úrovně — jednat, romské problémy tedy znám. Pro skutečnou, bohužel zřejmě dost nepočetnou romskou inteligenci a politické představitele, která překonala potíže vyplývající z odlišností romství, a přece se neodcizila svému etniku, mohu mít jen slova uznání. Lidská práva i s ohledem na Romy nepovažuji za prázdnou frázi a mám v tomto smyslu obdiv k Petru Uhlovi.

Problém je ale v tom, že jsem marxista, i když nikoli vulgární ekonomický determinista, a podstatné jádro společenských problémů hledám nikoli v nadoblačných dálavách ducha, ale v denní ekonomické realitě. Etnicita není něco neměnného po věky, typy etnických společenství se mění s různými společensko-ekonomickými formacemi (je mi líto, pane Škabraho, ale tyto formace opravdu existovaly a existují). Jako určující prvek etnicity vidím typ ekonomiky, který lidi v etnickém společenství, kteří naplňují třeba i další, méně materiální kritéria, spojuje těsněji či méně těsně. A proto jsou etnika, jejichž vývoj je netypický, zastavil se na určitém dějinném stupni nebo ho nakonec předběhl (Židé), a tím pádem má problémy s majoritními etniky.

Protože mám odpor ke stalinismu (nikoli ovšem ke Stalinově definici národa, kterou prý ale stejně napsal Lenin nebo Bucharin), odmítám se smířit s tím, že typ etnického společenství označovaný jako národ je definitivní s konečnou podobou etnicity, a nemůže se měnit se zásadními změnami ekonomiky v rámci globalismu. Proto si myslím, že odumírají národní státy, a národy se budou měnit ve volnější, ne už tak s územím spojené globální národnosti a jednou v celoplanetární pospolitost.

V tomto rámci spojuji i dnešní problémy romského etnika a jeho způsobu života především nikoli s geny nebo „duchem“ etnika, i když ten duch tam hraje významnou roli, ale s tím, že se toto etnikum neodpoutalo ještě od stádia prvobytně pospolné společnosti. Marxovy poznámky o této společnosti mi vůbec nepřipadají odtržené od reality, ale naopak postihující podstatu této reality mnohem víc než různé psychologizující charakteristiky odrážející důsledky, ne příčinu. Vidím samosprávnou ekonomiku (perspektivně socialistickou) jako jediný způsob výroby, který může propojit romské etnikum s vývojem ostatních etnik a stvořit tu jedinou formu etnicity, která čeká i ta ostatní etnika — globální národnost.

Co mne však po nalistování článku v Deníku Referendum doslova šokovalo, byla naprosto neetická a nekvalifikovaná reakce pana Škabrahy, o kterém jsem slyšel zatím jen dobré. Tolik prázdných frází a odsudků bez náznaku odpovědi na logiku autora, který snad má právo na vlastní názor, dokázal shromáždit snad jen Jan Fojtík za normalizace. Je úděsné, jak nepočetní levicoví intelektuálové dostávají amok, jakmile se setkávají s metodologií, kterou se samozřejmě dnešní vládnoucí elita a její lokajové snaží zadupat do země a ztotožnit se stalinismem podle rovnice komunismus rovná se fašismus.

Nepřekvapilo by mne to od různých režimních neoliberálních intelektuálů kopajících tu za ODS, tu za TOP 09 a nebo za kruhy kolem prezidenta Klause či jiná intelektuální a mediální lobby ovládající duchovní život. Od pana Škabrahy mne to překvapilo. Zkrátka člověk se i v 63 letech může přiučit tomu, že někteří mluví o demokracii a svobodě projevu, ale jen když slyší to, na co si po 21 letech vlády buržoazie zvykli jako na oficiální a uznané. Když slyší něco jiného, vypínají rozum a zapínají emoce a hned mají po ruce minulost, učebnice dějepisu, VUMLy apod. Kéž by si alespoň ty panem Škabrahou vzpomínané učebnice dějepisu dobře přečetli.