Distributed Denial of Service jako občanský protest

Josef Šlerka

Útok skupiny hackerů Anonymous posouvá možnosti protestu ve virtuálním světě do nových rozměrů. Nebo možná kauza WikiLeaks jen pomohla oprášit staré metody v novém prostředí.

Jedním ze způsobů, jak paralyzovat internetový server, je technika takzvaného distribuovaného odmítnutí služby, anglicky Distributed Denial of Service. Při něm útočníci zahltí internetový server nadměrným počtem požadavků, což obvykle vede k nedostupnosti služby. Pohyb se zastaví. Představit si to můžete třeba tak, že statisíce lidí po celém světě chtějí v jeden okamžik vidět právě jen jednu internetovou stránku. K provedení DDoS útoku je obvykle zapotřebí mít k dispozici dostatek počítačů, které mohou vyslat najednou nadkritické množství dotazů na server, proti kterému je útok veden. Útočník se proto na dálku zmocní velkého množství počítačů a propojí je v tzv. botnet. Takováto síť, obvykle bez vědomí majitelů jednotlivých počítačů, je pak využita k útoku.

K provedení DDoS útoku je třeba v zásadě určitého stupně zručnosti a myšlenkového důvtipu, obvykle vyhrazeného skupině lidí označovaných jako hackeři. Právě skupina hackerů označovaná jako Anonymous zásadně změnila před pár dny pravidla hry, když na svém Twitter účtu publikovala mj. tento slogan „Grab your weapons here: http://anonops.net/anonops/Tools and FIRE!!!” Tedy něco v stylu: Zbraně si vezměte zde a palte!” Pokud jste klikli na uvedený odkaz, dostali jste se na stránky nabízející ke stažení nástroj pro dobrovolné zapojení se do obrovského botnetu, který podniká cílené DDoS útoky proti stránkám institucí a osob, které se podílely na útocích na proti Julianu Assagnovi.

Postupně tak padly stránky Sarah Palinové, švédské prokuratury, stránky karet Visa a MasterCard. Padly a zase se rozběhly jako dříve. Co se ovšem zásadně změnilo, byl fakt, že útok byl proveden dobrovolníky — amatéry, kteří tak velmi cíleně protestovali proti chování států, nadnárodních korporací a osobností veřejného života. Možnost, která byla dříve majetkem relativně úzkého okruhu lidí, se náhle stala veřejným statkem.

Podle amerického politologa běloruského původu Evgeny Morozova je zcela legitimní považovat tento postup za kybernetický ekvivalent protestu zvaného sit-in. Klasické formy nenásilného občanského protestu, při které lidé fyzicky obsadí nějaký prostor a zamezují pohybu v něm. Protestující tak většinou chtějí upozornit na problém, o kterém si myslí, že není státem či soukromými společnostmi správně řešen. Protest je časově omezen. Sit-in patří ke tradiční formě protestu, kterou využívali černošští aktivisté v boji za svá občanská práva v USA, stejně jako Ukrajinci v průběhu tzv. oranžové revoluce a, pokud se dá věřit Wikipedii, tak sit-in prvně jako protest použil samotný Mahatma Ghandí. V tomto kontextu Anonymous demokratizoval DDoS útoky a definitivně z nich učinil formu globálního občanského protestu. Stejně jako v případech sit-in v reálném životě to nezaručuje ovšem účastníkům automaticky beztrestnost.

Pokud má Morozov pravdu, pak krize kolem WikiLeaks právě vydala další plody, když ukázala, že lze provádět účinnou přímou akci i v kyberprostoru. Pokud to tak je, bude to vítaná změna po protestech spočívající v zakládání diskusních skupin na Facebooku či sepisováním elektronických petic. Stačí jen uvolnit svou představivost. Stejně jako před čtyřiceti lety, i dnes platí, že pod dlažbou se skrývá písečná pláž.

    Diskuse (0 příspěvků)