Na stará kolena jsem se poprvé dostal do Spojených států. Zatím jen na pár hodin, při tranzitu v texaském Houstonu na letišti George Bush International, kde při čekání na let do Managuy (dnes opět: Augusto C. Sandino International) jsem začal psát tenhle sloupek.

De facto jsem se poprvé na výsostné půdě Spojených států ocitl už v dětství a tato zkušenost patří k silným zážitkům z té doby. Po zavraždění prezidenta Kennedyho v texaském Dallasu jsme s rodiči šli podepsat na americké velvyslanectví kondolenční listinu, jako tehdy tisíce dalších československých občanů. Pro smuteční hosty byly otevřeny i přilehlé zahrady a já jsem si pokradmu nabral a odnesl domů hrst hlíny — půdu svobodné země. Ale právě vraždy obou Kennedyů a Martina Luthera Kinga mně brzy pomohly pochopit, jak i tam je boj za svobodu ohrožen na životě.

Přesto jsem si později na americké velvyslanectví občas chodil pro časopis Spektrum a půjčovat si knížky do knihovny provázen ostražitými pohledy hlídkujících příslušníků Veřejné bezpečnosti, kteří návštěvníky občas perlustrovali. Ale stejně tam lidé chodili. Podobně si ovšem před čínským velvyslanectvím kontrolu vysloužili zase ti, kdo si šli pro Rudou knížku s citáty předsedy Maa. V obou případech už skutečnost, že to režimu vadilo, byla ukazatelem (jistě nedostatečným) jakési hodnoty. Ale takové drobné projevy svobody pomáhaly uchovat důstojnost, objevovat nové světy a narušovat hegemonii.

Příznačně nacházela v minulosti u nás odezvu především americká emancipační tradice, počínaje přinejmenším prezidentem Masarykem. Utvářelo se tak i poválečné vztahování se k alternativní Americe, pro mou generaci objevem beatnické literatury. To bylo opravdové zjevení. Zábranův překlad Ginsbergova Kvílení jsme s kamarádem v transu opsali z nedostatkového časopisu Světová literatura a rozmnožený pomocí dnes již stěží představitelné ruční techniky lihových matricí jsme bledé kopie rozdávali ve škole vyvoleným spřísežencům. Od fialové barvy jsme byli až za ušima.

Jeden čas na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let se s rozmachem hnutí za lidská práva, proti válce ve Vietnamu a subverzivní kultury hippies zdálo, že právě ta emancipační tradice vede své vítězné tažení a že se Amerika ze světového četníka, prosazujícího pod maskou svobody bezohledně ekonomické zájmy svých elit, stává skutečnou inspirací. Byl to samozřejmě omyl, ale to nijak neubírá na významu občanských a kulturních hnutí té doby i časů pozdějších.

Je vždycky obtížné ubránit se přílišným zjednodušováním, kterými si pomáháme k orientaci v tom tak složitém světě. A pokud jde o citové vazby a základní motivace, platí to dvojnásob. Jsou některé země, o kterých se skoro nedá bavit věcně a s rozumným rozlišováním různých aspektů jejich rozvoje a vlivu. Některé státy si nárokují univerzální symbolický význam nebo se přímo stávají modlou, svádějící k absolutní loajalitě, nebo vyvolávající absolutní nepřátelství bez ohledu na složitost reality. Spojené státy americké tak pro mnohé fungují, ale také řada dalších zemí jako třeba Izrael nebo Rusko, jeden čas to byla i Nikaragua.

Dochází pak k podivným paradoxům jako je u nás typické pomíchání sympatií třeba právě k těm emancipačním tradicím americké kultury s nekritickou podporou naprosto protikladných amerických politik směřujících k omezení svobody a práv jiných národů. Podobně absurdní je i svázání úcty k obětem antisemitismu a obdivu k bohaté židovské kultuře s představou, že je nutné za každou cenu schvalovat každý krok izraelské vlády.

Nejspíše to souvisí s obtížemi v nalézání smyslu a identity v životě, který je stále fragmentárnější a nejistější. Nic v tom nepomůže si říkat, že hledat jistotu a smysl v nekritické loajalitě k nějakému státu, národu, straně, církvi nebo fotbalovému klubu je ubohé řešení daného problému. Nechci ale říci, že je to jedno, že není rozdíl. Mezi kluby Bohemians 1905 a Bohemians Praha je, jak fotbaloví fanoušci dobře vědí, rozdíl podstatný. Stejně tak vidím rozdíl mezi ČSSD a ODS, i když třeba uzavřou politickou koalici.

Být loajální je důležitá hodnota a postoj stejně jako patriotismus, sounáležitost, solidarita. Ale jen kritická loajalita je konstruktivní. Důležité je naučit se správně distribuovat kritiku — ty „druhé“ nevynechat, ale ušetřit si příslušnou porci i pro vlastní, ať už jako ty vlastní chápeme kohokoliv. Bez kritiky se o svobodě mluvit nedá.