Z odborů se naštěstí stává po vzoru mnoha evropských zemí klíčový prvek české politiky. Odboráři jsou lidé, kteří pracují, jsou za to tu více tu méně spravedlivě odměňováni, každopádně ze své práce nemají žádné zvláštní výhody a jejich mzda je spíše českým mediánem nežli průměrem.

A dnes jen hájí svoje právo nedoplácet na ztráty, které české ekonomice způsobili čeští a nadnárodní spekulanti a loupežníci. Ačkoli oficiální propaganda tvrdí něco jiného, ve skutečnosti se odboráři zasazují o realističtější výklad ekonomických potíží, v nichž se české země ocitly, než je ten vládní.

Na odborech je navíc sympatické, že sdružují velké množství lidí, kteří se zorganizovali, veřejně vystupují, nahlas a tvořivě hájí svůj společný zájem. To dnes u nás bohužel stále není běžné a odbory tak ukazují cestu i jiným segmentům společnosti k praktickému naplnění demokratického ideálu. Nebýt odborářských stávek a manifestací mohl by si totiž lecjaký mladý člověk nakonec myslet, že svět se mění klikáním na tlačítka like na Facebooku.

Střet odborářů s vládou je jedním z nejslibnějších dějů na půdě české občanské společnosti za několik posledních let. Ačkoli samy odbory mají jen malou šanci zastavit vládu pouze svými silami, mohou svým působením proměnit klima ve společnosti a navodit tím situaci, v níž se jim dostane záruk, že příští vláda všechny škody napáchané Nečasem, Kalouskem a spol. hbitě hned po volbách napraví.

Zastavit Nečasovu vládu před vypršením jejího mandátu by byl husarský kousek, ale ani to není zcela vyloučeno. Je však třeba vyjít z toho, že všechna klíčová rozhodnutí se přijímají v rámci parlamentní politiky. Do ní přímo odbory samo sebou nevstoupí, nicméně před touto skutečností neuniknou.

Pokud by chtěly mandát Nečasovy vlády zkrátit, musí buďto vytvořit společenskou atmosféru, v níž bude schvalovat radikální protesty, včetně projevů občanské neposlušnosti či časově neomezené generální stávky, tak velká většina veřejnosti, že se pokračování vlády stane pro ni samu nemyslitelné. Anebo by odboráři museli získat jeden ze subjektů vládní koalice — v naší situaci nejspíše Věci veřejné — k odchodu z ní.

Ať už se pro strategii odborářského hnutí bude otevírat spíše ta či ona cesta, v každém případě je zásadní, aby jeho stoupenci a zejména předáci svým počínáním upevňovali a rozšiřovali přízeň veřejnosti; ale v žádném případě ji nesmí prohospodařit. K porážce většiny odborářských protestních hnutí obvykle vedla právě ztráta širší podpory veřejnosti.

Je to tanec mezi dvěma protichůdnými aspiracemi. Odboráři musí na jedné straně stupňovat tlak na vládu, neboť to očekává jejich aktivistické jádro, a navíc dávat najevo zarputilé odhodlání odmítnout vládní návrhy je z hlediska poslání odborů dnes i čirá nutnost. Na druhé straně musí vysvětlovat své požadavky v nepříliš příznivém mediálním prostředí a přitom svými akcemi a jejich intenzitou nesmí příliš předběhnout před poznáním veřejnosti, že vládní opatření skutečně škodí.

Proto pro budoucnost odborářského hnutí proti vládním záměrům tak bude schopnost získávat spojence stejně důležitá jako schopnost organizovat protesty, ne-li ještě důležitější. Základním předpokladem k tomu je ukázat, že odboráři nemyslí jen na sebe, jak se jim nespravedlivě předhazuje, nýbrž že svými požadavky hájí pro celek společnosti blahodárnější ekonomickou koncepci nežli vláda.

Na obviňování odborářů z partikularismu je určitým groteskním paradoxem, že ho nejčastěji vyslovují představitelé stran, jejichž politikou je obhajoba partikulárních zájmů vlastníků, podnikatelů a korporací včetně systematického vyvádění prostředků z veřejných rozpočtů vlastním členům a sponzorům.

Odboráři disponují v osobnostech Martina Fassmana a Jaroslava Ungermana ekonomickými experty, kteří mají nad vládními ideology evidentní argumentační převahu. Jsou schopni přehledně a působivě vysvětlit, že ke stabilitě veřejných rozpočtů se nelze proškrtat. V jejich silách zřejmě také je nabídnout ucelenou a zdůvodněnou alternativu stabilizace veřejných rozpočtů založenou mimo jiné na vyšší daňové kvótě, progresivním zdanění a soustavě opatření, která omezí daňové úniky a zejména dojení státu sponzory a členy politických stran.

To by byl postup s jasně univerzalistickým základem, který by v sobě navíc mohl zahrnout i explicitně formulovaný aspekt zvýšení kvality prozatím dosti chudokrevné české demokracie. Takto velkoryse formulovaná pozice je ovšem absolutně nezbytná, mají-li mít odboráři naději, že nakonec získají ve svém střetu s vládou více spojenců než ona.

Navzdory své přirozené distanci ke stranické politice by odbory měly jednat s vedením všech politických stran, které k tomu budou ochotny. Už před volbami odboráři jednali s KDU-ČSL a bez ohledu na to, co si můžeme myslet o jejich novém vedení, je v tom potřebné pokračovat. Existuje-li šance, že slabým místem vlády by mohly být Věci veřejné, odboráři by se měli snažit jednat i s nimi. A přinejmenším z pedagogických důvodů ve vztahu k jejich voličům by měli jednat i se Stranou zelených.

Odboráři — ale nejen oni — by rovněž měli revidovat svůj vztah ke komunistům. K nim nelze mluvit vřelejším hlasem pouze tehdy, pokud člověk potřebuje jejich voliče k podpoře ve druhém kole senátních voleb, anebo jejich mandáty k protlačení toho či onoho záměru ve sněmovně. Není důvod, nechává-li si ODS komunisty zvolit prezidenta, aby odboráři nezužitkovali při vší pochopitelné obezřetnosti veškeré možnosti, které jim podpora komunistů nabízí.

Konečně klíčovým zvláštním vztahem je jistě pro odbory pouto k ČSSD. Jeho výjimečnost výmluvně ilustruje fakt, že jedna bývalá hlava odborářů se právě stala prvním sociálně demokratickým předsedou Senátu, a druhý bývalý předák odborů sociální demokracii zastupuje v Evropském parlamentu. V západních zemích je dokonce běžné, že odborové centrály vyslovují podporu jednomu z kandidátů na předsedu strany. U nás by takové gesto dokonce mohlo souboj mezi oběma kandidáty dnes rozhodnout.

To ale v našem případě nemusí být z více důvodů rozumné. Odboráři by nicméně mohli požadovat jasné programové a politické záruky, že ČSSD nepřestane zastávat politiku principiální konfrontace s vládou a nezačne si připravovat půdu pro nějakou formu velké koalice. Některé z bodů, jimiž se ve svém desateru prezentoval Michal Hašek, míří směrem, který by mohl být se zájmy odborářů v přímém konfliktu, a oni by to měli dát najevo.

Vedle politických stran odboráři mohou a potřebují získávat spojence i v občanských iniciativách. To by ovšem mělo být ještě mnohem jednoduší. Díky rostoucí prestiži odborů by k tomu mělo stačit snad jen vést se všemi k tomu ochotnými spolky a skupinami soustavný a otevřený dialog.

Odbory svým současným působením dávají české politice i evropský rozměr, svým chováním se totiž nejvíce podobají užitečné součástce společnosti, po které českoslovenští občané volali v roce 1989. Řečeno s jedním dobovým klišé: odbory nás vracejí do Evropy; zatímco Nečasova vláda nás stále nutí být součástí středoevropského postkomunistického maglajzu.

Odpovědnost odborů za tvář naší každodennosti se zvolna stává větší, než si možná jejich předáci sami zatím uvědomují. Je to břímě, ale také příležitost. Pro ně zřejmě jediná, pokud skutečně chtějí nad vládou zvítězit.