Z odborů se naštěstí stává po vzoru mnoha evropských zemí klíčový prvek české politiky. Odboráři jsou lidé, kteří pracují, jsou za to tu více tu méně spravedlivě odměňováni, každopádně ze své práce nemají žádné zvláštní výhody a jejich mzda je spíše českým mediánem nežli průměrem.

A dnes jen hájí svoje právo nedoplácet na ztráty, které české ekonomice způsobili čeští a nadnárodní spekulanti a loupežníci. Ačkoli oficiální propaganda tvrdí něco jiného, ve skutečnosti se odboráři zasazují o realističtější výklad ekonomických potíží, v nichž se české země ocitly, než je ten vládní.

Na odborech je navíc sympatické, že sdružují velké množství lidí, kteří se zorganizovali, veřejně vystupují, nahlas a tvořivě hájí svůj společný zájem. To dnes u nás bohužel stále není běžné a odbory tak ukazují cestu i jiným segmentům společnosti k praktickému naplnění demokratického ideálu. Nebýt odborářských stávek a manifestací mohl by si totiž lecjaký mladý člověk nakonec myslet, že svět se mění klikáním na tlačítka like na Facebooku.

Střet odborářů s vládou je jedním z nejslibnějších dějů na půdě české občanské společnosti za několik posledních let. Ačkoli samy odbory mají jen malou šanci zastavit vládu pouze svými silami, mohou svým působením proměnit klima ve společnosti a navodit tím situaci, v níž se jim dostane záruk, že příští vláda všechny škody napáchané Nečasem, Kalouskem a spol. hbitě hned po volbách napraví.

Zastavit Nečasovu vládu před vypršením jejího mandátu by byl husarský kousek, ale ani to není zcela vyloučeno. Je však třeba vyjít z toho, že všechna klíčová rozhodnutí se přijímají v rámci parlamentní politiky. Do ní přímo odbory samo sebou nevstoupí, nicméně před touto skutečností neuniknou.