Mám ráda prvočísla a líbí se mi hry s čísly, nemám pro to vysvětlení, nepatřím ani mezi kabalisty ani mezi numerology či jiné číselné „operátory“. Datum 17. 11. se mi líbí už jen díky dvěma prvočíslům. Běh života přinesl události, které daly tomuto datu rozměr, který nelze opominout. V dětství se mi vryl do paměti obdiv ke studentům, kteří v roce 1939 prokázali statečnost veřejného odporu k nacistické okupaci. Rodiče — tehdejší studenti, maminka dokonce přímá účastnice — nám dětem události 17. listopadu 1939 připomínali. Příklad vzdorujících studentů mne přitahoval.

O padesát let později nám právě moji rodiče umožnili, že jsme s manželem mohli spolu se studenty několika generací prožít nezapomenutelné chvíle spontánní svobody a nadšení z pochodu Prahou od Albertova přes Vyšehrad na Národní třídu, kde policejní kordony zrušily náš svobodný rozlet. Díky tomu jsme zažili i nevšední oslavu osobního výročí provázeného s datem 17. 11., totiž výročí naší svatby. Nebylo sice čím připíjet, ale pocit sounáležitosti ke společenství skvělých lidí působil opojně.

Mládí je spojováno se zapálením hájit a prosazovat nejcennější lidské hodnoty a dokonce ochotou za ně se obětovat. Předpokládám však, že podobně jako v roce 1989 provázely studenty také v roce 1939 starší generace. Bylo to úsměvné, když tehdy před jednadvaceti lety během pochodu Prahou jakýsi mladík kráčející vedle mne pronesl poznámku: „Hele, ta střední generace, to jsou srabi, že tu nejsou!“ Nezbylo mi, že ho upozornit na to, aby se nemýlil, protože nás je tu dost, ale jen tak mladě vypadáme.

Dvacet jedna let poté se ohlížím po pražských studentech, kde jsou, proč nevyšli opět do ulic. Nebo snad dohody včerejšího dne na pražském Magistrátu nejsou vážným ohrožením demokracie? Praha, která byla vždy „motorem“ dění, mnoho kroků napřed, začíná silně pokulhávat. Výsledky jarních voleb ukázaly touhu českých občanů po změně. K radikální změně sice nedošlo, ale „barvy se promíchaly“.

Podzimní volby pokračovaly v započatém trendu. V mnoha obcích kandidovala právě ona střední generace studentů osmdesátého devátého roku. Kandidovaly také matky z mateřských center a byly úspěšné, protože si získaly důvěru svojí prací pro společnost a své volení programy opírají o zkušenosti všedního života. Do voleb šli s vědomím osobní zodpovědnosti za vývoj u nich v domovské obce i zodpovědnosti těm, kdo je volili. Vědí, že je potkávají a budou potkávat denně na ulici.

Včerejší dohoda ODS a ČSSD zakonzervovala stávající praktiky na Magistrátu. Nevěřím na nové tváře ve starých kabátech. V názorové škále včerejších komentářů včerejší dohody kvapil názor, že to přece bylo jasné už před volbami. Tak tomu také nevěřím. Chci se spolehnout na to, že základní nástroj demokracie, a sice svobodné volby, mají sílu změnit dění i v Praze. Přiznejme si, že je to chyba nás voličů.

Špatný výsledek voleb, který umožnil včerejší dohodu, neznamená konec světa. Vyžaduje však mimořádné nasazení nás voličů, bude třeba s bdělostí a ostražitostí hlídat budoucí dění a nemlčet. Perspektiva budoucích čtyř let mne děsí. Kéž neotupíme, vydržíme a nezapomene, že jako voliči můžeme zasahovat do událostí běhu života bez rozdílu věku.