Před několika dny (13. října) se Erazim Kohák na stránkách Práva rozplýval nad novým střihem sociální demokracie. Strana se podle něj na své programové konferenci v Olomouci ukázala jako otevřená a naslouchající: „Je to zjevně demokratická a sociální strana, jak je známe z vyspělých demokracií západní Evropy.“ Srdce mnoha spolustraníků jistě zaplesalo, ale takový závěr předpokládá zvláštní formu slepoty, kterou snad všichni netrpíme a kterou se Právo rozhodlo podporovat, protože tuto kritickou reakci na zmíněný text odmítlo.

Jde o to, že kdyby prof. Kohák pohlédl na pódium s otevřenýma očima, zjistil by pozoruhodnou věc, která „novou“ ČSSD od podobných stran ve vyspělých demokraciích na hony vzdaluje. Prostor vyjádřit své myšlenky na zmíněné konferenci dostalo 25 mužů, avšak jen jedna žena. Straně také mohli v rámci panelové diskuse nastavit kritické zrcadlo pouze intelektuálové, žádná intelektuálka. Kouzlem nechtěného přitom debatovali pod transparentem s heslem „Rovné šance všem“.

Složení poslaneckého klubu ČSSD, kde je nejméně žen (9 %) ze všech poslaneckých klubů, ukazuje, že nejde o náhodu, ale o základní rys současné sociální demokracie. Do senátních voleb dokonce vyslala pouze jednu ženu z 27 kandidujících, a když k tomu přičteme několikaletou trapnou anabázi s volením místopředsedkyně, jeví se jako všechno, jen ne otevřená strana.

Zmiňovat v této souvislosti Skandinávii, jak to činí prof. Kohák, vyžaduje notnou dávku sebeklamu. Může si samozřejmě snít svůj sen o lepší, modernější ČSSD, ale dokud bude mít její veřejná tvář téměř výlučně mužské rysy, nebude to sociální demokracie západního střihu. Pokud tyto rysy budou navíc nápadně připomínat „staré“ pušky typu Urban, Hulinský či Březina, může jen těžko doufat ve větší přízeň voličů, včetně těch levicových.