Komu mají sloužit naše přírodní národní parky? — to podnes nevíme. Politikové se domnívají, že lidu, pro přírodovědce je smyslem národního parku naopak ochrana přírody, a to zejména před lidmi. Možná vinou kůrovce nejvýrazněji tenhle rozpor představuje Národní park Šumava. Pro přírodovědce je přemnožený kůrovec (jako součást přírody) důkazem, že lidé porušili přírodní rovnováhu, a to hlavně jejím jednostranným hospodářským využitím. A kůrovec nás na to upozorňuje. Pro politiky jsou kůrovcové kalamity naopak výzvou, abychom v lese houževnatěji hospodařili; pouze v národním parku politikové nekladou na povahu lesa požadavek hospodářský, ale estetický: Aby les v šumavském národním parku přinášel návštěvníkům potěšení.

Taková je představa například ministra životního prostředí Pavla Drobila: přeci kvůli experimentu vědecké pýchy nebudeme nákladně chránit něco, co odporuje naší představě o přírodě. Dodejme ale, že naši představu o lese nám nevytvořil žádný prales, ale lesy hospodářské, pěstované nikoli kvůli stromům, ale kvůli dřevu. — Kdo se má dívat na hynoucí stromy, proč se máme obávat dalšího možného rozšiřování kůrovcové kalamity a sečítat hospodářské škody, když tomu můžeme hospodářskou činností, která nám při zpracování dřeva přinese užitek, alespoň poněkud zamezit? Proč musí napadené stromy ještě ke všemu shnít? — diví se politici, například také Miloš Zeman nebo českokrumlovský hejtman Tomáš Jirsa.