Před několika dny jsme se dočetli, že 9. října ugandský týdeník Rolling Stone zveřejnil stovku jmen ugandských leseb a gayů s fotografiemi a adresami, doplněný o výzvu „Pověste je“. V novinách se prý píše, že jde o osoby se „zvrhlou sexuální orientací“, jež unikají „spravedlivému potrestání“ Podle vydavatele to bylo ve veřejném zájmu. Čtyři zaznamenané osoby byly v uplynulých dnech napadeny. Blíže neurčený počet dalších byl výhrůžkami donucen změnit práci, bydliště a identitu. K tomu je třeba dodat, že v Ugandě, podobně jako v mnoha afrických zemích, je homosexuální chování trestné, konkrétně v Ugandě sazbou od čtrnácti let do mnoha desítek let žaláře. Jeden z tamních poslanců předložil novelu, zavádějící pro některé homosexuální akty trest smrti. Mělo se to stát po návštěvě skupiny konzervativních duchovních ze Spojených států, kteří Uganďany seznamovali s postupy označenými jako terapie, jejímž cílem je člověka z homosexuality „vyléčit“.

Tato zpráva znovu otevírá diskusi mnohem náročnější, než přinášejí krátké glosy, které se pod zprávou objevily. Střetává se tu totiž liberální a demokratický respekt k jiným kulturám, k jejich formulaci hodnot a jejich pojetí lidských práv se stejně demokratickou a liberální obhajobou univerzálně platných práv jednotlivců a skupin na volbu životního stylu, mimo jiné i na sexuální preference.

Pokud řekneme, že nesouhlasíme s článkem časopisu a také se špatným ugandským zákonem a podobnými zákony v jiných afrických zemích nebo např. v Íránu, a třeba také s mentalitou, jejímž projevem jsou takové zákony a v konečném důsledku i soupis „zvrhlíků“ a "zločinců" určených k fyzické likvidaci, namítne se nám hned, že zaujímáme povýšený, poučující, imperiální postoj bohatého Západu vůči chudým zemím třetího světa, které hájí svou odlišnou identitu, na niž mají právo.

Když podpoříme pluralitu kultur a každé, i ugandské, společnosti dopřejeme, aby si stanovovala sobě vlastními postupy mravní a právní normy, přijde zase výtka, že lhostejně nebo oportunisticky přehlížíme řádění diktátorů a že jsou nám lhostejné osudy vážně ohrožených lidí. Řekne se nám, že naší občanskou povinností je hájit integritu ohrožených osob. Je tedy zřejmé, že právo Uganďanů na svébytnost a právo této nebo jiné jejich menšiny na život a bezpečí se ocitají v konfliktu, který volá po řešení, a i když to nejsme my, kdo spor vyřeší, můžeme a mohli bychom zaujmout postoj. Můžeme se hájit, že to není naše starost. Ale když budeme ve pštrosí politice důslední, může se nám přihodit, že za pár let nebo desetiletí v naší zemi bude nějaká hodně hlasitá společenská skupina volat po trestání nějakého typu oblečení, poslechu nějaké hudby nebo nakonec barvy očí či vlasů.

Lidská práva se v zajímavé době, v níž je nám dáno žít, hájí zvláštním způsobem. Napřed se část obyvatelstva vybije a zničí se jejich obydlí, chrámy, mosty, školy a nemocnice, a pak se tam nastolí teror. Ve jednom případě krvavý diktátor mučil ve svých vězeních své odpůrce, a lidská práva byla obhájena tak, že tam byla nastolena demokratická vláda, která, jak znovu prosakuje, mučí ve svých vězeních své odpůrce. Ve druhém případě byli fanatičtí násilní doktrináři pomocí zmanipulovaných voleb vystřídáni cynickými mafiány.

Mnozí zřejmě nebudeme ochotni chránit život občanů vzdálených zemí tím, že je budeme bombardovat a asi odmítneme pokládat za nastolení svobody a nezávislosti jedné malé země na Balkáně to, že tam byl drogový kartel uveden do role mezinárodně uznané vlády.

K potlačování nejzákladnějších práv uznávaných všemi kulturami, jako je právo na život, však není možno mlčet. Tak jako třicátými lety u nás a jinde v Evropě znělo heslo „V Guernice se bojuje o Prahu", tak dnes musí být jasně řečeno, že v Kampale nejde jen o svobodu tamních občanů, ale i o svobodu naši. Tím spíše, že inspirací Uganďanů není jejich tradiční kultura nýbrž vlivy křesťanských a islámských fundamentalistů z jiných zemí. Jsou to koneckonců i Spojené státy americké, ve kterých se docela hojně vyskytují plakáty s heslem „Zabij si svého buzíka“.

Průzkumy, např. rozsáhlý projekt Světový étos vedený německým autorem Hansem Küngem, jasně ukazují, že v různých kulturách a náboženstvích platí shodné principy osobní a sociální etiky. Není to jen názor badatelů. Na setkání zástupců náboženských směrů inspirovaných touto iniciativou (označuje se to jako Parlament náboženství světa) to přímo potvrzují křesťané, Židé, muslimové, hinduisté, buddhisté i zástupci náboženství původních obyvatel Ameriky, Sibiře a dalších regionů. Kritika praxe v různých zemích je výzvou jejich obyvatelům, aby hledali ve své vlastní tradici podněty pro respekt k lidem různé víry, různé kultury, různých sexuálních preferencí, především respekt k jejich svobodné volbě životného stylu, ale především respekt k zachování života.

Ugandský případ vypoukle znázorňuje, že pouhé odvolávání se na různé tradice může být pohodlným nebo dokonce zbabělým útěkem před odpovědností. Když odpor ke spoluobčanům, kteří se v soukromí (při vzájemném svobodném souhlasu) milují s jiným typem partnerů, než většina, vrcholí výzvou k vraždám, musí zaznít ostré slovo solidarity. A nutno velmi zdůraznit, že solidarita s ohroženými v Ugandě, jinde v Africe, a do jisté míry (ne státními orgány) i v USA. Je nutno odložit falešné ohledy a odmítnout nejvulgárnější formu fanatismu odvolávajícího se na křesťanství nebo na islám.