Dialektika Muchovy epopeje
Jan MiesslerUmělecké dílo získává urputným sporem další dimenzi a zároveň k nám po dlouhých desetiletích mlčení promlouvá. A co říká?
Dění kolem Muchových pláten v Moravském Krumlově potvrzuje zásadu, že protivy se přitahují. Tentokrát jde o žánr. Účastníci tahanice o epopej sami nepředvádějí nic epopejního, je to spíš takový hodně ujetý sitcom, který ale představuje vzhledem k Muchovým obrazům potřebnou dialektickou antitezi. Pan malíř si to totiž za první republiky maloval moc růžově, a na to je třeba nejen poukázat, to je třeba i v praxi demonstrovat.
Umělecké dílo tím získává další dimenzi a zároveň k nám po dlouhých desetiletích mlčení promlouvá. A co říká? Že bychom se měli namísto neustálého hledání podstaty české politiky zaměřit spíše na její estetickou stránku, jež se snaží tvůrčím způsobem navázat na dědictví Haška, Formana z filmu Hoří, má panenko nebo na Homolkovskou trilogii? Anebo naopak, že bychom jak za Muchovou epopejí, tak za politikařením kolem ní měli hledat nějaký náš společný národní jmenovatel, esenci našeho společného slovanského češství, zahrnující velikost i malost? V této souvislosti je třeba nezapomínat na osu sporu pražské centrum versus moravská periferie, která poměrně nečekaně vstala z mrtvých a která sama představuje východisko pro další a další analytické perspektivy.