Dění kolem Muchových pláten v Moravském Krumlově potvrzuje zásadu, že protivy se přitahují. Tentokrát jde o žánr. Účastníci tahanice o epopej sami nepředvádějí nic epopejního, je to spíš takový hodně ujetý sitcom, který ale představuje vzhledem k Muchovým obrazům potřebnou dialektickou antitezi. Pan malíř si to totiž za první republiky maloval moc růžově, a na to je třeba nejen poukázat, to je třeba i v praxi demonstrovat.

Umělecké dílo tím získává další dimenzi a zároveň k nám po dlouhých desetiletích mlčení promlouvá. A co říká? Že bychom se měli namísto neustálého hledání podstaty české politiky zaměřit spíše na její estetickou stránku, jež se snaží tvůrčím způsobem navázat na dědictví Haška, Formana z filmu Hoří, má panenko nebo na Homolkovskou trilogii? Anebo naopak, že bychom jak za Muchovou epopejí, tak za politikařením kolem ní měli hledat nějaký náš společný národní jmenovatel, esenci našeho společného slovanského češství, zahrnující velikost i malost? V této souvislosti je třeba nezapomínat na osu sporu pražské centrum versus moravská periferie, která poměrně nečekaně vstala z mrtvých a která sama představuje východisko pro další a další analytické perspektivy.

Ostatně, v případě sporu Prahy s Moravou (a dalších aktérů s dalšími aktéry) o (ne)legální a (ne)legitimní (ne)odvoz pláten, která do té doby mohla být většině tuzemských Slovanů ukradená, jde podle všeho o performanci umožňující divákům otevřené čtení, a to i mezi řádky. Ti teď mají šanci dozvědět se leccos poučného o společnosti, ve které žijí. V neposlední řadě performance nastavuje zrcadlo skutečnosti jejich diváctví.

Obyvatelé této země totiž nejsou v tomto politikaření aktivními účastníky, ale právě jenom diváky. A to diváky, kteří nemohou víc než jen doma u televize si přát, aby tihle naši furianti, jak pražští, tak moravští, raději ani vůbec nebyli naši, aby byli cizí, aby to byli „voni“, vůči kterým je možné se vymezit a které bude možné v nějakém příštím okamžiku národní katarze, zřejmě dalekosáhlejším než byl rok 1989, pokud možno totálně anihilovat. Aby zůstalo jen to lepší z nás, abychom se sami mohli stát Muchovým epopejním (před)obrazem.

Čekání na budoucnost je mezitím možné trávit třeba přemýšlením o tom, kterým politikům se víc hodí podobné odvádění pozornosti od údajné války politiků proti občanům, jak se o tom poslední dobou diskutuje na stránkách Deníku Referendum. Inspirováni výkony zástupců Prahy, Moravského Krumlova, Jihomoravského kraje, společnosti Incheba a Muchových dědiců, které namísto nějaké odezvy obecenstva českým mediálním prostorem spíš jen osaměle duní, by si pak mohli trochu poopravit terminologii: o válku proti občanům jít nemůže, protože se jí žádní občané neúčastní — ti ji pouze sledují a týká se jich jen o trochu víc než výjevy na epopeji.

Zároveň je ale jejich role diváků nezbytná, bez nich nemá dílo smysl. Svým způsobem jsou vlastně jeho součástí. Bez nich — a bez inscenovaných tahanic — by Slovanská epopej nebyla kompletní.