Když se podíváme na současnou politickou scénu, spatříme tam lidi, kteří jsou vesměs karikaturami politiků z první poloviny devadesátých let. Stačí si všimnout rozdílu ve způsobu vyjadřování a chování vůči protivníkům. Jediné, co se změnilo k lepšímu, aspoň z jistého pohledu, je oblečení.

Vzpomeňme si na to, jak se Václav Havel při prezidentské volbě objevil v kalhotách s krátkými nohavicemi, jako by si je půjčil od kamaráda. Jenže tehdy se veřejné mínění klonilo k tomu, že oblečení není tak důležité. Hlavní je, co kdo říká a jaký je to člověk. Někteří ministři nebo vysocí vládní úředníci dokonce neváhali a občas se ukázali ve vytahaném svetru. Tím se na symbolické rovině měla potvrdit kontinuita s tím, jací tito politici byli před nástupem do funkce, kontinuita s jejich disidentskou minulostí. Chtěli sami na sobě dokázat, že politická funkce nemusí člověka převálcovat. Tu a tam někteří politici odmítali některá privilegia (služební auto s modrým majáčkem) a do práce jezdili veřejnou dopravou.

Zkusme si představit, že bychom dnes v MHD mohli narazit na nějakého člena vlády. I kdyby se mezi nimi někdo takový našel, nejspíš by si to rychle rozmyslel ze strachu před nespokojenými občany. Navíc by to působilo jako populismus, jako když bývalý ministr sociálních věcí Zdeněk Škromach si týden zkoušel, jaké to je vyžít z minimálních sociálních dávek.

Nastává tudíž jakási výměna mezi vnitřkem a vnějškem. V první polovině devadesátých let byl důležitý „vnitřek“, tedy celkový charakter politiků, jejich vzdělanost, svěžest myšlení, a vnějšek byl vedlejší. Postupně se to otočilo a hlavní je vnějšek (především mediální obraz) a vnitřek je druhořadý. Chomsky se ptá, zdali by se v dnešní době mohl americkým prezidentem stát člověk s tváří Abrahama Lincolna, která nesplňuje estetická měřítka mediálního vkusu.

Tato výměna vnitřku a vnějšku svědčí o tom, že se zásadně změnilo to, jak politici chápou sami sebe. V těsně polistopadových dobách se snažili být jiní než ti předlistopadoví. Měli odstrašující příklad, a dělali všechno pro to, aby se nestali „papírovými hlavami.“ Umělecký dokument Papierové hlavy od Dušana Hanáka zobrazuje politiky minulého režimu s monstrózními papírovými hlavami, které symbolizují dvojí: jednak jejich dutost, tedy neexistenci morálních nebo politických kvalit, a zároveň to byla narážka na jejich vnějšek.

Kdyby se točily Papierové hlavy dnes, bylo by nutné najít způsob, jak vyjádřit podobnou vnitřní dutost a zároveň snahu o mediálně přijatelný vnějšek. (Jedná se samozřejmě vždy o zachycení převládajícího typu politika, ne o generalizaci.)

Symbolizace prostřednictvím papírových hlav však selhává tam, kde se vyskytuje třetí možná kombinace, vnitřek (osobnost, zápas za něco obecně důležitého…) a mediálně nepřijatelný vnějšek. V mezilidském kontaktu se přes všechna pokřivení aspoň částečně udržuje to, co říkal Hegel: jev (zjev) je jevení podstaty. Onen vnitřek se obtiskuje do gest, fyziognomie, zabarvení hlasu.

Jenže ve světě mediálních obrazů nejsou podmínky k tomu, aby se v jevu mohla jevit podstata, a i když třeba předvolební billboardy určitého typu obsahují i takové rysy, jako je knížecí noblesa, jsou to pouhé produkty určitého způsobu konstrukce obrazů. Na billboardu se de facto každý může jevit jako kníže.

Pak je tu ovšem čtvrtá kombinace, starořecká: spojení vnitřku a vnějšku. Morální sílu, zápas za věc, myšlenkovou energii doprovázejí fyzické vlastnosti, kondice, utváření těla, které odpovídají vnitřku. Nebyl to nikdo jiný než Masaryk, kdo rozpoznal význam této kombinace, v níž vnitřek podpírá vnějšek a naopak. V této kombinaci spočíval jeho ideál humanity.

Nezačal by se obraz levicových politiků měnit navzdory antilevicovému naladění médií, kdyby se tomuto ideálu snažili přiblížit?