Na základě několika směrnic Evropské komise přijala Česká republika také zákon na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. To se stalo koncem roku 2005 a pro ty, kteří chápou význam ekologicky příznivějších, decentrálních obnovitelných zdrojů to byla pozitivní událost. Smyslem tohoto zákona je podpora výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Od té doby se ale tento zákon a jeho příznivé dopady v naší zemi jenom demontují. Argumenty proti obnovitelným zdrojům lze rozdělit do několika skupin:

Vysoké výkupní ceny

V době hospodářské krize, kdy se na straně občanů plánují příjmové škrty, je zřetelné, že veřejnost je velmi senzitivní na jakékoliv zvyšování životních nákladů. Pro atom chtivou vládu je tato chvíle nejpříhodnějším okamžikem, kdy veřejně hovořit o zvyšování cen elektřiny právě díky vysokým cenám obnovitelně vyrobeného proudu. Hovořilo se až o dvaceti procentech. Veliká část uváděných hodnot je ale mystifikací, protože fotovoltaika by při hypotetickém 1 GW instalovaném špičkovém výkonu zvýšila cenu maximálně o 6 %, což by u většiny domácností činilo měsíčně méně než sto korun. Například ve srovnání s brutální deregulací nájemného, jehož meziroční změna se v centrech měst již několik let pohybuje pravidelně v řádu několika tisícikorun za měsíc, se jedná o zanedbatelnou částku. Zákonná úprava, která byla na základě německého modelu implementována téměř ve všech zemích EU a v mnoha zámořských (Indie, Brazílie…), celkem ve více jak pětačtyřiceti zemích pomáhá celosvětovému rozvoji obnovitelné energetiky a přináší obecné profity — zlepšení životního prostředí, nižší emise a méně odpadů. U nájmů bytů je proti tomu jediným společenským „profitem“ zvětšování sociálních nůžek a proměna center velkých měst na mrtvé turistické kulisy. Navíc lze zvýšenou cenu elektřiny v domácnostech kompenzovat úsporným chováním.

Jednou z podmínek, aby obnovitelné zdroje byly společensky akceptované, je stanovit výši výkupních cen tak, aby splňovaly dvě zdánlivě protichůdná kritéria: aby podporovaly výstavbu obnovitelných energetických zdrojů a aby nad míru finančně nezatěžovaly ani podnikatelskou či občanskou kapsu. Na počátku letošního roku byla ale výkupní cena slunečně generované elektřiny na volných plochách v ČR o 67 % vyšší než Německu, tedy v zemi, která jistě nejlépe v Evropě podporuje obnovitelné zdroje. Energetický regulační úřad jistě bude tvrdit, že neměl oporu v zákonu, který až do letošní novely připouštěl pouze 5% meziroční snížení. To ovšem může být s ohledem na politické propojení pouhá výmluva. V českém zákoně, na rozdíl od německého, není například klauzule mutatis mutandis, která umožňuje rychlou legislativní změnu, je-li třeba.

V Německu, kde zákon na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů vznikl, byl přijat, obhájen před Evropským soudním dvorem a úspěšně aplikován, se změny výkupní ceny stanovují konsenzem několika rezortů, mezi jinými ministerstvy průmyslu, sociálních věcí a životního prostředí. To je zřetelně systémovější přístup, než u nás, kdy zvýhodněné výkupní ceny elektřiny stanovuje Energetický regulační úřad a jeho výše může být bez větší kontroly veřejnosti ovlivňována politickými stanovisky. V české vládě ani v parlamentu není v tuto chvíli žádná politická strana, která by skutečně podporovala obnovitelné zdroje a byla proti atomové energii. A tomu odpovídá i převaha příznivců jádra ve společnosti. Uvádí se, že u nás dosahuje 70 %, přičemž je ve srovnání s BRD téměř dvacetinásobná. Dokonce ani lídr kandidátky SZ do evropských voleb a nástupce Bursíkův v ministerském křesle Dusík v roce 2009 na besedě se studenty v Praze nevyloučil podporu jaderné výrobě elektřiny.

Na počátku stanovení výkupní ceny zřejmě stála nákladová kalkulace, ale pak v následujících letech, kdy se pořizovací cena fotovoltaiky začala snižovat, české výkupní ceny tento posun již nerespektovaly. Rovněž je pravděpodobné, že český cenový exces měl za úkol zajistit vynikající příjmy a bezrizikové investice politické reprezentaci, a současně by přinesl ještě jeden přesahující a velmi žádaný efekt — diskreditaci obnovitelných zdrojů a především fotovoltaiky. Je českým paradoxem, že mnozí exponenti jaderné a fosilní energetiky mají své úspory uloženy mnohdy právě ve fotovoltaických elektrárnách — v tomto případě nemají žádné principiální či ideologické problémy.

Novela zákona 180/2005 z letošního roku definuje cenovou degresi výkupních cen větší než 5 %, opět bez jakékoliv legislativní hranice. Česká specialita — hra od zdi ke zdi — pokračuje.

Jediná smysluplná regulace rychlosti snižování nadlepšení — degrese — je ta, která zohledňuje nárůst instalací. Tak například v letošním roce bylo v BRD připojeno za tři měsíce červen až srpen 3156 MW, což výrazně překračuje předem stanovenou limitní kvótu, a proto bude meziroční degrese 13 procent.

Zábor půdy

Současný ministr životního prostředí se nedávno nechal slyšet, že ministerstvo nebude podporovat výstavbu větrných elektráren na zemědělské půdě, a tak „konečně“ spláchl spolu s fotovoltaikou i vítr. Zábor zemědělské půdy, který je v principu diskutabilní i u fotovoltaiky, se tak stává smyšleným argumentem i proti větrným elektrárnám. Jak je tomu doopravdy? Ve větrném parku Schipkau v Horním Sasku jsou v místě revitalizovaného hnědouhelného dolu dvě pole větrných turbín o celkovém počtu 38 turbín na celkové ploše 1,8 km2, a počítáme-li všechny plochy fundamentů, zabírají věrné elektrárny asi 0,6 % plochy. Při započtení 300 metrů cesty na jednu turbínu zábor navíc vzroste o 3,2 % celkové plochy. Na pastvinách, které asi nejvíce přicházejí v úvahu, se ani často zpevněné cesty nestaví, protože občasný servisní příjezd je možný i po louce. Při vhodném smluvním uspořádání by naopak mohly být pronájem nebo spoluvlastnictví energetických zařízení přínosem pro majitele půdy a podporou zemědělství.

Je-li zemědělská půda zastavěna fotovoltaikou, ještě to neznamená, je ji současně nelze zemědělsky využívat. Je možné smíšené využití formou pastviny, či pěstování zeleniny na oploceném a hlídaném pozemku, protože kvůli vzájemnému zastínění nemohou být pole panelů příliš blízko u sebe. V případě dvouose naváděných fotovoltaických zařízení stojících na jedné ocelové noze nevelkého průměru mohou být pastviny využity prakticky neredukovaným způsobem a zařízení poskytne dobytku na pastvě navíc stín a ochranu před deštěm.

Vést v Česku diskuzi o procentech dočasného záboru půdy z důvodu zajištění čisté energie je pošetilé, protože byla to právě špatná česká energopolitika, která nepřijala diferencovaný přístup. Podle vzoru Německa, kde je zákon o pět let déle v platnosti, je tedy dobře praxí prověřen, má k podpoře fotovoltaiky diferencovaný přístup. Zde se podporuje více fotovoltaika, která má menší výkon, a která je integrovaná do střech a fasád, než ta, která má větší výkon a je postavena na volném prostranství. Veliké fotovoltaické parky se podporují méně, neboť je zřejmé, že s velikostí klesají náklady na instalovanou jednotku výkonu. Investoři se tedy obracejí na střechy. Proč se tak nestalo v České republice, lze jen spekulovat.

Hromady šrotu

Plochy využívané obnovitelnou energetikou nelze v principu považovat za ekologicky ohrožené či za budoucí zátěžová území. Louka po fotovoltaické elektrárně se nestane žádným brownfieldem — na rozdíl od míst těžby uhlí či uranu, které jsou a dlouhou dobu budou zásadním způsobem poznamenány. Ani v nejhorším případě nelze následky stavby fotovoltaické elektrárny srovnávat se škodami při těžbě fosilních nebo jaderných energetických surovin.

Důležitý je v tomto ohledu postoj velkých světových výrobců fotovoltaiky. Sedm největších firem (First Solar, Conergy, Solar World a další) dobrovolně podepsaly závazek, že budou recyklovat nejméně 85 % své produkce. Jak samy říkají, chtějí být dvakrát zelené. Obava, že by tedy na polích zůstaly fotovoltaické panely jako hromady šrotu, se tedy nezakládá na reálné úvaze.

Dbá-li pan ministr úzkostně na zachování plochy polí — doufejme, že ví o celkové rozloze ladem ležící půdy — proč důrazněji nezasáhne proti výstavbě neekologických satelitů a developerských projektů na zemědělské půdě, či chce-li se více angažovat, proč osobně nepropaguje zdravý životní styl spojený se sníženou spotřebou masa či vegetarianismem, je-li známo, že na výživu lidí se v EU spotřebuje necelá čtvrtina a na výživu dobytka téměř 60 % celkového objemu obilí.

Nedostatečný potenciál

Dokola se opakuje, že potenciál obnovitelných zdrojů je nedostatečný, a že pomocí obnovitelně generované elektřiny je možno uspokojit jen malou část spotřeby. Tento výrok je cílenou manipulací, která má naklonit veřejné mínění pro dostavbu JETE. Rozhodující struktury České republiky nejsou obnovitelným zdrojům nakloněny, srovnáme-li například její postoje s nedávnou letní iniciativou Evropské Unie.

Počátkem léta bylo za španělského předsednictví uzavřeno partnerství s Evropskou větrnou iniciativou (EWI). Bude se jednat o mobilizaci 6 miliard euro, přičemž polovinu celkové částky dodá průmysl, třetinu Evropská unie a zbytek národní vlády. Partnerství se uzavírá na deset let a v jeho rámci byly i stanoveny ambiciózní cíle — do roku do roku 2020 20 %, 33 % do roku 2030 a do roku 2050 50 % větrem generované elektřiny v evropských sítích. Rozpočet má podporovat výzkum a vývoj 10-20 MW turbín, jejich spolehlivost, vytvoření technických standardů, testování komponent a technologie výroby a montáže. V programu se rovněž bude řešit síťová integrace a plánování offshore větrných parků.

Obdobně je tomu s fotovoltaikou. V okolních zemích se počítá s tím, že fotovoltaika bude pokrývat desítky procent domácí spotřeby. K tomu se ve studiích téměř výlučně počítá s  potenciálem střech a fasád.

Velká část veřejnosti v západních zemích je proti atomu

Na konci září 2010 se u příležitosti 30. výročí založení alternativní Nobelovy ceny (Right Livelihood Award) sešlo v Bonnu několik desítek laureátů a podepsalo petici, v níž podporuje protijaderný postoj podstatné části německé veřejnosti a nabádá německou vládu, aby neměnila nic na původně započaté a úspěšné energetické politice, neprodlužovala provozní dobu atomových elektráren a pokračovala v podpoře výzkumu, vývoje a instalací obnovitelných zdrojů energie.

Naladění velké části české společnosti je v tuto chvíli proti obnovitelným zdrojům. Protijaderně orientovaná malá část je prezentována a diskreditována jako málo vzdělaná, věkem stará a smýšlením zaostalá. V české společnosti se v hlavních médiích prakticky nemluví o snížení emisí skleníkových plynů a dalších profitech, které plynou z využívání obnovitelných zdrojů energie. O úsporách dovozních energetických surovin. O propojení obnovitelných zdrojů s mírovou strategií (se šířením jaderných technologií je vždy spojeno nebezpečí proliferace jaderných zbraní, ať již do rukou státních vojenských nebo paramilitárních či teroristických organizací) se sociální spravedlností (zisky za energii mohou v optimálních případech zůstávat v regionu, zatímco v případě velikých elektráren poputují velikým investorům, a tak přispívají ke stálému přesunu peněz z nižších do vyšších příjmových skupin) a samozřejmě s lidskými právy (podporují decentralizaci a jenom ta je schopna skutečně zajistit lidská práva).

Na červnovém setkání projaderné lobby v honosném prostředí pražského hotelu Marriott se nechal pan Bartůška — takto velvyslanec pro energetiku — slyšet, že potřebujeme silný stát, abychom Temelín mohli dostavět. Lze z toho odvodit, že úplné obnovitelné zásobování se svou decentralistou, rozmanitostí a flexibilitou bude koncem současné formy státu? Otevře lidem oči, že nepotřebují ke svému životu veliké organizace ani silné státy? Je to dosti pravděpodobné — proto je institucionální odpor patriarchálních struktur tak silný.

Ekonomické řešení na dohled

Na uvedeném pražském setkání bylo rovněž řečeno, že další dva nové bloky JETE budou v provozu 60 let. Počítáme-li tedy optimisticky s tím, že stavba bude ukončena za deset let a pesimisticky s tím, že fotovoltaické „grid parity“ (cena elektřiny ze zásuvky od distributora bude dražší než z vlastní fotovoltaické střechy) bude dosaženo za dvacet let, tak ke všem rizikům — při nezapočtení externích nákladů a nepřímých dotací na základě smlouvy Euratom — se stane proud z jaderné elektrárny navíc ještě neekonomickým. V moci státu — ani „silného“ — pak nebude jak donutit své občany kupovat si (vyjma stále se snižujícího objemu v obdobích nepříznivých klimatických podmínek) proud zvenku, budou-li mít vlastní levnější. A to po celých 50 let stále více.