Sociolog Pavol Frič, který je expertem na korupční jednání, se nedávno v rozsáhlém rozhovoru vyjádřil k případu odhalené korupce náměstka Jaroslava Kopřivy na ministerstvu obrany, že není správné ji vydávat za individuální selhání, protože je to problém systémový.

Řekl, že systém, do kterého jsou zapojeni všichni významní hráči, občas vyplivne „jedno shnilé jablko“, většinou toho, kdo nějak porušil domluvenou hru, aby sám pak běžel dál a nezměněný. Pokud je někdo opravdu zásadový a nezkorumpovatelný, „systém“ jej vyřadí, dehonestuje a takový hrdina se ocitne kdesi na okraji, často s existenčními potížemi. Nikdy by se pak už po své zkušenosti do nového hrdinného boje nepustil. O tomto problému ví každý politik v zemi a nová vláda, která tolik propaguje boj s korupcí, v tom není a nemůže být žádnou výjimkou.

Proto například byl ve Sněmovně už tolikrát novelizován zákon o veřejných zakázkách, aby se vždy znovu po plamenných řečech o tom, jak teď se konečně dosáhne transparentního a nekorupčního prostředí, ukázalo, že všechno jede dál ve starých kolejích a státu unikají miliardy v neprůhledných rozhodováních odpovědných hráčů. Z tohoto hlediska je pozoruhodné, že nová vláda ani jednou nezmínila, že by konečně uvolnila zákon o státní službě, který by rovněž přispěl k transparentnímu fungování státní správy. V Řecku to byl ostatně právě atrofovaný korupční systém, který způsobil pád celé země a který teď na svých bedrech mají nést všichni zaměstnanci, kterým se často nijak dobře nedařilo ani za dob minulých. Zaměstnanci tam byli zřejmě také jediní, kdo platili daně, a díra na sociálním a zdravotním pojištění vznikla tím, že velké firmy neplatily odvody, aby jim to stát po pár letech odpustil. Dnes to odnášejí právě tito lidé.

Proto se každý, kdo se zabývá neutěšenou situací společenskou i politickou u nás, nutně musí dostat k otázkám, které souvisejí se základním zadáním, jak měnit celý systém, pokud tento stávající korupci nejen umožňuje, ale dokonce na ní stojí. V tomto ohledu zřejmě opravdu jdeme řeckou cestou. Ministr Kalousek minulý týden přiznal, že tak špatně na tom nejsme, ale chce prý zavést reformy včas, protože teď mohou být sociálně citlivé. Připomněl mi tím výrok hrdiny z knihy J. D. Salingera „Kdo chytá v žitě“, který se o jednom svém spolužákovi vyjádřil, že „je citlivej asi jako prkýnko na W.C.“.

Celá ta hra na změny nás všechny do této komedie zatahuje, protože v zoufalé snaze nepropadnout naprosté depresi hledáme na našich představitelích něco dobrého a vlastně jejich činy legitimujeme. Právě nečitelnost a nejasnost jejich směřování způsobuje, že se potom může stát, že lidé, kteří se starají o postižené, se domnívají, že radní Janeček je hodný mandátu, protože platí na jednoho postiženého, že ministr Bárta je možná nadějí, protože si vzal za poradce ekologického aktivistu a vyjádřil podporu lidem, kteří hájili starou krásnou nádražní budovu v Ústí nad Orlicí, nebo oceňují Kalouska, který se prý bude s premiérem svářet o peníze pro Akademii věd. Většinou je to samozřejmě jenom hra, která jim zlepšuje pověst a nic nestojí a občas se něco dobrého prosadí, což nebagatelizuji, ale je to spíše výjimka, která potvrzuje pravidlo a přispívá k všeobecnému zmatení a korupčnímu systému.

Ústřední otázka je, co v této situaci dělat? Za zásadní považuji, aby občanské hnutí ProAlt vypracovalo variantní a alternativní programy všech oborů a ve spolupráci s odboráři je veřejně prezentovalo. Úterní demonstrace byla nadmíru úspěšná a důležité bylo nejen to, že se jednotlivé odbory spojily, ale i to, že jejich vůdci jsou zjevně disponovaní. Viz včerejší odpověď na nabídku ministra Drábka, že odloží změny o rok. Je jasné, že pokud by odboráři vlezli do této pasti, bylo by všechno ztracené. Zdá se, že demonstrace některými ministry trochu hnula. Jenže …budou volby a na těch jim záleží. Důležité budou jejich kroky po volbách, pak budou mít volné pole. Je to však jenom začátek.

Stávající systém směřuje k autoritativním postojům, které neznají nic než vlastní rozhodnutí, často založená buď na neznalosti a nevědomosti aktérů, nebo naopak vědomě směrovaná k rozbití stávajících sociálních pilířů a růstu vlastní moci. Systém propletení ekonomiky s politikou, kdy už nikdo neví, kdo vlastně rozhoduje, je zaměřen proti vlastním občanům. Problémem opozice je všude na světě atomizace. Odpůrci se většinou nedokáží spojit a spolupracovat a to způsobuje, že tlaky a protesty nesílí a že se stávající moc dovede s nimi vypořádat tím, že na ně nereaguje. Naopak, vzniká tak půda pro všechny populisty typu Jany Bobošíkové, Zemanovců, včetně v poslední době např. komunálních politiků sociální demokracie. Dobrou zprávou je, že zatím ke spojení dochází, a tím roste síla odpůrců vládních škrtů.

Dnešní úkol je však už mnohem větší než pouze protestovat proti stávající praxi. Je to úkol přivést na svět nové alternativní koncepce a dát tak lidem naději.

Povzbudivý je rovněž nedávno zveřejněný průzkum několika sociologů, že lidé u nás jsou nejaktivnější ze všech postkomunistických zemí a že mnohými odsuzovaná pivní pasivita se nezakládá na pravdě. Jistě se to netýká všech, ale té důležité části angažovaných a vědoucích občanů, kterých u nás není málo. To je naše naděje. Systémové změny jsou nutné. Bez nich jdeme i přes možné dílčí úspěchy cestami, které nemají žádné východisko.