Sarkozyho bezpečnostní politika
Saša UhlováFrancie je v zájmu evropských médií a politiků, neboť v letošním roce začala ve zvýšené míře vyhošťovat rumunské Romy, kteří nesplňují zákonné podmínky pro více než tříměsíční pobyt v zemi. Mnohovrstevnatou problematiku celé věci analyzuje Saša Uhlová.
Francie je v posledních týdnech objektem zájmu evropských médií, politiků a orgánů Evropské unie. Důvodem je postoj francouzské vlády k rumunským Romům. Od vstupu Rumunska do Evropské unie počátkem roku 2007 se začal zvyšovat počet rumunských Romů, kteří do Francie migrují nebo jezdí na část roku. Od té doby totiž ke vstupu do Francie nepotřebují víza. V roce 2003 jich bylo 2000, o pět let později už 8000.
Deportace pod dohledem veřejnosti
Francouzské úřady už od počátku rumunské Romy deportují, a to zhruba sedm až osm tisíc osob ročně. Letos však Sarkozyho vláda svůj postup v rámci předvolební kampaně spolu s dalšími novinkami výrazně medializovala. To vyvolalo zájem Evropského parlamentu, Rady Evropy a Výboru OSN pro odstranění rasové diskriminace. Kritické hlasy se ozývají rovněž z Vatikánu, z francouzské katolické církve a mezinárodních organizací zabývajících se lidskými právy.
Zájem veřejnosti se začal na tento problém soustředit poté, co Sarkozy — v reakci na smrt dvaadvacetiletého Roma Luigiho Duqueneta, který byl ve francouzském městě Saint-Aignan zastřelen poté, co projel policejní zátaras a údajně srazil policistu — oznámil, že více než 300 romských nelegálních osad v zemi bude během tří měsíců zrušeno.
Romové měli být na náklady státu posláni do zemí původu. V nelegálních osadách ovšem žijí také někteří francouzští Romové, kteří nemohou být nikam repatriováni. Jejich situace je v posledních týdnech ohrožena tím, že se Sarkozyho vláda snaží čelit mezinárodní kritice tak, že se soustředí právě na tato osídlení a nikoliv přímo na Romy. V praxi tak dochází během likvidace tábořišť k ničení majetku Romů, kteří ve Francii žijí již staletí.
Přesto zákon respektuje jen asi 30 procent obcí... Namísto 60.000 předpokládaných míst pro karavany nomádů jich je sotva třetina a táboření "nadivoko" je stále běžné.... odhaduje se, že po celé Francii parkuje na 15.000 karavanů bez povolení." (http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_5163 - doporučuji celý článek)
Inu a když parkují bez povolení, je to "ilegální", resp. to může zavdat příčinu, aby zasáhla policie. Je také dobré vědět, že tyto skupiny nekočují celoročně, ale pouze část roku a v zimě pak bývají na jednom místě. A pak jsou francouzští Romové, kteří nekočují vůbec a někteří z nich bydlí v místech ne nepodobným osadám na Slovensku. Jedná se tedy o domky bez stavebního povolení na obecním prostranství. Tyto tábořiště může stát tolerovat nebo může přistupovat represivně. Řešila bych to třeba tak, že pokud obce svou povinnost nesplní, měly by nechat "ilegální" tábořiště a osady na pokoji. Tedy nepřenášet svá vlastní pochybení na Romy /či jiné/.
A co se týká toho, že francouzští Romové nevítají Romy rumunské, to je jen zlomyslná interpretace. Francouzští Romové se přirozeně obávají o svou budoucnost, ale jde především o jejich vztah s francouzským státem a společností. Kdyby se nemuseli bát represí, tak by jim to mohlo být ve více jak šedesátimilionové Francii (francouzských Romů je cca 400 000, rumunských Romů, kteří přicházejí do Francie jsou tisíce, maximálně desetitisíce) celkem jedno.
Na přístup francouzských Romů si stěžuje Karel Holomek v zářiovém čísle Romano hangos (č. 14): "Tito francouzští Romové nepodávají pomocnou ruku těm, kteří přicházejí odjinud a odkud kdysi přišli i jejich předkové. Mají k tomu dobré předpoklady, vzájemně se stále dobře domluví a mohli by tu dobrou roli sehrávat. Nedělají to, spíše naopak.Nedostatek této solidarity vnímám s hořkostí. Můj odsudek míří i na adresu Romů – úžerníků (lichvářů) a romských bossů, kteří z této situace těží a obohacují se za nečinného přihlížení policie."
Sledoval jsem před časem pořad o nelegálních imigrantech do USA z Mexika, ale tito imigranti, přestože jsou v zemi nelegálně, mají již před vstupem do země často zajištěnou práci skrze své příbuzné.
To se o rumunských Romech pravděpodobně říci nedá, a proto také se je francouzská vláda snaží repatriovat.
Na jihu Francie žijí Gitani, kteří sami sebe za Romy nepovažují a hovoří katalánsky, živí se obchodem (být zaměstnaný je pro ně ponížení) s koňmi a s kohouty na kohoutí zápasy, které dovážejí ze Španělska. Dále jsou zde Manušové, kteří hovoří manušsky, což je dost podobné sintštině a není tak jednoduché se domluvit s někým, kdo přichází z Rumunska. Ti se živí malováním fasád domů a sezónními pracemi.
Jazykově nejbližší jsou rumunským Romům Kalderaši, kteří odešli právě z území dnešního Rumunska koncem devatenáctého století poté, co tam bylo zrušeno otroctví. Ti jim sice neshánějí práci, ale často je zaměstnávají. Kalderaši se věnují zejména obchodu a takovým pracím jako je opravování starého nádobí.
Bohumil Sojka uvádí ve svých pamětech zvláštní zásadu svého známého: "stranil se v cizině svých krajanů. To mi hleděl vštípit do hlavy, chci-li prý to někam dotáhnout."
Domnívám se, že ty národy a národnosti které jsou v emigraci kooperativnější, mají výhodu.