Od Nečasovy vlády neslyšíme, mimo „osvěžující“ názory Romana Jocha, téměř nic jiného než škrt, škrt, škrt. Jako by si ani nedělala starosti, že české ekonomice už dlouho chybí vize, že vládní prohlášení postrádá i jen zmínky o růstovém impulsu.

Varujícím případem je tentokrát doopravdy Řecko. Drastická úsporná opatření naordinovaná MMF srážejí ekonomiku na kolena. Příjmy zaměstnanců se vracejí do roku 1984, nezaměstnanost rychle roste. Není překvapivé, že navzdory razantnímu zvýšení nepřímých daní se příjmy do státní kasy zvýšily mnohem méně než se čekalo. Řecko se může velmi rychle dostat do bludné spirály: ekonomický propad — vysoká nezaměstnanost — propad kupní síly — nízké příjmy státu — nutnost dalších škrtů a růstu daní — ekonomický propad atd.

Náš prezident by zřejmě Řecku doporučil, aby se „odrazilo ode dna“, ale takový odraz může být zaplacen nejen ohromným sociálním strádáním, ale i ztrátou legitimity celé řecké politické reprezentace, která může otevřít prostor pro různá extremistická řešení.

Česká republika nicméně není v  tristní situaci přísné fiskální konsolidace bez růstového impulsu sama. Velká deprese se ukazuje být spíše než celosvětovou krizí — krizí Západu. Zhruba od sedmdesátých let se v ekonomice vyspělých zemí udály hluboké změny, které přivodily dnešní nerovnováhy, jež vyústily až v dnešní Velkou depresi.

Jednou z nejdůležitějších změn je vývoj na trhu práce. Od sedmdesátých let klesá tzv. wage share neboli podíl mzdy na HDP. Tento ukazatel demonstruje nejen posilování kapitálu na úkor práce, ale i dlouhodobý pokles kupní síly středně a nízkopříjmových vrstev.

Od té doby se politická řešení s marginalizací faktoru práce vypořádávají stále silnějším voláním po „flexibilizaci“ pracovní síly, která vede k částečným neuspokojivým úvazkům a propadu do tzv. pracující chudoby, která již zdaleka není fenoménem pouze rozvojových zemí.

Ale co s ekonomickým růstem? Současná Velká deprese nám ukazuje, že řada vyspělých zemí jako řešení hlubokých ekonomických problémů zvolila kombinaci dluhu a financializace ekonomiky.

Dluh v různých podobách pomáhal „zakrýt“ klesající kupní sílu obyvatelstva. Republikánská administrativa ve Spojených státech dlouhá léta prosazovala politiku „trickle down“, tedy úvahu, že je potřeba (daňovými úlevami např.) pomáhat nejvíce bohatým, protože bohatství od nich proteče k těm nejnižším vrstvám. Tato politika jednoznačně selhala, jak konstatuje např. J. Stiglitz. To ovšem nic nemění na tom, že se očividně jedná o inspiraci pro Nečasovu vládu.

Financializace ekonomiky zase pomáhala vytvořit zdání impozantních, byť často pouze virtuálních zisků, které již v reálné ekonomice nebyly dosažitelné. Podíváme-li se na vývoj světové ekonomiky od sedmdesátých let, zarazí nás nejen enormní frekvence bublin a krizí, ale také prudký nárůst dluhů domácností.

S příchodem Velké deprese si na chvíli vlády rozpomněly na keynesiánskou stimulaci. Brzy ale finanční trhy ukázaly drápy a případ Řecka „přiměl“ evropské ekonomiky, aby se daly cestou fiskální konsolidace, a to za situace, kdy v hospodářství západních ekonomik nadále chybí růstový impuls. Neshodu a obavy dobře ukázal torontský summit G20: evropské ekonomiky se škrty a „rozpočtovou disciplínou“ a ekonomika americká s plány na další stimulační balíčky.

Obě dvě cesty jsou neudržitelné. Řešení spočívá v radikálně odlišném typu technologicko-ekonomického růstu, který ale povede k hlubokým společenským změnám.

Náš soused, Německo, po aplikaci Agendy 2010 utlumil domácí poptávku, a roste de facto jen díky exportu. Export ČR je silně korelován s německou průmyslovou výrobou, takže víceméně sloužíme jako určitý apendix německého hospodářství. Budeme s ním kopírovat i jeho strategii?

Každá země jaksi nemůže mít přebytek obchodní bilance. Hluboké nerovnováhy mezi USA jako největším světovým importérem a zároveň i největším světovým dlužníkem a přebytkovými ekonomikami jako je Německo či Čína jsou dlouhodobě neudržitelné.

Velká deprese nám ukazuje, že takto už to dál nepůjde. Potřebujeme jiný typ ekonomiky, ekologicky udržitelné, v níž člověk nebude jen faktorem práce. Potřebujeme vykazovat růst jinak. Musíme HDP nahradit ukazatelem, který bude lépe brát v úvahu degradaci životního prostředí či sociální patologie.

Česká republika nepotřebuje situaci, kdy se o stále menší a menší koláč budou „rvát“ jednotlivé skupiny obyvatel za smíchu Kalouska a spol. Potřebuje větší koláč a spravedlivější míru redistribuce. Od současné vlády nelze očekávat ani jedno.

K tomu, aby získala větší koláč, potřebuje vizi. Vizi vývoje České republiky, která zoufale absentuje. Podívejme se například na ministerstvo zahraničí: v situaci, kdy téměř jediný růstový impuls ČR může přijít zvnějšku, tedy ze zahraničního obchodu, se ruší české zastupitelské úřady. Ruší se, aniž by existovala koncepce rozvoje zahraniční politiky ČR. Možná je to z toho důvodu, že tipy na rušení zastupitelských úřadů udala úplně jiná vláda než ta česká. Takovýmto stylem ale přeci pracovat nelze.

Zdá se, jako by se Nečasova vláda těšila z toho, že hospodářství doslova „zaškrtí“.

Záškrt ovšem může být životně nebezpečný nejen pro jednotlivce, ale i pro celou společnost.