Od Nečasovy vlády neslyšíme, mimo „osvěžující“ názory Romana Jocha, téměř nic jiného než škrt, škrt, škrt. Jako by si ani nedělala starosti, že české ekonomice už dlouho chybí vize, že vládní prohlášení postrádá i jen zmínky o růstovém impulsu.

Varujícím případem je tentokrát doopravdy Řecko. Drastická úsporná opatření naordinovaná MMF srážejí ekonomiku na kolena. Příjmy zaměstnanců se vracejí do roku 1984, nezaměstnanost rychle roste. Není překvapivé, že navzdory razantnímu zvýšení nepřímých daní se příjmy do státní kasy zvýšily mnohem méně než se čekalo. Řecko se může velmi rychle dostat do bludné spirály: ekonomický propad — vysoká nezaměstnanost — propad kupní síly — nízké příjmy státu — nutnost dalších škrtů a růstu daní — ekonomický propad atd.

Náš prezident by zřejmě Řecku doporučil, aby se „odrazilo ode dna“, ale takový odraz může být zaplacen nejen ohromným sociálním strádáním, ale i ztrátou legitimity celé řecké politické reprezentace, která může otevřít prostor pro různá extremistická řešení.

Česká republika nicméně není v  tristní situaci přísné fiskální konsolidace bez růstového impulsu sama. Velká deprese se ukazuje být spíše než celosvětovou krizí — krizí Západu. Zhruba od sedmdesátých let se v ekonomice vyspělých zemí udály hluboké změny, které přivodily dnešní nerovnováhy, jež vyústily až v dnešní Velkou depresi.

Jednou z nejdůležitějších změn je vývoj na trhu práce. Od sedmdesátých let klesá tzv. wage share neboli podíl mzdy na HDP. Tento ukazatel demonstruje nejen posilování kapitálu na úkor práce, ale i dlouhodobý pokles kupní síly středně a nízkopříjmových vrstev.