Načasovaný útok

Pavel Mareš

Výroky Václava Klause o Ústavním soudu svědčí o prezidentově odporu k pravidlům a poslanci by měli reagovat buď rozhodnou ofenzivou, která odhalí jejich mělkost, nebo si jich nevšímat a vůbec o nich diskusi nevést.

Úterní projev prezidenta republiky před Poslaneckou sněmovnou musí být varováním pro všechny, kdo ctí právní stát. Václav Klaus je politický hráč, který svou agendu téměř vždy načasuje tak, jak se mu to nejlépe hodí. Pokud na Ústavní soud zaútočil hned na začátku působení této Poslanecké sněmovny, říká nám tím, že jde o věc, na níž mu hodně záleží.

Klaus je znám svým rafinovaným odporem k respektování pravidel, která mu nejsou po chuti. V měsíc starém rozhovoru pro Lidové noviny (14. 8. 2010) připomenul „radostně konzervativní“ ekonom Tomáš Ježek jednu, zato osudovou chybu kupónové privatizace. V roce 1992 se úmyslně zapomnělo na to, že u investičních fondů „majetek správce musí být oddělený od spravovaného majetku“. Toto podle Ježka kanonické tržní pravidlo „zákon nedodržel a správce se k majetku choval jako k vlastnímu“. Michael Kocáb, dříve popotahovaný podnikatel, dnes vynášený ochránce lidských práv, „svůj fond prodal za cenu, která odpovídala veškerému majetku ve fondu, což je neskutečná drzost, protože to nebylo jeho“.

×
Diskuse
September 11, 2010 v 7.57
názorová konsistence ANEB integrita osobnosti ANEB věrnost sobě
„Rafinovaným odporem k respektování pravidel“ se podle jednoho osobního svědectví VK vyznačoval už jako mladý basketbalista. Přesvědčoval neúnavně spoluhráče, že tak, jak to zahrál on, „se to má hrát“. (Řeč je samozřejmě o nepsaných pravidlech, o duchu hry. Je tu tedy paralela k psané ústavě resp. duchu ústavy.)
Souhlas poslanců KSČM je opravdu pozoruhodný. Souhlasí také jejich voliči? Jde i u nich o „názorovou konzistenci“?
September 11, 2010 v 11.01
Václav Klaus je liberální anarchista či anarchistický liberál
a tím byl myslím vždy. Usiloval o šokovou, poté aspoň rychlou ekonomickou transformací a rychlostí odůvodňoval a další jemu věrní, proč se nelze zdržovat stanovováním právních pravidel, o etických ani nemluvě. Nelze se divit, že se vyrojilo tolik podvodů, zlodějiny a tunelování - někteří to dokonce vydávali za normální fungování trhu a on svou neochotou rozlišovat poctivě vydělané a špinavé peníze tomu dával volný průchod. Vždy se choval jako autokrat a zákony a pravidla si vykládal, jak se mu hodilo. Bohužel mu to procházelo. Novináři, politikové i občanská veřejnost mu nedokázali a dodnes nedokaáží klást adekvátní odpor, ukazuje to nízkou úroven občanského, demokratického a právního vědomí. Nyní útočí na ústavní soud, protože to je jeho největší soupeř, současná vláda i parlament mu naopak budou zobat z ruky. To, že parlament prohlásí za suveréna je samozřejmě součástí jeho hry, za suveréna ho prohlašuje proto, že ho považuje za dobrý nástroj své politiky. Ten poukaz na francouzské jakobíny je dobrý, jen by chtělo o tom více psát a více na tyto aspekty upozorňovat veřejnost.
SH
September 15, 2010 v 9.29
Trochu jinak.
Nehodlám diskutovat o všech kompetencích ÚS, dané mu Ústavou. Je všeobecně známo, že ta byla šita horkou jehlou. Existující text byl fakticky teprve návrhem, určeným k odborné diskusi, který byl pod tlakem událostí rozpadu federace ihned přijat jako definitivum a je v něm mnoho vad, které již dávno volají po korekcích.
Nejdůležitější myšlenkou textu pana Mareše je připomínka Kalvody, cituji: „Prezident za primární zdroj moci nepovažuje lid, ale parlament“, konec citace. Ona totiž není výtkou ani tak pro prezidenta, ale především pro samotný ÚS. Ten se vyloženě několikrát svými rozhodnutími zkompromitoval. Nejvíc pak dokonce ve vyjádřeních jeho současného předsedy. Rychetského názor pronesený po rozhodnutí v případu Melčáka, že Ústavní soud má pravdu i když ji nemá, je návratem až do středověké právní praxe, kdy konečný verdikt o pravdě měl profesor university a je tedy v učebnicovém rozporu s principem primárního zdroje moci v demokratickém systému. Když pak v jiném rozhovoru navíc řekl, že nemůže předjímat výsledek rozhodnutí ÚS (šlo o poplatky ve zdravotnictví), protože to závisí na argumentaci soudce zpravodaje, tak už nemohl znevážit ÚS lépe.
Argumenty, že Klaus má svérázný přístup k právním normám, nic nemění na tom, že od samého počátku má k ÚS pevný a neměnný názor, který je založen na racionálních skutečnostech. Naprosto fundamentální je především ta, že ÚS dostal v Ústavě kompetence, které mu, právě s ohledem na nejvyššího suveréna moci, nemohou nikdy náležet. ÚS neměl dostat pravomoc rušit zákony (první dva odstavce Čl. 87 Ústavy), protože takové veto může mít jen všelidový plebiscit, jak to bylo zakotveno už v první občanské ústavě revoluce ve Francii. Dokud se naše Ústava nezbaví jmenovaného ustanovení, bude ÚS nejen třetí komorou parlamentu, kterou navíc nikdo nevolil, nýbrž spíše jmenoval, ale bude dokonce těm dvěma voleným nadřízenou. Což je spíše nepřijatelné, než prezidentova verbální opozice vůči ÚS.