Úterní projev prezidenta republiky před Poslaneckou sněmovnou musí být varováním pro všechny, kdo ctí právní stát. Václav Klaus je politický hráč, který svou agendu téměř vždy načasuje tak, jak se mu to nejlépe hodí. Pokud na Ústavní soud zaútočil hned na začátku působení této Poslanecké sněmovny, říká nám tím, že jde o věc, na níž mu hodně záleží.

Klaus je znám svým rafinovaným odporem k respektování pravidel, která mu nejsou po chuti. V měsíc starém rozhovoru pro Lidové noviny (14. 8. 2010) připomenul „radostně konzervativní“ ekonom Tomáš Ježek jednu, zato osudovou chybu kupónové privatizace. V roce 1992 se úmyslně zapomnělo na to, že u investičních fondů „majetek správce musí být oddělený od spravovaného majetku“. Toto podle Ježka kanonické tržní pravidlo „zákon nedodržel a správce se k majetku choval jako k vlastnímu“. Michael Kocáb, dříve popotahovaný podnikatel, dnes vynášený ochránce lidských práv, „svůj fond prodal za cenu, která odpovídala veškerému majetku ve fondu, což je neskutečná drzost, protože to nebylo jeho“.

Klaus spolu s Vladimírem Rudlovčákem a Dušanem Třískou má na svědomí to, že se ono kanonické pravidlo trhů do zákona prostě … nedostalo. Tento případ ilustruje, jak účinně uměl Klaus zabránit vzniku určitého pravidla. Nynější útok na Ústavní soud, obdobně jako jeho a Zemanovo úsilí přeměnit volební zákon (poměrný systém pozměněn na poměrný s většinovými prvky), je zase dokladem Klausova úsilí již platná pravidla vykládat, měnit ve svůj prospěch a osekávat je, pokud mu v něčem překáží.

Jde o čistě pragmatický způsob nakládání s právem. Z hlediska politické slovotvorby je pozoruhodné, jak Klaus zachází s pojmem regulace. Klasická ekonomická teorie se k regulacím nestaví negativně: jde o pravidla, pro každého stejně platná a pozitivně působící. Dura lex, sed lex. Čemu je třeba se, pokud možno, vyhýbat, jsou intervence, jednotlivé nesystémové, „byrokratické“ vstupy politické moci do ekonomických procesů.

Názory i ironické šlehy Klause na adresu právníků a soudců jsou dlouhodobě známy. Je ale veliký rozdíl mezi tím, když své bonmoty pronáší umanutý, vášnivý, názorově lehce posunutý jednotlivec, a tím, když je přednáší hlava státu v parlamentu. Na hru s pojmy „soudcokracie“ a „třetí parlamentní komora“ je třeba reagovat buď rozhodnou ofenzivou, která odhalí jejich mělkost, nebo si jich nevšímat a vůbec o nich diskusi nevést.

Pozitivně je třeba konstatovat, že postavení a pravomoci Ústavního soudu jsou dány článkem 87 Ústavy. Prezidentovi nebudeme ve veřejné diskusi odpovídat nijak zdvořile. Vyzveme ho prostěji: Přečtěte si dotyčný ústavní článek, dosaďte si do něj jednotlivě probírané případy, vyjmenujte nejprve případy bezproblémové, až poté věci podle Vás sporné. Až s tímto prostým právním školním cvičením budete hotov, přijďte, budeme diskutovat dál. Do té doby není Vaší věcí nadhazovat podobné právní téma.

Na mělkost prezidentova právního myšlení už zareagoval expolitik a advokát Jan Kalvoda (MF Dnes, 9. 9. 2010). Poukázal na základní vadu Klausovy úvahy. Prezident za primární zdroj moci nepovažuje lid, ale parlament. Kalvodova věta „po Robespierrovi mi nikdo nenahnal tolik strachu“ není až tak pražsky kavárenská, jak se na první pohled může některým zdát.

Prezidentovy názory na Ústavní soud se po mém soudu vyvíjejí spíše k horšímu. Klaus je v oblasti práva přesně tím, před kým varoval: neplodným aktivistickým provokatérem. Je výborné, že Ústavní soud, z většiny jmenovaný právě Klausem, se do přímého politického zápasu zatím zatáhnout nenechal. Pozoruhodné pro mne, jako umírněného křesťanského sociála, je skutečnost, že s Klausem v dané záležitost vřele souhlasí jen komunisté. O čem to asi vypovídá?

Nakonec glosa k „uměleckému dojmu“. Poté, co se Václav Klaus stal prezidentem, téměř ustaly mnohdy řízné, ale věcné polemiky s jeho názory. Radikální levice ho ignoruje. Ostatní od středu do krajní pravice ho zhusta, jakoby ozářeni leskem jeho momentálního úřadu, častují výroky ve smyslu: „Nesouhlasím s ním, ale pan prezident je názorově konzistentní.“ Pokus podstatně změnit ústavní pravidla politiky nepovažuji za nějaký nevinný „názorově konzistentní“ prezidentův ping pong se zainteresovanou veřejností. Je to nebezpečná, mocensky oportunní hra (s cílem získat, co se jen dá). Prezident by měl mít více úcty před základním zákonem státu. Jeho návrh, aby se Sněmovna zabývala „redefinicí postavení Ústavního soudu v našem ústavním systému“, by měly politické strany, kterým jde o demokracii a stabilitu v naší zemi, rozhodně odmítnout.