Načasovaný útok
Pavel MarešVýroky Václava Klause o Ústavním soudu svědčí o prezidentově odporu k pravidlům a poslanci by měli reagovat buď rozhodnou ofenzivou, která odhalí jejich mělkost, nebo si jich nevšímat a vůbec o nich diskusi nevést.
Úterní projev prezidenta republiky před Poslaneckou sněmovnou musí být varováním pro všechny, kdo ctí právní stát. Václav Klaus je politický hráč, který svou agendu téměř vždy načasuje tak, jak se mu to nejlépe hodí. Pokud na Ústavní soud zaútočil hned na začátku působení této Poslanecké sněmovny, říká nám tím, že jde o věc, na níž mu hodně záleží.
Klaus je znám svým rafinovaným odporem k respektování pravidel, která mu nejsou po chuti. V měsíc starém rozhovoru pro Lidové noviny (14. 8. 2010) připomenul „radostně konzervativní“ ekonom Tomáš Ježek jednu, zato osudovou chybu kupónové privatizace. V roce 1992 se úmyslně zapomnělo na to, že u investičních fondů „majetek správce musí být oddělený od spravovaného majetku“. Toto podle Ježka kanonické tržní pravidlo „zákon nedodržel a správce se k majetku choval jako k vlastnímu“. Michael Kocáb, dříve popotahovaný podnikatel, dnes vynášený ochránce lidských práv, „svůj fond prodal za cenu, která odpovídala veškerému majetku ve fondu, což je neskutečná drzost, protože to nebylo jeho“.
Souhlas poslanců KSČM je opravdu pozoruhodný. Souhlasí také jejich voliči? Jde i u nich o „názorovou konzistenci“?
Nejdůležitější myšlenkou textu pana Mareše je připomínka Kalvody, cituji: „Prezident za primární zdroj moci nepovažuje lid, ale parlament“, konec citace. Ona totiž není výtkou ani tak pro prezidenta, ale především pro samotný ÚS. Ten se vyloženě několikrát svými rozhodnutími zkompromitoval. Nejvíc pak dokonce ve vyjádřeních jeho současného předsedy. Rychetského názor pronesený po rozhodnutí v případu Melčáka, že Ústavní soud má pravdu i když ji nemá, je návratem až do středověké právní praxe, kdy konečný verdikt o pravdě měl profesor university a je tedy v učebnicovém rozporu s principem primárního zdroje moci v demokratickém systému. Když pak v jiném rozhovoru navíc řekl, že nemůže předjímat výsledek rozhodnutí ÚS (šlo o poplatky ve zdravotnictví), protože to závisí na argumentaci soudce zpravodaje, tak už nemohl znevážit ÚS lépe.
Argumenty, že Klaus má svérázný přístup k právním normám, nic nemění na tom, že od samého počátku má k ÚS pevný a neměnný názor, který je založen na racionálních skutečnostech. Naprosto fundamentální je především ta, že ÚS dostal v Ústavě kompetence, které mu, právě s ohledem na nejvyššího suveréna moci, nemohou nikdy náležet. ÚS neměl dostat pravomoc rušit zákony (první dva odstavce Čl. 87 Ústavy), protože takové veto může mít jen všelidový plebiscit, jak to bylo zakotveno už v první občanské ústavě revoluce ve Francii. Dokud se naše Ústava nezbaví jmenovaného ustanovení, bude ÚS nejen třetí komorou parlamentu, kterou navíc nikdo nevolil, nýbrž spíše jmenoval, ale bude dokonce těm dvěma voleným nadřízenou. Což je spíše nepřijatelné, než prezidentova verbální opozice vůči ÚS.