I nostalgický výlet na konci prázdnin se může stát podnětem k přemýšlení o obecnějších tématech. Mohlo by to začít otázkou, proč jsme si pro pětidenní vydechnutí od tisícera povinností vybrali Paříž. Jsme Evropané, sám se cítím být napřed Evropanem a pak až třeba Čechem a Pražanem. Politickým hlavním městem Evropy může být Brusel. Paříž je však hlavním městem naší západní kultury.

České autory čtou snad ještě pořád někteří Češi a pak už jen hrstka zahraničních milovníků kuriozit. Každý kulturní Evropan chodí do divadla na Moliéra, čte Balzaca, Huga, ba snad i Baudelaira nebo Verlaina. Každý ví o francouzských výtvarných, hudebních velikánech, i když nutno přiznat, že v těchto oborech dominují němečtí nebo italští a nizozemští sousedé. Descartes, Bachélard, Sartre, Camus, Derrida nebo Foucault určují filosofii i v našich zeměpisných šířkách a délkách.

Příjezd do Paříže mi potvrdil dojem, který jsem o tomto městě získal zpovzdálí. Ale došlo mi, že Paříž není metropolí kultury ani tak proto, že má vlivnou kulturní elitu. Kultura, totiž kultivace lidského jednání, se neprojevuje jen v básních, obrazech a symfoniích, ale blíže a každý den v tom, jak vypadají ulice, stanice metra, restaurace a obchody, a v tom, jak se staví lidé navzájem k sobě. Vedle chrámů a paláců nebo blyštivé globalizované nádhery pařížského Václaváku (Champs Elysées) na mne dolehla obecná nepodlézavá zdvořilost, jistý klid, vždy připravený úsměv.

Spousta drobností je tu řešena vlídněji. Český číšník si málem odplivne, požádáme-li ho o vodu, v Paříži nám ji všude přinesli bez ptaní a zadarmo. Toalety v tomto městě jsou většinou bezplatné, i o takovou banalitu jde.