Je to jen shoda okolností: zatímco představitel Hnutí DUHA zde včera oslavil jeden z bodů koaliční smlouvy jako vítězství občanské společnosti, jiní představitelé občanské společnosti demonstrovali před Úřadem vlády proti jmenování nového poradce pro lidská práva.

Není to ledasjaké vítězství. Koalice se zavázala, že neprolomí limity těžby v severních Čechách a programový ředitel Duhy zde výmluvně vyvrátil spikleneckou teorii, že koalice k takovému kroku přistoupila pouze v zájmu svého sponzora Bakaly. „Je to naše vítězství, ne Bakalovo,“ brání Kotecký zásluhy svého hnutí.

Ale není to ani ledasjaký poradce: Roman Joch má na lidská práva názory jak postava z díla Alfreda Jarryho. Ale jaký je názor ekologického hnutí na Romana Jocha, tohoto politického rodného bratra Pavla Drobila? To nevíme.

Obě události se náhodně setkaly v čase, jejich vyznění ovšem náhodné není. České ekologické organizace fascinují tím, jak se pokoušejí ještě i poté, co vyšlo najevo, kdo se stal novým ministrem životního prostředí, vůči Nečasově vládě najít konstruktivní tón.

Věří, že si arciignorant Drobil nakonec po jejich vlídném domlouvání přečte ještě nějaké jiné knihy o ekologii než ty od Klause? Bojí se, že přijdou o dotace, které jim Drobil beztak nejspíše sebere? Nechaly si vsugerovat, že konfrontace odrazuje veřejnost, a tak se musí jen drobně příštipkařit, hlavně aby si někdo nemyslel, že nejsou dost seriózní? Anebo jejich malátnost a odevzdanost pramení z bludného přesvědčení, že současná vláda koneckonců nemá v české politice z hlediska zelených zájmů principiální alternativu?

Navzdory udržení severočeských limitů byly volby 2010 monumentální porážkou pro celou českou občanskou společnost, a tedy rovněž pro české ekologické hnutí. Nynější vývoj také završuje absolutní porážku politické koncepce Martina Bursíka a Ondřeje Lišky, spočívající ve snaze umístit Stranu zelených v české politice do liberálního pravého středu a jejím prvořadým strategickým spojencem učinit ODS.

To souvisí s rolí ekologického hnutí nejen personálně: bývalý šéf Duhy Martin Ander, který se prý má po svém žalostném působení v roli náměstka brněnského primátora do Duhy k její škodě vrátit, je po celou dobu Bursíkovým i Liškovým loajálním spolupracovníkem. Ekologické hnutí v mnoha svých segmentech prosáklo toxickou ideologií Bursíkovy a Liškovy Strany zelených, proto nyní vrávorá jako v opici a pořád se ještě ze zvyku raduje z detailů, přehlížejíc hrůzostrašný celek.

Napsali jsme už víckrát, že všechny zájmy artikulované zeleným politickým programem si stály lépe a měly lepší vyhlídky předtím, než Bursík vstoupil do vlády, ve srovnání se situací, v níž ji opouštěl. Je nyní na místě ale připomenout ještě jednu starší prognózu: politické působení Martina Bursíka i Ondřeje Lišky, jejich úplná zrada zeleného programu, který vyměnili s Topolánkem za funkce a osobní požitky, se definitivně naplňuje až tím, co přichází nyní po jejich odchodu z parlamentní politiky.

Pavel Drobil je skutečně přímým a zákonitým následníkem Martina Bursíka, bez něj by se nikdy ministrem stát nemohl. V roce 2002 ODS upravovala svůj volební program v obavě ze vzestupu Strany zelených. Bursíkovi s Liškou a ovšem i s Anderem a dalšími sekundanty stačily pouhé čtyři roky, aby zelené nikdo nemusel brát vážně, a jejich bývalý koaliční partner je dokonce okázale ponižuje. Kdyby se pokoušel o něco podobného výkvět českého průmyslu po dvacet let, nemohl by to zvládnout.

Proč se to stalo, jsme psali opakovaně a důkladně už před volbami v roce 2006. Bursík, Liška, Ander a spol. svým bezkoncepčním, bezzásadovým, a tudíž zelenou politiku diskreditujícím působením zbavili zelenou politiku voličů, pro většinu z nich přestala být principiální alternativou k českému politickému marasmu, neboť se stala jeho ústrojnou součástí.

Nic na tom nemohlo změnit jejich občasné parazitování na symbolech principiální zelené politiky jako byla protiparoubkovská trička ve Sněmovně nebo běhání za Tibet, jelikož obsah vykostěné formy byl buď absurdní jako v prvním případě, anebo trapně kýčovitý, neboť konkrétním politickým působením nepodložený, jako v případě druhém.

Nemohla na tom změnit nic ani předvolební podpora intelektuálních osobností části pražského a brněnského salonu, které spojením svých jmen se stranou, jež po čtyři roky tak výmluvně selhávala, nemohly samo sebou vylepšit její kredit v očích voličů disponujících vlastním rozumem, ale za to notně obtěžkaly své kredity vlastní.

A tak se dívejme zblízka, čím se Straně zelených ODS odvděčuje za to, že se její poslanci před čtyřmi lety vměstnali do nevkusných triček s prostoduchým nápisem „Ani já nejsem Paroubkův hlas“, a pak tak dlouho, dokud to jen šlo, drželi u moci její nelegitimní vládu. Veřejně ponižují posledního zeleného ministra Kocába a obsadili vlajkové zelené ministerstvo Pavlem Drobilem, který se ze všeho nejdříve nechal slyšet, že tu „zelení napáchali mnoho škod“. Kdyby to aspoň byla pravda! Zaznamenávejme tedy nyní dobře každý jeden krok Pavla Drobila i celé této vlády a mějme na paměti, že její konání je posledním Bursíkovým a Liškovým politickým dědictvím.

Zelení totiž skutečně nebyli Paroubkovým hlasem, poněvadž byli hlasem Topolánkovým, Langerovým a Nečasovým. Pomohli jim k moci tenkrát, a jak se Ondřej Liška nechal před volbami se vzácnou bezelstností slyšet, koalice s Petrem Nečasem by se byl rád účastnil i po nich. Ostatně Karel Schwarzenberg byl přece předtím, než se stal ministrem Kalouskovým, ministrem Bursíkovým; a už jen jako kuriozitu v grotesce české politiky vezměme, že Kalousek i Bursík bývali spolu členy KDU-ČSL; bratři v triku.

To ovšem není důležité jako záznam pro historii, ale především jako základ úvah o budoucnosti. Už nyní je vysoce pravděpodobné, že Nečasova vláda za dobu svého působení hluboce znechutí velkou část veřejnosti včetně podstatné části svých původních voličů. Z deziluze se budou hledat alternativy.

A tak nepřehlížejme, že na webu Strany zelených se kření Ondřej Liška, jako by volby vyhrál. Neodejde a jeho zdevastovaná strana se ho nejspíše zbavit nedokáže. Liška vidí daleko dopředu, a tak nepochybně počítá s tím, že by se mohl na vlně deziluze v roce 2014 do Sněmovny vrátit jako pro řadu voličů slušnější varianta Věcí veřejných a TOP 09, kterou věru jeho Strana zelených je. A hrozba spočívá v tom, že pokud by se mu to podařilo, může se znovu tak jako v roce 2006 Strana zelených stát trojským koněm české pravice.

Strategie, jak tomu předejít, se nabízejí v zásadě tři. Tou první je možnost zvratu uvnitř Strany zelených. Její pravděpodobnost se limitně blíží nule už kvůli personální a organizační spoušti, kterou po sobě Bursík uvnitř strany zanechává. Nic neilustruje náladu uvnitř strany tak jako půvabný výrok jedné její bývalé členky: „Ti zelení pitomci, i kdyby jim Kalousek rdousil babičku, půjdou radši přenášet ty svoje žáby.“ Strana zelených skutečně projevovala neuvěřitelnou sociální i politickou slepotu, což má svůj důsledek mimo jiné v tom, že větší politický potenciál nyní představují bývalí členové Strany zelených než ti současní.

Druhou možností, jak zelenou politiku vzkřísit v její autentičnosti, je vytvoření skutečně silné a organismem celé strany prorůstající platformy uvnitř ČSSD. Na rozdíl od ODS je sociální demokracie s ekologickým ideálem civilizačně a ideologicky přirozeně spřízněna. Takový projekt by šanci uspět měl, ale záleží na osvícenosti budoucího vedení. Zatím se žádný z kandidátů na předsedu v tomto ohledu dost neprojevil, a nelze očekávat, že se to do podzimních voleb stane. Minulé zkušenosti se sociální demokracií sice v tomto ohledu varují, na druhou stranu hluboká reflexe, kterou po volbách nutně musí projít, by ji mohla i v tomto ohledu poučit.

Možností třetí je vznik nového politického subjektu, který bude se sociální demokracií strategicky spolupracovat, ale působit bude samostatně. To, jak ukazuje úspěch satelitů ODS ve volbách 2010, by dokonce mohlo být pro sociální demokracii výhodnější. Ale vzhledem ke stavu české občanské společnosti i roztříštěnosti potenciálních politických alternativ je ovšem málo pravděpodobné, že by do roku 2014 takový projekt mohl uspět bez přímé strategické dohody s ČSSD.

V každém případě, pokud sociální demokracie nevstoupí na pole zelené politiky s promyšlenou strategií a odvahou překonat vlastní technokratické instinkty a stereotypy, hrozí jí, že ji právě ona znovu připraví o možnost vládnout.

A ekologické hnutí? Prozatím bude stačit, když pochopí, že střídání Kocába Jochem a Bursíka Drobilem jsou analogické děje. Obě změny zákonitě navazují na uzavření koalice Strany zelených a ODS v roce 2006. Pro ODS to bylo ponížení, jež ze sebe nyní takto obřadně smývá, pro Stranu zelených to byla velezrada vlastního programu, za niž nyní zelená politika platí příslušnou cenu.

Karel Kosík kdysi napsal, že nezájem o politiku ještě nikdy nikoho neochránil před jejími důsledky. Možná by si české ekologické organizace měly touto větou vytapetovat své kanceláře.