Mezi mým starším bratrem, který od roku 1968 žije ve Francii, a mým mladším, tuzemským bratrem rozklene se někdy diskuse až hádka, v níž se člověk (já) může cítit jako mezi levicovými a pravicovými mlýnskými kameny. Francouzský bratr Martin například hlásá, že k zaměstnanecké kultuře patří nikdy nepřetahovat pracovní dobu. Padne-li, je třeba urychleně opustit práci, jako by šlo o zákon nebo svatou věc. Jakmile člověk totiž projeví dobrou vůli, už ji kapitalista zneužije a začne s ní počítat už jako s projevem slušnosti nezbytné, ba morální povinností. Jan naopak říká, že mu základní projev dobré vůle u jeho zaměstnanců většinou chybí. Že se vůči nim nenadřazuje a jejich ochotu nezneužívá, a rozhodně sám udělal víc než musel, když za krize jim sháněl práci, z níž on žádný zisk neměl. Projevil ohledy lidské, nikoli vykořisťovatelské. Na to Martin řekl, že to stejně byly ohledy vykořisťovatelské, protože mu šlo o to, aby o své pracovníky nepřišel. Přeci je nezaměstnává kvůli nim, ale kvůli sobě.

Názory mého staršího bratra Martina jsou tak krásně levicové, že by klidně mohl být šéfredaktorem tohoto listu. Lidové noviny on považuje za strašné — z většiny komentářů prý čiší až osobní nenávist, předsudky a vyřizování účtů s politickými protivníky na úkor objektivity a schopnosti věcné analýzy. Nejblíže k profesionální žurnalistice má prý Respekt. (Cheche. Existenci našeho listu jsem mu s ohledem na mé psaní zamlčel.)

Na rozdíl od nás Martina ale nepopuzuje vulgární mluva žactva, která je vždy tam, kam mladí vtrhnou, například i na jeho škole, kde učí. Říká, že to všeliké kurvování i píče pojebané ve skutečnosti nesvědčí o pokleslých mravech, ale je to způsob, jak mladí mohou alespoň verbálně projevit nezávislost na naší civilizační mašinérii, na pochybné autoritě těch, kteří s měšťáckou slušností klidně páchají tak vulgární skutky jako je například návrh zákona, aby ten, kdo opustí zaměstnání ze své vůle, už neměl nárok na podporu v nezaměstnanosti, do piči. Proti takovým manipulacím se alespoň slovně spojují mladí novodobí „proletáři všech zemí“. Já na to řekl — ale kdo s nimi má vydržet? — Ano, a přesně to si myslí i oni o nás, a proto tak mluví. — To jsme vskutku takový tři tečky? — bezbranně jsem namítl. — A největší je náš Sarkozy, doplnil Martin, ale pak to vzal zpět v obavě, aby ho nevyhodili před důchodem ze školy v rámci nějakých úsporných opatření. Není kapitalisty, který by i za nejtužší krize dobrovolně slevil ze svých požitků, viď Jane — taková je vaše morálka, dodal Martin výhružně jako sám Engels, což někde jinde, například ve francouzských kavárnách, může znít docela roztomile. Jeho levicová dikce je hodně jiná než naše.

Na naší mi vadí zejména sklony k tolerování tak zvané normalizace. Pro některé stoupence levice je Husák už jakýmsi dobrotivým mocnářem československé gubernie, neboť jeho pozdní stařecké žvatlání zní nejen neškodně, ale dokonce mírně povzbudivě. Nikdy nemluvil o žádných úsporách, ale vždy o vzkvétání a vzmachu. To, že husákovská „normalizace“ umožnila, aby se lidé odpovědní za zločiny komunismu vypařili i legislativně, je samo zločinem jen o málo menším. To nelze zastírat žádným růstem HDP. Dokud se autentičtí levicologové nedoberou toho, v čem byla podstata „normalizace“ a jaké byly její důsledky, ať ji nepoužívají jako v podstatě příznivého období ku různým srovnáváním s dneškem. (Stejně odpudivým opakem pak je u pravice její pyšné komunistobijectví.)

Petr Zídek v Lidových novinách připomíná osudy obětí násilné kolektivizace v zemědělství v padesátých letech. Píše: „V únoru 1949 byl přijat zákon o jednotných zemědělských družstvech, v němž žádná očividná diskriminační opatření nenajdeme. Družstva podle něj měla vznikat dobrovolně a jejich členem se mohl stát každý. Útok proti sedlákům byl nadále prováděn podle tajných směrnic přijatých stranickým vedením a represivními orgány.“ Tak přišly tisíce lidí nejen o půdu, ale také o domov a v některých případech i o život. Tak zvaná diktatura proletariátu vedla své nejhorší ataky vlastně ilegálně. Gottwald 29. února 1948 prohlásil: „Jednoduše chceme, aby vám už nikdo nemohl lhát o tom, že se u nás budou dělat kolchozy. Každý, kdo přijde s takovým šuškáním, patří k záškodníkům a rozvratníkům.“

Ani Husákovy projevy nevyjadřovaly podstatu normalizačního režimu. Doklady o tajně organizované šikaně občanů vesměs zmizely, stejně jako její původci.

Má se k tomuto dědictví současná levice hlásit? (Jak to s ní souvisí?) Avšak nebude-li se k tomu hlásit ona, tak kdo vlastně? Pokusy zbavit se odpovědnosti za „normalizaci“ tím, že ji v rámci porovnání se současnými poměry o síle zhruba sedmi Kalousků a pěti Besserů prohlásíme za vcelku přijatelnou, je manévr hodný normalizačních kádrů.

Jak snadné je ve Francii býti levičákem!