Několika svých přátel a známých jsem se zeptal na to, co si myslí o návrhu současné vládní koalice, aby si člověk platil léčbu za zranění, která si sám zaviní. Že je pojišťovna nebude hradit. Ačkoliv jinak se jejich politické názory různí, s tímto návrhem ve vzácné shodě souhlasili. Každý z nich okamžitě uvedl mnoho případů hazardu se zdravím, které viděl nebo o nich slyšel: Motorkáře zvané dárci orgánů, riskantní horolezce, horské cyklisty řítící se po strmých kamenitých cestách, lyžaře kličkující v muldách mezi balvany, kam pro ně pak musí helikoptéra.

Ten, kdo se svým zdravím hazarduje, solidaritu si nezasluhuje, děli shodně. Pochopil jsem ale, že žádný z případů, které uváděli, není z okruhu jejich blízkých lidí či dokonce rodiny. To se to mluví, napadlo mě, a vzpomněl jsem si, jak jedno z mých přeopatrných dětí normálně jelo na kole, spadlo a zlomilo si ruku. Pochopitelně spadlo vlastní vinou, blbec. Což se několikrát stalo i mně, pouze náhodou se mně nic nestalo.

Ihned mě napadlo, že pokud vás nezraní někdo jiný či něco jiného (padající římsa), vždycky je to vlastní vinou. A když jedu na kole po silnici z kopce čtyřiceti, padesátikilometrovou rychlostí a tak krásně to frčí a fičí, hazarduji? Slyším námitku, že hazard se zdravím přec jen své meze má: ta hranice, kdy člověk vědomě překonává vnitřní varování, strach, a vrhá se napospas osudu kvůli adrenalinu, je zřetelná. Avšak bude ji umět lékař (nebo kdo?) posoudit, zvlášť když budu lhát, či přec jen se mně bude zdát levnější dát mu za léčbu soukromě odměnu několik tisíc, než jich třeba sto padesát hradit instituci, jež má sklony předražovat? To je ale detail.