Několika svých přátel a známých jsem se zeptal na to, co si myslí o návrhu současné vládní koalice, aby si člověk platil léčbu za zranění, která si sám zaviní. Že je pojišťovna nebude hradit. Ačkoliv jinak se jejich politické názory různí, s tímto návrhem ve vzácné shodě souhlasili. Každý z nich okamžitě uvedl mnoho případů hazardu se zdravím, které viděl nebo o nich slyšel: Motorkáře zvané dárci orgánů, riskantní horolezce, horské cyklisty řítící se po strmých kamenitých cestách, lyžaře kličkující v muldách mezi balvany, kam pro ně pak musí helikoptéra.

Ten, kdo se svým zdravím hazarduje, solidaritu si nezasluhuje, děli shodně. Pochopil jsem ale, že žádný z případů, které uváděli, není z okruhu jejich blízkých lidí či dokonce rodiny. To se to mluví, napadlo mě, a vzpomněl jsem si, jak jedno z mých přeopatrných dětí normálně jelo na kole, spadlo a zlomilo si ruku. Pochopitelně spadlo vlastní vinou, blbec. Což se několikrát stalo i mně, pouze náhodou se mně nic nestalo.

Ihned mě napadlo, že pokud vás nezraní někdo jiný či něco jiného (padající římsa), vždycky je to vlastní vinou. A když jedu na kole po silnici z kopce čtyřiceti, padesátikilometrovou rychlostí a tak krásně to frčí a fičí, hazarduji? Slyším námitku, že hazard se zdravím přec jen své meze má: ta hranice, kdy člověk vědomě překonává vnitřní varování, strach, a vrhá se napospas osudu kvůli adrenalinu, je zřetelná. Avšak bude ji umět lékař (nebo kdo?) posoudit, zvlášť když budu lhát, či přec jen se mně bude zdát levnější dát mu za léčbu soukromě odměnu několik tisíc, než jich třeba sto padesát hradit instituci, jež má sklony předražovat? To je ale detail.

Vzpomněl jsem si na stavbu a různé pracovní úrazy. Ty bývaly — a jistě i jsou — časté. A byly jenom dvě možnosti: buď za ně mohla organizace, nebo zraněný pracovník nedodržel nějaký bezpečnostní předpis.

U tesařů a pokrývačů je například časté, že si člověk zapíchne rezavý hřebík, někde z krovu trčící, do chodidla. (Hnusná bolest.) Ovšem vždy je na vině sám zraněný, určitě neměl předepsanou pracovní obuv, zvanou křusky, v níž ovšem nelze lézt po střeše — tvrdá podešev klouže a hrozí vám pád, což je bolest ještě horší.

Předpisů bylo tolik, že aby si člověk vydělal více než na slanou vodu, musel z hlediska jejich paragrafů riskovat. Hrůzná jsou zranění od motorové pily (řetěz vám strašlivě roztrhá tkáň), kterou nyní vlastní každý druhý kutil a amatérský dřevorubec. Bez zaškolení (a osvědčení o něm) s ní vůbec nesmíte pracovat, na což vás prodejce (v kole štěstí) nikdy ani neupozorní. To jsou možná také detaily.

Na stavbách u firem (a pro firmy) většinou pracují chudší lidi, a to často přesčas, denně i dvanáct hodin, někdy v těžko snesitelných podmínkách (vedro — viděli jsme). Stane-li se někomu z nás něco (no nám ne, my jsme z hlediska bezpečnosti práce elita stejně jako Kalousek, my si bez helmy hlavu u počítače nerozbijeme, i když nám po dvanácti hodinách práce padá na klávesnici), práskaný podnikový právník vždycky dokáže, že jsme na stavbě v tu dobu, na tom místě a za těch okolností ani neměli co pohledávat (prostě sviňárna — nerad to slovo užívám). Jak člověk pak dokáže, že kdyby nebyl vehnán do úzkých, asi by se nezranil?

Napadá mě, že pod tak přijatelným heslem: „kdo se zraní vlastní vinou, zaplatí si léčbu sám“ může dojít ke zbourání namáhavě a spravedlivě budovaného pilíře solidarity, kterou intelektuální společnost projevuje vůči manuálně pracujícím. Soudím podle toho, že všechna svá zranění jsem si způsobil vlastní vinou a drtivou (drtivou — to se teď tak říká) většinu z nich při manuální práci.

Napadá mě také, že politikové, pokud nebudou adrenalinově někde blbnout v Alpách, jsou před „zraněními vlastní vinou“ privilegovaně chráněni, a tak nemají ani morální právo takový zákon navrhovat. Stejně tak my, pisálkové, ho nemáme právo podporovat. Ten zákon by ve skutečnosti mohl přinést podstatné zhoršení existenčních podmínek právě té skupině společnosti, která tu koná nejtěžší (vzhledem k tomu i nejhůře placenou) a vlastně nejžádanější práci, kterou v nouzi vykonávají také různí cizinci.

Ostatně kdybych byl dělník, okamžitě bych začal organizovat zdražení své práce: když už mám lézt na lešení, tak si to „zdravotní riziko“ nechám aspoň pořádně zaplatit, Miroslave Kalousku.

Viděl jsem o tom krásný italský film „Stalo se v Turíně“ (z roku 1963), v hlavní roli s Marcellem Mastroiannim.

To bychom se však znovu ocitli na přelomu devatenáctého a dvacátého století a začínali se vším znovu, Josefe Boleslave Pecko.

Nicméně „dárci orgánů“ by za svá nákladná léčení odpovědnost nést měli.