Dva mýty o státním zadlužení
Adam VotrubaPro uchopení problému zadlužení je třeba chápat, jak funguje finanční systém, který není úplně jednoduchý. Autor dekonstruuje dva mýty, které se v souvislosti s těmito tématy často reprodukují.
O státním zadlužení se často uvažuje způsobem, který je natolik zjednodušující, až skutečnou situaci spíše zamlžuje. Je to dáno i tím, že současný finanční systém není úplně triviální a většina lidí (včetně novinářů) nechápe, jak funguje, ač to lze zjistit ze středoškolské učebnice ekonomie. Problematiku zadlužení přitom není možné od fungování finančního systému oddělit.
Chtěl bych upozornit na dvě mylné představy, které se ve spojení se zadlužením velmi často vyskytují. Je to jednak tvrzení, že státní dluh jsou peníze, které dlužíme sami sobě, a za druhé představa, že banky pouze půjčují peníze střadatelů. Proberme si tyto teze postupně.
Mýtus 1. — Státní dluh jsou peníze, které dlužíme sami sobě.
Stát nedluží půjčené peníze svým občanům, ale bankám. Tvrdit něco jiného je „lakováním skutečnosti na růžovo“. Ve chvíli, kdy stát začne své dluhy splácet, mnoho občanů pocítí na své kůži, že stát nedlužil peníze právě jim.
Karel Dolejší to na Britských listech formuloval slovy: „Naše úspory státu půjčují banky. A mohou si to rozmyslet.“ To ovšem je rovněž polopravda, resp. polopravda tehdy, pokud to chápeme tak, že banky jsou pouze prostředníkem mezi věřiteli a dlužníky a nemají jiné peníze než peníze střadatelů. Tím se už dostáváme ke druhé mylné představě.
Mýtus 2. — Banky půjčují (pouze) úspory střadatelů.
Spíše bych si všiml údaje M2 u nás, 2,7 mld Kč jsou vklady na účtech. Jsou to jakési úspory těch bohatších subjektů, které pro ně nemají asi momentálně využití. Zajímavé je, že součet státního dluhu a dluhu domácností se blíží tomuto číslu. Vypadá to, jakoby boháči neuměli svoje zisky (drsněji řečeno to co ukradli zaměstnancům a co nezaplatili na daních) investovat jinak, než prostřednicvím půjček (státní dluhopisy, hypotéky, spotřebitelské úvěry a další). Realita posledních let ale ukazuje, že takto pojatý systém má svůj strop - viz hypoteční krize, nyní kolotoč kolem zadlužování států. Nemohu se zbavit dojmu, že rozvírání nůžek mezi bohatými a chudšími lidmi (obyčejnými dle ČSSD) musí vést (v současné době, kdy zřejmě není dost příležitostí k investicím, lidé začínají odmítat růst spotřeby) k ekonomické krizi. Prostě ti bohatí by měli svoje peníze utrácet, ne je škudlit v bankách. A pokud je nepotřebují, ať je rozdají na dobročinné účely! Opravdu je jedinou cestou k prosperitě zadlužování?
K Vaší poslední otázce bych řekl: Za současného finančního systému asi jiná cesta není.