Je dobře, když se divadla snaží reflektovat českou minulost. Je plná kostlivců, kteří na nás čas od času vypadnou. Poslední dobou se na českých scénách vyrojila řada reflexí koketování nebo kolaborace s nacismem. Většinou se ale ničeho podstatného nedoberou, a není se možné zbavit dojmu, že se divadelníci vciťují do takto zapletených osob až podezřele rádi. Podobným případem je i Historický monolog v režii Jana Antonína Pitínského v pražském Divadle Kolowrat. Okořeněný ovšem také o patřičnou dávku vymezování se vůči komunismu. Snad ještě o špetku většího než vůči fašismu.

Autorka Milada Součková v Historickém monologu v abstraktním bezčasém prostoru konfrontuje dvě osobnosti českých dějin. Druhorepublikového a protektorátního československého prezidenta považovaného dodnes za zrádce národa Emila Háchu s postavou prezidenta osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka. Dává Háchovi prostor, aby před Masarykem obhájil své postoje a důvody, pro které byl tak dlouho politickou loutkou v rukou nacistických okupantů. A tak ve hře zaznívají obvyklé argumenty většiny kolaborantů: dělal jsem to, jen abych v co největší možné míře uhájil právo národa na existenci, musel jsem být realista, stal jsem se symbolem kolaborace, obětním kozlem, protože alespoň trochu kolaborovali všichni apod. Háchův protihráč, Masaryk, jen mlčí. A naslouchá. Hovoří za něho jen ideje, které pronáší Hácha.

Pitínského inscenace se hraje na téměř prázdné podlouhlé scéně. Diváci přihlížejí po obou delších stranách. Hácha Evy Salzmannové zpočátku jen sedí na židli. Ve vypjatějších chvílích monologu však vzrušeně vyskakuje. Masaryk, kterého hraje novinář a dramatik Karel Steigerwald, jen němě naslouchá. Většinou za psacím stolem, jenž je spolu s židlemi jedinou jevištní dekorací. Snad až na několik štychy nasvícených karaf a sklenic na podstavcích v rozích jeviště. Jejich symbolický smysl je však patrný asi jen režisérovi. Totéž platí o dvou tajemných němých mužích v kvádrech, kteří se od začátku potloukají po jevišti. Co jsou zač, není zřejmé. Snad nějací dozorci v nebi, nebo v pekle. Stejně to není patrné i u desítek malých knížeček, za jejichž hradbou zpočátku sedí Masaryk a které jsou na konci rozsypány po podlaze. Kdo se vynasnaží, pochopí, kdo nechce, nemusí. O nic nepřijde.

Nejvýraznějším výtvarným efektem jsou masky obou představitelů z šedé sochařské modelíny, které jim na obličeji vytvořila Jana Preková. Jakoby na začátku oba ztělesňovali busty zvěčnělé historie. Čím více se ponořujeme do Háchova nitra, tím více masky mizí. Smyty přívalem sebezpytu. Pod kamenným příkrovem se objevují skutečné lidské tváře. Herců, kteří jakoby přestávali být postavami a začínají být sebou samými.

Postupem času se také není možné ubránit dojmu, že se postava Háchy proměňuje spíše v osobu autorky. Že Háchova polemika s Masarykem je polemikou samotné Součkové. Což umocňuje i obsazení mužské role Evou Salzmannovou. A promluvy Háchy o komunismu, Gottwaldovi nebo zmínky o velkých českých básnících píšících servilní chvalozpěvy na Stalina.

Milada Součková hru napsala v padesátých letech. V americkém exilu. Některé její teze jsou s touto dobou výrazně spjaty. Inscenátoři si to mohli uvědomit, ale nestalo se. Spíš ale ještě v duchu povrchního antikomunistického pravičáctví některé významy posílili. Což je nejvíc vidět třeba v tvrzení, že základní volba dneška je mezi demokracií a komunismem. Působí to až nejapně. Ale možná si to tvůrci skutečně myslí. Zaseklí v dilematech starých čtvrt století. Anebo starších. Jako ty masky na tvářích herců. Vzdáleni současnosti, v níž základním nebezpečím pro demokracii je zbytnělý kapitalismus a krize, kterou způsobil a jejíž náklady umožní zaplatit svým obětem, a servilní snaživci, kteří už už spěchají třeba s návrhy na omezení volebního práva. Nejspíš přežitku komunismu.

V Součkové poměrně dost literárním, nedramatickém textu, v němž autorka s postavou Háchy nakládá dost volně a vkládá jí do úst své vlastní myšlenky, je třeba možné nalézt i tuto obludnou Háchovu větu adresovanou Masarykovi: „Vaše revoluce roku 1918 byla nekrvavá; roku 1938 začala téci krev a za osm, deset let tekla proudem.“

Nu což, je to dramatická postava, a může tvrdit, co se jí zlíbí. Třeba i to, že teprve po válce rozpoutali zlí komunisté a jimi svedená lůza to pravé krveprolití, proti němuž je padesát milionů mrtvých v druhé světové zanedbatelné. Je možné alespoň doufat, že se tvůrci s podobnými tezemi neztotožňují. I když inscenace Historického monologu ve výsledku opět působí jako produkt intelektuálního salónu zatuhlého v antikomunismu. Skutečně v nutnosti volby mezi demokracií a komunismem.

Masové sympatie s komunistickými idejemi ani po druhé světové válce nespadly z nebe. Byly vygenerovány velmi podobným společenským systémem, jaký právě žijeme a který se snaží tomu předválečnému co nejvíce podobat. A nejspíš ho také dohnat a předehnat v jeho nejsmutnějších rysech. Aby už už dospěl k podobným „pěkným“ výsledkům. Třeba k nějakým těm dalším pětiletkám. Nebo v horším případě k holokaustům. K tomu se může hodit i schopnost mít pochopení pro pomahače deratizátorů. Historický monolog ho má.

Milada Součková: Historický monolog. Režie Jan Antonín Pitínský, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Jana Preková, dramaturgie  Lenka Kolihová Havlíková, hrají Eva Salzmannová, Karel Steigerwald. Premiéra 15. června v Divadle Kolowrat Praha.

Zkrácená verze recenze byla odvysílána Čro3 Vltava.