Je to v rámci českého divadla trend, který trvá už nějakou dobu. Dalo by se to nazvat umírněnou obhajobou kolaborantů s nacismem. Po Adině ve Vinohradském divadle, Goebbelsovi/Baarové v Divadle Komedie měla nedávno v produkci Bohnické divadelní společnosti v pražském klubu NoD Roxy premiéru další podobně zaměřená inscenace Starý nácek, jejíž text sepsal novinář a spisovatel Martin Komárek.

Tvůrci tohoto díla v programu tvrdí, že je nejvíce zajímá rozkrytí důvodů, nalezení motivací, které vedly jejich hlavního hrdinu, norského spisovatele Knuta Hamsuna, k příklonu k nacismu a k obdivu k Adolfu Hitlerovi. V tomto směru inscenace selhává, protože žádného výraznějšího rozkrytí této dnes opět aktuální motivace se divákům nedostane.

Na představení je také pozoruhodné, že v něm téměř není přítomen terapeutický charakter Bohnické Company, v rámci níž se divadlu věnují či věnovali pacienti bohnické psychiatrické léčebny. Všechny větší role jsou totiž svěřeny profesionálům, a členové bohnického souboru jsou odsunuti pouze do úloh menších, a vytvářejí tedy jen pozadí poměrně standardního divadelního kusu.

Autor Martin Komárek a režisér Martin Učík si pro pojednání osudů velkého norského spisovatele s problematickou pověstí zvolili formu lyrického či poetického divadla s upozaděnou dramatičností, plnou odboček a retrospektiv, které se rafinovaně proplétají s přítomností posledních dnů života spisovatele a s jeho pokročilou senilitou. Tu navštívíme s Hamsunem Hitlera, tu skrze maňáskovou loutkohru skočíme do jeho mládí prožitého v Americe, kde pojal zásadní odpor k anglo-americké podobě kapitalismu, tu pohovoří s pohádkovou bytostí Trollem, do níž se mu proměňuje bývalý milenec jeho ženy.

Jde o jakousi fantaskní férii, obrazy z představivosti, z paměti tvůrce rozbité na kousky, na fragmenty z jeho života, které se snaží seskládat novinář, jenž má za úkol sepsat Hamsunův nekrolog. Nijak zvlášť se mu to nedaří, což ale není tak úplně problém onoho novináře jako spíš autora s režisérem.

Přes proklamace o hledání a pochopení principů, čím byl a také opět je nacismus přitažlivý třeba i pro inteligentní a kultivované lidi typu Hamsuna, jsme po většinu doby spíš svědky smutného divadla o dvou lidech na konci života. Výstupy senilního spisovatele v podání Davida Matáska a jeho ženy (Hana Seidlová) totiž zabírají  největší prostor inscenace a někdy jsou svou lacinou komikou trochu úmorné. Prospívá jim ovšem, když oba herci polohu uhekaných starců opouštějí a svůj projev zcivilňují.

Ústřední akcent inscenace se však nešťastně přesouvá právě k těmto dvěma lidem a jejich vztahu a utíká od politična, s nímž se vypořádá dost laxně skrze několik obligátních Hitlerových plamenných projevů o velikosti germánského národa a právu silnějšího. Ač se tvůrci zaklínají něčím zcela jiným, ústředním bodem inscenace je nakonec hlavně to, že Hamsunova žena měla po celý život jinou velkou lásku a svého muže neopustila pouze proto, že jí to poručil Vůdce. Proč měl však Vůdce takovou potřebu zachraňovat manželství spisovatele, k němuž se po celé představení chová spíš s pohrdáním, není zcela zřejmé. Ale možná toho tvůrci o vztahu Hamsuna s nacismem a s Hitlerem věděli více než byli ochotni či schopni divákovi sdělit. Což není úplně šťastné.

Inscenace tak selhává především dramaturgicky. Nepřekvapí tedy, že žádného dramaturga neměla. Nejen, že se z představení nedozvíme, proč Hamsun spolupracoval s nacisty, ale spisovatel v Hitlerově blízkosti působí jako běžný hlasatel humanity, který se Hitlerovi odváží i oponovat. Konkrétních činů spjatých s jeho kolaborací, až na okamžik, kdy jej Vůdce jmenuje národním umělcem, se nedočkáme. Náklonnost tvůrců k Hamsunovi jde tak daleko, že ho nechají na Hitlera v jednu chvíli dokonce vytáhnout pistoli. Spisovatel však není schopen zmáčknout spoušť.

Při sledování tohoto díla neustále vyvstává na mysl otázka, proč by si vlastně Hitler do své blízkosti někoho podobného pustil a proč se v jeho blízkosti Hamsun pohyboval, když je myšlenkově vybaven jako standardně humanisticky orientovaný evropský intelektuál. Motivace, které by mohly zásadněji osvětlit způsob Hamsunova uvažování a postojů, se totiž v inscenaci zjevují jen v podobě pouhých tezí jako třeba: Hamsun se přiklonil k nacismu, protože nenáviděl kapitalismus. Americký kapitalismus nenáviděl proto, že americké mladé holky nakonec vždycky radši souložily s bohatšími. Hamsun nesnášel Židy, protože mu židovský zahradník chodil za ženou apod. Máloco z toho je ovšem na scéně předvedeno v nějaké konkrétní a osvětlující situaci. O všem se spíš jen mluví a výraznější jevištní akce má spíš formu ilustrace než zásadnějšího doslovení či komentáře řečeného.

Je to na dobré divadlo dost málo. Obzvlášť na to, které se dušuje, že cosi zásadního objevuje. I proto, že se nepodařilo vytvořit žádný ústřední konflikt, ani vnitřní. Ten na jevišti není přítomen ani v závěru Hamsunova života, a proto tvůrci raději prchají k zákrutám intimního vztahu obou společně zestárlých lidí. Je to sice dojemné, ale šlo se sem přece jen kvůli něčemu jinému.

Martin Komárek: Starý nácek. Režie Martin Učík, hudba Lukáš Kuta, scéna Petr Bakoš, kostýmy Pavla Michálková, hrají David Matásek, Hana Seidlová, Ondřej Bauer, Petr Vaněk, David Slavínský, Stanislav Jaroslav Lach, Anna Vondřichová. Premiéra 7. března v klubu Roxy NoD Praha.