Na nedělní pozdní odpoledne svolala iniciativa Vzdělání není zboží na pražské Palachovo náměstí demonstraci proti školnému na veřejných vysokých školách. Mnohé nasvědčuje tomu, že značná část dnešní mládeže je konzervativní. Můžeme to vzít vážně a všimnout si, že k věkovité tradici Karlovy univerzity, před jejíž filosofickou fakultou shromáždění začalo, patřilo to, že nepochybné náklady na vzdělání kryli ti, kteří z přítomnosti vzdělaných lidí ve společnosti měli užitek, církevní a světské instituce nějak zastupující celek společnosti.

Současní sociální inženýři důkladně rekonstruují společnost. Slovo reforma skloňují ve všech pádech, a kdyby podstatné jméno šlo stupňovat, činili by to. Nenechají kámen na kameni. Vše bude jinak, a sice podle jejich teoretických konceptů. Vše to začalo na konci osmdesátých let 18. století ve Francii. Nastolila se volnost, rovnost a bratrství a v jejich jménu zanedlouho propukl teror, který se stal vzorem totalitním režimům 20. století. Obchodu se vydláždila cesta. Zákony tyrana národů Napoleona zahájily éru trhu bez přívlastků. Vše se postupně stávalo zbožím.

V české kotlině je současná tichá revoluce zvlášť důrazná. Dílo započaté před 220 lety se završuje tím, že se komercializuje postupně vše, co dosud vzdorovalo. Protagonisté se tradiční Evropě představují jako Evropa nová. Bílá kniha a volební programy vítězů voleb dělají zboží ze vzdělání a reakce se dostavila. Bývalý ministr zdravotnictví Tomáš Julínek se před pár lety vyslovil veřejně, že zdraví je zboží jako každé jiné. I to se projevilo ve volbách do třetiny Senátu a do krajských zastupitelstev. Chování hlavních českých církví ukazuje, že i náboženství se stalo zbožím. Následují je v tom obchodníci s esošrotem. Nabízejí instantní nirvánu za pár šupů ve vzorné kvalitě s roční záruční lhůtou. Je pozoruhodné, že vzduch k dýchání je stále ještě zadarmo a že matky dospělým dětem snad většinou ještě nevystavují faktury za výživu a výchovu. Možná náměty pro nějakou budoucí TOP 10 nebo TOP 11.

Různé revoluce pustily trh z řetězu. To dobré, co mohl způsobit, kdyby byl limitován tak, jak je to po dlouhá staletí tradiční a běžné, se vyčerpalo. Od peněz se očekává, že budou plodit mladé, ale bez opory v hodnotách, za něž by se směnily, a to vyvolává ekonomické poklesy a vede k zadlužování. Dokonce i k tomu, že propagátor této revoluce Miroslav Kalousek požaduje dlužné částky od věřitelů místo od dlužníků. Po sympatickém rozběhu hospodářství, zejména obchodů a služeb, dochází k jeho stagnaci. Zaniká zdravá diversita a vítězí šedý, nudný kompromis kvality a ceny. Vliv trhu na oblast, kde je doma, lze však diskutovat s využitím ekonomických ukazatelů a bez jejich stanoviska nechci zaujímat občanský postoj. Metastáze trhu do oblasti zdraví, vzdělání a duchovního života jsou smrtelným onemocněním společnosti.

Mezi hesly iniciativy se objevuje jedno, které vyjadřuje širší souvislost. Říká, že nejsme zboží. My lidé můžeme směňovat prostřednictvím peněz většinu výrobků a některé služby, ale sami nejsme na prodej. Obchod s lidmi pokládají země naší civilizace za zločin. Už jsme stihli rozšířit demokracii z bílých svobodných mužů na všechny obyvatele a už nepodporujeme developerské projekty na nových územích lovem lidí na jiných světadílech a jejich dovozem a prodejem.

Absolutizace trhu ruší lidskou subjektivitu a mění člověka v předmět. Je nucen prodávat za nevýhodných podmínek svou pracovní sílu, tedy v jistém smyslu sám sebe. Dobře to vystihuje významný myslitel přelomu 20. a 21. století, když říká: V novověku, od samého počátku, co se utvářela průmyslová éra, musela křesťanská pravda o práci vystupovat proti různým směrům materialistického a ekonomistického myšlení. Někteří stoupenci takových idejí chápali práci a zacházeli s ní jako s jistým druhem „zboží", které pracovník — a zvláště průmyslový dělník — prodává zaměstnavateli, který je současně majitelem kapitálu neboli souhrnu nástrojů a prostředků umožňujících výrobu. O něco dále dodává: Takové převrácení řádu by zasloužilo — bez ohledu na to, ve jménu jakého programu a pod jakou „firmou" se děje — název kapitalismus, v tom smyslu, o jakém bude řeč níže. … je třeba uznat, že omyl prvotního kapitalismu se může opakovat všude tam, kde se zachází s člověkem jako se souborem hmotných výrobních prostředků, jako s nástrojem, a ne — jak to odpovídá vlastní důstojnosti jeho práce jako se subjektem a strůjcem, a tím také jako s vlastním cílem celého výrobního procesu. Autorem těchto odvážných myšlenek je papež Jan Pavel II. a napsal je v encyklice Laborem exercens, čl. 7.

Kdo se brání komercializaci vzdělání nebo základní péče o zdraví, může sledovat své přízemní ekonomické zájmy. Včera protestující studenti nebo nedávní levicoví voliči jsou z toho obviňování. Ale kdoví, nehájí-li lidskou důstojnost svou a svých kolegů a spoluobčanů proti odlidšťující moci trhu bez přívlastků.

Snad opravdu konzervativní studenti hájí tradiční pojetí vztahu společnosti a vzdělání. Jejich kolegové z jiných okruhů hájí tradici na jiných frontách. Hájí člověka před právní, ekonomickou a fyzickou dekonstrukcí, jíž poctivě vyjadřuje dekonstrukce teoretická. Tradicionalisté hájící duchovní subjektivitu člověka, hodnotu vzdělání a veřejnou odpovědnost za zdraví jednotlivců, obhajují vžité postupy a modely proti reformám, které jsou spíše revolucí, pokračováním revoluce kupčíků proti přirozenému tradičnímu řádu. Je jistě zvláštní, kdo dnes hájí humanistickou tradici a kdo chce společnost konstruovat podle apriorních schémat. Jako by se prohodily role. Jako by padly ideologické obrazy a ukázala se vlastní skutečnost.

Jen vzpomínám, že v listopadu 1989 s tím začali studenti. Uvidíme, kdo se k hrstce nedělních protestujících připojí příště a k jaké kvalitě sametu nespokojenost dospěje tentokrát.