Občan K. / Ztohoven.com

Chceme si zachovat svou tvář i před svými dětmi, které budou sklízet plody implementace rozhodnutí činěných v této době. Proto máme potřebu svobodně tvořit. Kam budou posunuty hranice angažovaného umění našeho století poté, co se kolegům století minulého podařilo dostat umění z nablýskaných galerií a naditých osobních sbírek na ulici, do krajiny, či zkrátka domů?

Nechceme se jednou ráno probudit s tím, že jsme zatčeni, aniž bychom si byli vědomi, že jsme učinili něco špatného. Dvě dekády po roce 1989 jsme svědky velmi dynamické doby, charakteristické řadou možností, rozhodování a změn. Začíná být čím dál tím více jasné, že ne všechno, co je „prodáváno“ jako něco, co nám má sloužit, slouží v konci našeho prospěchu. Skrze staré, ale i nové technologie a procedury o sobě dobrovolně poskytujeme čím dál tím více informací, které mohou být a jsou jednoduše registrovány, vyhodnocovány, propojovány a využívány bez našeho vědomí. Žijeme v době, kdy vzniká čím dál tím více registrů, kartoték, statistik pravděpodobnosti našeho chování, výpisů hovorů, bankovních účtů, popisů zdravotního stavu, či monitorování pohybu v prostoru. Vznikají nové — mnohdy virtuální — časoprostory s pamětí našich tváří, nálad, přání, našich známých — našeho všeho! Kdy jindy než v této době nesmíme zapomenout na to, čemu nás učí minulost: že vše, co je zneužitelné, zneužité bude.