Občan K. / Ztohoven.com

Chceme si zachovat svou tvář i před svými dětmi, které budou sklízet plody implementace rozhodnutí činěných v této době. Proto máme potřebu svobodně tvořit. Kam budou posunuty hranice angažovaného umění našeho století poté, co se kolegům století minulého podařilo dostat umění z nablýskaných galerií a naditých osobních sbírek na ulici, do krajiny, či zkrátka domů?

Nechceme se jednou ráno probudit s tím, že jsme zatčeni, aniž bychom si byli vědomi, že jsme učinili něco špatného. Dvě dekády po roce 1989 jsme svědky velmi dynamické doby, charakteristické řadou možností, rozhodování a změn. Začíná být čím dál tím více jasné, že ne všechno, co je „prodáváno“ jako něco, co nám má sloužit, slouží v konci našeho prospěchu. Skrze staré, ale i nové technologie a procedury o sobě dobrovolně poskytujeme čím dál tím více informací, které mohou být a jsou jednoduše registrovány, vyhodnocovány, propojovány a využívány bez našeho vědomí. Žijeme v době, kdy vzniká čím dál tím více registrů, kartoték, statistik pravděpodobnosti našeho chování, výpisů hovorů, bankovních účtů, popisů zdravotního stavu, či monitorování pohybu v prostoru. Vznikají nové — mnohdy virtuální — časoprostory s pamětí našich tváří, nálad, přání, našich známých — našeho všeho! Kdy jindy než v této době nesmíme zapomenout na to, čemu nás učí minulost: že vše, co je zneužitelné, zneužité bude.

Aniž si to uvědomujeme, dáváme všanc možná to nejcennější, co v této době máme: naši identitu, naše soukromí a naši budoucnost. Říká se, že racionalizace společnosti a její zpřehledňování napomáhá lepší orientaci. Můžeme tak lépe najít jeden druhého, třetí čtvrtého. Všichni o sobě můžeme čím dál tím jednodušeji vědět. Dostáváme své identifikační číslo (známější pod eufemizmem „rodné číslo“), telefonní číslo, číslo bankovního účtu, číslo řidičského průkazu, číslo studenta, číslo karty pojištěnce, státní poznávací značku automobilu, což je také číslo, číslo počítače, číslo popisné, číslo dveří bytu, pořadové číslo, číslo dioptrií, číslo bot atd. S vývojem technologií ovšem dochází i k sofistikovanějším prostředkům identifikace, nežli jsou čísla. Patří sem biometrické údaje, identifikační čipy na předmětech a brzy mohou přibýt i čipy přímo v našich tělech. Změny identifikování lidí jdoucí ruku v ruce s vývojem nových technologií, nenávratně ukusují pozvolna a nenápadně z našich individuálních svobod. Postupně se zbavujeme prostoru pro hledání, prostoru pro sebe sama, pro druhé, pro budoucnost, prostoru pro tajemství, překvapení, improvizaci a iracionální konání. A jakoby překvapeně pak nacházíme sami sebe chudší nežli kdykoliv dříve.

Prostředky ovládání jednotlivců se neustále proměňují. Již nežijeme v silném státě, který nás nevybíravě usměrňuje skrze své orgány. Do našich životů prosakují daleko skrytější mocenské tlaky, které se už neopírají pouze o represivní složky státu. Nové mocenské zájmy mnohdy neznámých jednotlivců a skupin jsou sofistikovaně řízeny marketingem a reklamou, jež silně působí na pojímání nás samotných. Takto se vkrádají nezvaní hosté do „našich domovů“, vzbuzujíce dojem, že bez nich nemůžeme žít. Je možné, že jsme například pomocí vysokonákladových filmů, či masové distribuce elektroniky připravováni na okamžik, kdy naše děti dostanou při narození podkožní čip nesoucí řadu informací, které nebudeme schopni ovlivnit. Již nebudeme mít možnost kategorizovat a identifikovat sami sebe a ostatní, protože budeme neoblomně identifikováni a kontrolováni těmi nejvlivnějšími z nás. Pak se začneme bát svého vlastního obličeje. Podle většiny ekonomů — nejsilnějších to mluvčích této doby — je obchodování směnou zboží, ale jedná se přeci i o vyjednávání identity: nepojmenovaně, samozřejmě a o to intenzivněji směňujeme pohodlí za svou tvář!

Nevíme jistě, zdali k tomuto procesu dochází účelově a na něčí zadání. Jsme si ale jisti, že přerozdělování sil ve společnosti spolu s novými druhy aplikace moci se transformují rychleji a vypočítavěji, nežli je schopný ustát demokratický rámec našich občanských jistot, vtělený do právních paragrafů a jejich profesionálních interpretů. K určování čisté rasy během Druhé světové války byly používány registry, vzniklé na základě sčítání osob ve třicátých letech minulého století. Kdo tehdy při vyplňování kolonek týkajících se etnicity, či u přeměřování lebky u doktora ve sněhobílém plášti mohl předvídat následující zrůdnou činnost, rozehrávanou poměrně malou skupinou lidí?

Obáváme se, že se dnes ne úplně zřetelně rozhoduje o naší budoucnosti. Chceme žít v krajině a ve městě s fungujícím veřejným prostorem a ne v podmínkách připomínající vězení! Vězení, kde nás od svobody neodděluje pouze materialita betonu a mříží, ale také vizualita v podobě identifikačních podobizen, snímků oční rohovky, všelijakých registrů, či pouličních kamer. Nechceme, aby se z veřejného prostoru stal nový Panopticon — vězení, kde může být uvězněný člověk vždy sledován, aniž by věděl, kdy se tak děje. Takový člověk podléhá neustále silám sebedisciplinace. Disciplína zde slouží jako technika na výrobu stále užitečnějších jedinců, kteří se jednodušeji stávají vykonavateli zájmu těch, kteří ovládají zdroje. Efektivita ovládání v Panopticonu nezáleží tolik na tom, kdo Panopticon vlastní, či jaké má pohnutky, protože Panopticon je sám o sobě mašinérií na vykonávání moci ve službě vytváření nerovností ve společnosti.

V žádném případě nenabádáme k zpřísnění identifikace a kontroly občanek a občanů, naopak apelujeme na spoluobčanky a spoluobčany, aby přemýšleli nad tím, co všechno se kolem nás nyní staví, odkud na nás kdo dohlíží a jak se na omezování nás samotných kdo a do jaké míry podílí. Žijeme v době, kdy už nás nebuzeruje arogantní policajt tak často, jako kdysi. Žijeme v době, kdy se aktivně podílíme na fízlování. Už dnes vytváříme časoprostor, ve kterém budeme žít. Pokud opravdu funguje demokracie, měli bychom zodpovědně zvážit, kam až necháme posunout hranici našich svobod. Žádné ideologii by se nemělo podařit obhájit jakékoliv podávání, sbírání, či vyhodnocování čím dál tím více intimnějších informací o každém z nás, z důvodu obrovského rizika zneužitelnosti těchto informací v případě, že by se dostaly do rukou, do jakých nepatří.

Proto k nám promlouvá Občan K.: Vrátil jsem se z míst, odkud jsem spatřil sebe a pochopil, že jde především o nás! My všichni jsme společnost, my všichni vytváříme systém a hlídáme se navzájem. Všichni se podílíme na strachu, který nás drží na uzdě. Kvůli nám všem jsem vstoupil tam, kam se ostatní bojí a viděl jsem tu marnost, tu absurditu poslušnosti. Jak křehké a lehce zneužitelné je to, co by nám prý mělo sloužit. Nejsme čísla, nejsme biometrické údaje, tak tedy nebuďme ani figurkami velkých hráčů na herním poli této doby. Jestli se nechceme bát svého vlastního obličeje, musíme si zachovat svou tvář.“