Do kapitalismu tepal Michael Moore vlastně v každém svém předchozím filmu. Proslavil jej Roger a já, ve kterém se bezvýsledně snažil alespoň jednou setkat se šéfem automobilky stěhující se mimo USA, aby ušetřila na výrobních nákladech.

Dokumentárním megahitem se stal Bowling for Columbine, v němž na pozadí tragédie postřílených spolužáků na střední škole rozkrývá byznys plynoucí z mediální produkce neurčitého strachu.

Ve filmu Fahrenheit 9/11 si to vyřídil s tehdejším prezidentem G. W. Bushem v otázce americké invaze do Iráku a na jedné straně ekonomických profitů z války plynoucích pro spřátelené byznysmeny a na straně druhé vyčerpání veřejných rozpočtů.

A nakonec v Sicku se vydal napříč americkým zdravotním systémem, aby jeho fungování vystavil drtivé kritice za nehumánnost obrovských zisků na úkor nemocných.

Nový celovečerní Moorův dokument se nechce vypořádat jen s dalším aspektem či sférou moderní (americké) kapitalistické společnosti a tím zobecněním pak zpochybnit principy kapitalismu v jeho základech, tentokrát si vybral kapitalismus rovnou celý ve vší své obecnosti.

Porušil tak jednu z „Rad Alberta Cavalcantiho mladým dokumentaristům“, která zní: „Nezpracovávejte zevšeobecněné náměty. Můžete napsat článek o poštovní službě, ale film musíte natočit o jediném dopisu.“ Moore to v předchozích filmech důsledně dělal. Vybral si naprosto konkrétní problém, na konkrétním místě, týkající se konkrétních lidí. Odsud se spirálou vzdaloval při testování svých hypotéz o příčinách problému a dospíval až k zobecnění.

Tentokrát na to jde naopak a samotným zobecněním začíná. Přechod od obecného ke konkrétnímu se Moorovi však nedaří a téměř celý film zůstává kombinací disputací o kapitalismu ve zvuku a ilustrativních záběrů deklasovaných lidí a zbídačených prostředí. Na rozdíl od snímků Roger a já či Sicko může kapitalismus klidně spát.

Dvouhodinový sled řečí a zaměnitelných záběrů nijak nemůže přinutit k zamyšlení a přehodnocení vlastních názorů ty, kdo už se standardně neohánějí floskulemi o potřebě revoluce, změně systému a ukončení kapitalismu. Pokud někdo nespatřuje v kapitalismu problematické aspekty jeho fungování, Moorův film ho k tomu nepobídne. Jeho suchopárnost a nevěrohodnost tkví v tom, že mu chybí příběh a situace.

Přitom zajímavých momentů či paralel je ve filmu mnoho. Moore, který se dokázal obklopit týmem velice šikovných rešeršistů, objevuje nestoudnou praktiku zvanou „dead peasants“ — korporace si pojišťují životy svých zaměstnanců, aniž by o tom zaměstnanci věděli, a po jejich smrti za ně dostává korporace, nikoli rodina, peníze od pojišťovny.

V křesťanském kontextu kapitalistických Spojených států jsou podnětné rozhovory s faráři, kteří interpretují a kritizují kapitalismus z hlediska křesťanské nauky. Moore tak dokáže naznačit, že dva důležité pilíře Ameriky, současný kapitalismus a křesťanství, jsou v přímém rozporu.

Podobné momenty však působí spíše jako publicistické senzace, které sice překvapí a zarazí, ale protože jsou podány osamoceně, izolovaně a bez vazby na zbytek filmu, vzbuzují oprávněný dojem, že podobných novinářských objevů by se daly najít tisíce a film by tak mohl trvat klidně sto hodin. Absence příběhu, té kostry, která by maso, jehož zde tak jako tak není mnoho, držela pohromadě, vede k pocitu náhodnosti řazení materiálu.

Dojem tak nezlepšuje ani relativně častý humor. Chybějící silné situace a provokace, v nichž je Moore znám jako premiant, zde nahrazují pouhé neškodné scénky a gagy. Moore třeba objíždí náklaďákem banky a ochranky žádá o vrácení peněz americkému lidu. Nebo omotá kus Wall Street oranžovou policejní páskou. Míra krotkosti je tentokrát nepřímo úměrná velikosti tématu, které si Moore zvolil.

O kapitalismu s láskou (Capitalism: A Love Story). Režie Michael Moore. USA, 2009.

Internetové stránky: www.michaelmoore.com