Obhájce nájemníků, poslanec ČSSD Stanislav Křeček poskočil v nedávných volbách z osmnáctého místa díky preferencím a ve Sněmovně je znovu. Jeho voliči vědí, že se blíží konec období regulovaného nájemného, a mají z dalšího vývoje obavy.

Sociální demokraté se zároveň hlásí k solidaritě, subsidiaritě a sociální spravedlnosti a zároveň k tržní ekonomice; nemohou proto deregulaci pojmout jen jako administrativně-právní akt, nýbrž musí pro ni hledat přijatelný postup, který je tržně konformní. Žádný z kroků, které tato strana — ať jako strana vládní, či opoziční — v oblasti deregulace nájemného podnikala či podniká, nebylo však možno takto označit. A právě v tom byl, a stále je, její hlavní problém v oblasti bytové politiky.

Regulace stále prodlužovaná

Koncepci státní bytové politiky schválila vláda vedená Jiřím Paroubkem v březnu 2005 s cílem dosáhnout uspokojující míry dostupnosti bydlení pro všechny skupiny obyvatelstva. O rok později byl přijat zákon o deregulaci nájemného. Z kompetentních míst zaznívala optimistická očekávání, že postupné zvyšování nájemného do roku 2010 bude nízké a že trh s byty neovlivní, že nenastane situace, v níž by se lidé museli stěhovat, protože si nemohou dovolit v současných bytech bydlet. Tehdejší ministr pro místní rozvoj Radko Martínek byl dokonce 28. června 2006 v Hospodářských novinách přesvědčen o tom, že „nájemné po deregulaci nedosáhne ani povoleného maxima".

Dnes již víme, jak to dopadlo, resp. dopadá. Topolánkova vláda proto regulaci pro některá města prodloužila až do roku 2012, někde dokonce do roku 2013. Kromě podstatného zhoršení životních podmínek, zejména pro mladé lidi a seniory, byl dalším důvodem pro zpomalení deregulace nedostatek menších bytů. Vzpomínám si na naivní očekávání politiků, že lidé, kteří si uvolněné nájemné ve svých bytech nebudou moci dovolit, se přestěhují do menšího. Kupříkladu ministr Jiří Čunek v roce 2008 nájemníkům doporučoval, aby své byty vyměnili za menší a levnější. Přimlouval se však v Právu ze 12. července 2008 i za to, aby stát podpořil výstavbu sociálních obecních bytů, aby sociálně slabším rodinám přispíval na zvýšené nájemné. 

Rovněž pozdější ministr Rostislav Vondruška považoval prodloužení deregulace nájemného za důležitý sociální krok směrem k domácnostem, které by uvolněním nájemného byly postaveny do neřešitelné situace. Kladl jsem si tehdy otázku: odkud tito a další politici brali tak velký optimismus ve výsledek takto odsunuté deregulace? Co je opravňovalo k naději, že za dva tři roky bude situace jiná? Samozřejmě řada seniorů zemře, ovšem další přibudou a ani mnozí mladí v krátké době poctivým způsobem nezbohatnou natolik, aby si mohli zakoupit vlastní byt nebo zaplatit neregulované nájemné.

Majitelé domů odhadují ztráty z regulace na pět set miliard

Za této situace se zdálo, že jedinou profitující - a tedy i spokojenou sociální skupinou - budou majitelé domů. Nebylo však tomu tak. Podle před rokem zveřejněného stanoviska Občanského sdružení majitelů domů /Ekonomika iHNed.cz 2. 7. 2009/ bude nájemné po ukončení regulace v roce 2010 nebo v roce 2012 stále ještě o 20-60 % pod tzv. „cenou místně obvyklého nájemného“ a deregulované nájemné nepokryje náklady na prostou reprodukci nemovitostí. Zajímavé je, co si majitelé domů do těchto nákladů započítávají. Vedle výdajů na provoz, údržbu a opravy to jsou přirozeně i odpisy, avšak také náklady spojené s částečnou neobsazeností, soudními spory, nedobytnými pohledávkami.

Představme si dnes zcela hypotetický příklad, že nabídka nájemních bytů jednou převýší poptávku, že tedy ceny nájemného budou klesat a náklady neobsazenosti budou strmě růst. Komu pak budou majitelé domů tyto náklady účtovat? Trhu?