Proč se hlásím k levici?

Jan Keller

Jan Keller přispěl do ankety Proč se hlásím k levici textem, který už ve chvíli jeho vydání lze označit za klasický. A navíc přidal i odpověď na otázku, do jaké společnosti netouží patřit. Co chtít od sociologa víc?

V zásadě mám tři důvody, proč se hlásím k levici i přesto, že to občas znamená nechat si nadávat do socek, parazitů, komoušů, bolševiků a podobné havěti. Často mne tak titulují na webových stránkách anonymní diskutéři, o nichž dle úrovně jejich pravopisu soudím, že byli zrozeni pro společnost výkonu.

Prvý důvod je zcela pragmatický. Studoval jsem sociologii a historii a měl jsem možnost věnovat se těmto disciplínám poměrně do hloubky. Sociologii mimo jiné na katedře v Bordeaux, kde kdysi působil Durkheim, historii na katedře moderních dějin v Paříži na Sorboně.

Dostal jsem tak příležitost využívat myšlenkových zdrojů ve větší bohatosti, než bylo obvyklé v našich zeměpisných končinách. Poctivým studiem jsem nabyl přesvědčení, že bez solidního sociálního státu, bez rozsáhlého a fungujícího veřejného sektoru společnost velice brzy propadne rozkladu.

Hlásím se tedy k levici nikoliv proto, abych připravoval krvavé zvraty a světové revoluce, ale aby bylo možno udržet všechno to, co takovým událostem dokáže zabránit. Revoluce nejsou řešení, pouze vytvářejí situaci, kterou s chutí využívají ti nejméně skrupulózní, aby rychle vybudovali něco, kvůli čemu ti ostatní revoluci rozhodně nedělali. Ta poslední sametová je toho jen dalším názorným důkazem.

Jsem tedy přesvědčen, že bez sociálního státu a rozsáhlého veřejného sektoru není možná demokracie, a velmi se obávám, že ti, kdo volají po oslabení, osekání, odstranění toho všeho, to vlastně velice dobře vědí.

Hlásit se dnes k levici znamená snažit se udržet rovnováhu mezi dvěma sektory, které se vydělily se vznikem modernity: sektorem veřejným a sektorem soukromým. Bez oddělení těchto dvou sektorů není možná moderní společnost. Bez rovnováhy mezi nimi není možná demokracie. Když veřejný sektor pohltí vše soukromé, vzniká z toho totalita.

Odvážní bojovníci proti totalitě (o naprosté většině z nich nebylo před rokem 89 vůbec slyšet) si dnes hodně zjednodušují situaci, když totalitu ztotožňují s takzvaným komunismem. Existuje i opačné riziko totality. To tehdy, když se rovnováha mezi veřejným a soukromým zhroutí v opačném gardu. Jakmile by soukromé pohltilo zbytky veřejného prostoru, měli bychom opět totalitu jako prase, mám-li použít termínu, který rád užívá Petr Pithart.

Jsem přesvědčen, že velká část těch, kdo privatizují, co vidí, používá strašení tou prvou totalitou, aby co nejrychleji a bez odporu uvolnili prostor pro radikální vychýlení rovnováhy v neprospěch veřejného sektoru. Osudy demokracie v lepším případě neberou do úvahy, v případě horším s ní už nepočítají.

Důkazem je, že právě z jejich tábora zaznívají hlasy o ekonomických výhodách, které by přineslo odebrání hlasovacího práva těm, kdo byli tržně nejméně úspěšní a zchudli. Pokud by chudí neměli hlasovací právo, země by se nezadlužovala, mohli jsme se nedávno dočíst z pera profesora Univerzity Karlovy.

Být levicový proto dnes znamená snažit se udržet existenci veřejného sektoru, protože po jeho osekání by začal být kus po kuse osekáván pro mnohé i přístup do veřejného prostoru, tedy k politickému rozhodování.

Druhý důvod, proč se hlásím k levici je, řekněme, hygienický. Mám zkušenosti s nemalým počtem lidí, kteří se dnes hlásí vehementně k pravici, přičemž před rokem 89 mne kárali, že jsem málo uvědomělý. Nechtěl bych být s těmito lidmi ve stejném táboře a jsem upřímně rád, že se naše cesty rozešly. Tím rozhodně netvrdím, že každý pravicově orientovaný člověk patří k těmto typům.

Znám řadu pravicově orientovaných lidí, kterých si - co se týče jejich osoby a postojů - upřímně vážím. S jejich argumentací však nemohu souhlasit z těch důvodů, o kterých jsem se zmínil v prvním bodě. Prostě jim při nejlepší vůli nemohu dát zapravdu v tom, že důsledná privatizace všeho vyřeší všechny problémy. Řešit problémy tím, že odebereme hlas lidem, kteří mají na jejich řešení jiný názor, není nijak originální a stejně to nefunguje.

Právě nyní mi vychází knížka Tři sociální světy. Snažím se v ní ukázat, k čemu vede logika dnešní pravice hlavního proudu. V zásadě k posunu od společnosti plynulé nerovnosti ke společnosti naprosté sociální nesouměřitelnosti. Zatímco jistá míra nerovnosti bývá docela funkční a je slučitelná s demokracií, příkrá sociální nesouměřitelnost je pro demokracii smrtelně nebezpečná. Nakonec by na ní doplatili i profesoři Karlovy Univerzity, a to by byla jistě škoda.

A ten třetí důvod je filozoficko recesistický a vyplývá z bodu číslo dvě. V jedné ze svých pozoruhodných knih napsal Jan Stern větu, kterou si dovolím jen nepatrně pozměnit: Chci, abyste mne coby levičáka, tedy v zásadě komunistu vyloučili z vaší slušné společnosti. Ve skutečnosti nevím, jsem-li opravdu komunista. Naprosto bezpečně však vím, že do VAŠÍ slušné společnosti patřit opravdu, ale opravdu netoužím.

    Diskuse
    MH
    June 6, 2010 v 16.12
    Slabost levice
    Existuje celý jeden teoretický proud, který kritizuje "sociální stát" zleva, jako je Claus Offe nebo James O´Connor. Říkají zhruba to, že sociální stát v rámci kapitalismu má v sobě vždy rozpor: zvětšuje se oblast chráněná před přímým působením směny, ale to podlamuje růst privátní akumulace a zisku, která je ekonomickým základem kapitalistického sociálního státu. Jak říká O´Connor, je v něm rozpor mezi imperativem akumulace a imperativem sociálního smíru. Tento rozpor se projevil ve fiskální krizi sociálních států v sedmdesátých letech. Neoliberalismus je potom pokus, jak tuto fiskální krizi řešit v rámci kapitalismu, za cenu sociálního smíru. (Více o tom ve sborníku Soku "Sociální stát a kapitalismus".)

    Dobře, už slyším, a co "skandinávské země"? Ale i tam platí v zásadě totéž, jenomže tam existují specifické podmínky, které se jen tak nedají přenést jinam. Jak vysvětlit, že v hlavních světových ekonomikách, v USA, v západní Evropě, dnes v Číně, byla koncepce sociálního státu poražena?

    Dlouhodobé sladění soukromého a veřejného sektoru a la Keynes je nejspíš jedním z levicových mýtů dvacátého století, který dnes může sloužit leda k tomu, abychom tady v českém rybníku ukázali, že levice nerovná se totalita, a pokusili se napravit excesy české postkomunistické pravice, papežštější než papež. Ale jinak je to spíš projev slabosti levice.
    PM
    June 6, 2010 v 17.06
    Slabost levice, nebo síla pravice
    Neprožili jsme konzervativní revoluci druhé poloviny minulého století. Nejsme schopni diferencovaně vnímat její průběh a společenské zněmy, které neoliberální hodnoty přinesly. Známá je nám pouze dnešní epocha, kdy silná pravice se zbavila balastu sociálního kapitalismu a určuje morálku. Kdy politické strany zastupují a jsou existenčně závislé na mocenských seskupeních. Naše současné představy o nutnosti balance společenské moci mezi pravicí a levicí jsou následkem tramatizace totalitární minulostí mimo evropský rámec. Pro osumdesát procent mládeže je pravicový program nabídkou pro zdatné a úspěšné.
    June 6, 2010 v 17.45
    ad Milan Petrasek
    Obávám se, že ve Vašich slovech "mimo evropský rámec" se projevuje hluboce chybná úvaha, ne nepodobná úvaze Donalda Rumsfelda, která jej vedla v lednu 2003 k rozlišování "staré" a "nové" Evropy.

    Navíc má pojem konservativní revoluce historicky poněkud jiný význam než jaký lze vyčíst z Vašeho kontextu. Čili: zmiňované představy jsou Vaše, ne "naše".

    Mohu Vám jen doporučit si Kellerovu knihu přečíst. Je to vedle Františka Šamalíka jeden z mála autorů posledních dvaceti let, jejichž práce za něco stojí.
    S pozdravem JK
    MT
    December 19, 2010 v 18.11

    Hauser se odvažuje na tenký led.
    A já mu za to celkem děkuji.


    Se Skandinávií je to ale trochu jinak.

    Pokud Švédsko zdaňuje firmy méně než USA a Británie, a průměrného občana naopak víc než kde jinde (i když bohatou fyzickou osobou také víc než kde jinde) zřejmě na tuto zem nelze použít navyklá měřítka od našich sousedů, kde se sociální stát rozložil víc než na Severu ...

    ??
    December 20, 2010 v 0.39
    To jsou paradoxy
    Někdo má obě ruce levé, zatímco obě hemisféry pravé.

    Jiný má pravdu za levárnu, a další levotu za pravověrnost.

    Kdo si s levicí utírá zadek, tomu nemůže být předek pravou rukou.

    Rozdíl mezi levákem a pravákem spočívá v tom, že ani jeden není středník.

    Naopak společné mají to, že jsou obvykle v levém a pravém středu, tudíž v bahně.

    Jeho protikladem je levý a pravý okraj, který se nachází na okraji, v zrcadlové inverzi pak ve středu, tj. opět v bahně.

    Teprve račím postupem se dostáváme ke stavu, kdy tato otázka nemá smysl.