Proč se hlásím k levici?
Jan KellerJan Keller přispěl do ankety Proč se hlásím k levici textem, který už ve chvíli jeho vydání lze označit za klasický. A navíc přidal i odpověď na otázku, do jaké společnosti netouží patřit. Co chtít od sociologa víc?
V zásadě mám tři důvody, proč se hlásím k levici i přesto, že to občas znamená nechat si nadávat do socek, parazitů, komoušů, bolševiků a podobné havěti. Často mne tak titulují na webových stránkách anonymní diskutéři, o nichž dle úrovně jejich pravopisu soudím, že byli zrozeni pro společnost výkonu.
Prvý důvod je zcela pragmatický. Studoval jsem sociologii a historii a měl jsem možnost věnovat se těmto disciplínám poměrně do hloubky. Sociologii mimo jiné na katedře v Bordeaux, kde kdysi působil Durkheim, historii na katedře moderních dějin v Paříži na Sorboně.
Dostal jsem tak příležitost využívat myšlenkových zdrojů ve větší bohatosti, než bylo obvyklé v našich zeměpisných končinách. Poctivým studiem jsem nabyl přesvědčení, že bez solidního sociálního státu, bez rozsáhlého a fungujícího veřejného sektoru společnost velice brzy propadne rozkladu.
Hlásím se tedy k levici nikoliv proto, abych připravoval krvavé zvraty a světové revoluce, ale aby bylo možno udržet všechno to, co takovým událostem dokáže zabránit. Revoluce nejsou řešení, pouze vytvářejí situaci, kterou s chutí využívají ti nejméně skrupulózní, aby rychle vybudovali něco, kvůli čemu ti ostatní revoluci rozhodně nedělali. Ta poslední sametová je toho jen dalším názorným důkazem.
Dobře, už slyším, a co "skandinávské země"? Ale i tam platí v zásadě totéž, jenomže tam existují specifické podmínky, které se jen tak nedají přenést jinam. Jak vysvětlit, že v hlavních světových ekonomikách, v USA, v západní Evropě, dnes v Číně, byla koncepce sociálního státu poražena?
Dlouhodobé sladění soukromého a veřejného sektoru a la Keynes je nejspíš jedním z levicových mýtů dvacátého století, který dnes může sloužit leda k tomu, abychom tady v českém rybníku ukázali, že levice nerovná se totalita, a pokusili se napravit excesy české postkomunistické pravice, papežštější než papež. Ale jinak je to spíš projev slabosti levice.
Navíc má pojem konservativní revoluce historicky poněkud jiný význam než jaký lze vyčíst z Vašeho kontextu. Čili: zmiňované představy jsou Vaše, ne "naše".
Mohu Vám jen doporučit si Kellerovu knihu přečíst. Je to vedle Františka Šamalíka jeden z mála autorů posledních dvaceti let, jejichž práce za něco stojí.
S pozdravem JK
Hauser se odvažuje na tenký led.
A já mu za to celkem děkuji.
Se Skandinávií je to ale trochu jinak.
Pokud Švédsko zdaňuje firmy méně než USA a Británie, a průměrného občana naopak víc než kde jinde (i když bohatou fyzickou osobou také víc než kde jinde) zřejmě na tuto zem nelze použít navyklá měřítka od našich sousedů, kde se sociální stát rozložil víc než na Severu ...
Jiný má pravdu za levárnu, a další levotu za pravověrnost.
Kdo si s levicí utírá zadek, tomu nemůže být předek pravou rukou.
Rozdíl mezi levákem a pravákem spočívá v tom, že ani jeden není středník.
Naopak společné mají to, že jsou obvykle v levém a pravém středu, tudíž v bahně.
Jeho protikladem je levý a pravý okraj, který se nachází na okraji, v zrcadlové inverzi pak ve středu, tj. opět v bahně.
Teprve račím postupem se dostáváme ke stavu, kdy tato otázka nemá smysl.