V zásadě mám tři důvody, proč se hlásím k levici i přesto, že to občas znamená nechat si nadávat do socek, parazitů, komoušů, bolševiků a podobné havěti. Často mne tak titulují na webových stránkách anonymní diskutéři, o nichž dle úrovně jejich pravopisu soudím, že byli zrozeni pro společnost výkonu.

Prvý důvod je zcela pragmatický. Studoval jsem sociologii a historii a měl jsem možnost věnovat se těmto disciplínám poměrně do hloubky. Sociologii mimo jiné na katedře v Bordeaux, kde kdysi působil Durkheim, historii na katedře moderních dějin v Paříži na Sorboně.

Dostal jsem tak příležitost využívat myšlenkových zdrojů ve větší bohatosti, než bylo obvyklé v našich zeměpisných končinách. Poctivým studiem jsem nabyl přesvědčení, že bez solidního sociálního státu, bez rozsáhlého a fungujícího veřejného sektoru společnost velice brzy propadne rozkladu.

Hlásím se tedy k levici nikoliv proto, abych připravoval krvavé zvraty a světové revoluce, ale aby bylo možno udržet všechno to, co takovým událostem dokáže zabránit. Revoluce nejsou řešení, pouze vytvářejí situaci, kterou s chutí využívají ti nejméně skrupulózní, aby rychle vybudovali něco, kvůli čemu ti ostatní revoluci rozhodně nedělali. Ta poslední sametová je toho jen dalším názorným důkazem.

Jsem tedy přesvědčen, že bez sociálního státu a rozsáhlého veřejného sektoru není možná demokracie, a velmi se obávám, že ti, kdo volají po oslabení, osekání, odstranění toho všeho, to vlastně velice dobře vědí.

Hlásit se dnes k levici znamená snažit se udržet rovnováhu mezi dvěma sektory, které se vydělily se vznikem modernity: sektorem veřejným a sektorem soukromým. Bez oddělení těchto dvou sektorů není možná moderní společnost. Bez rovnováhy mezi nimi není možná demokracie. Když veřejný sektor pohltí vše soukromé, vzniká z toho totalita.

Odvážní bojovníci proti totalitě (o naprosté většině z nich nebylo před rokem 89 vůbec slyšet) si dnes hodně zjednodušují situaci, když totalitu ztotožňují s takzvaným komunismem. Existuje i opačné riziko totality. To tehdy, když se rovnováha mezi veřejným a soukromým zhroutí v opačném gardu. Jakmile by soukromé pohltilo zbytky veřejného prostoru, měli bychom opět totalitu jako prase, mám-li použít termínu, který rád užívá Petr Pithart.

Jsem přesvědčen, že velká část těch, kdo privatizují, co vidí, používá strašení tou prvou totalitou, aby co nejrychleji a bez odporu uvolnili prostor pro radikální vychýlení rovnováhy v neprospěch veřejného sektoru. Osudy demokracie v lepším případě neberou do úvahy, v případě horším s ní už nepočítají.

Důkazem je, že právě z jejich tábora zaznívají hlasy o ekonomických výhodách, které by přineslo odebrání hlasovacího práva těm, kdo byli tržně nejméně úspěšní a zchudli. Pokud by chudí neměli hlasovací právo, země by se nezadlužovala, mohli jsme se nedávno dočíst z pera profesora Univerzity Karlovy.

Být levicový proto dnes znamená snažit se udržet existenci veřejného sektoru, protože po jeho osekání by začal být kus po kuse osekáván pro mnohé i přístup do veřejného prostoru, tedy k politickému rozhodování.

Druhý důvod, proč se hlásím k levici je, řekněme, hygienický. Mám zkušenosti s nemalým počtem lidí, kteří se dnes hlásí vehementně k pravici, přičemž před rokem 89 mne kárali, že jsem málo uvědomělý. Nechtěl bych být s těmito lidmi ve stejném táboře a jsem upřímně rád, že se naše cesty rozešly. Tím rozhodně netvrdím, že každý pravicově orientovaný člověk patří k těmto typům.

Znám řadu pravicově orientovaných lidí, kterých si - co se týče jejich osoby a postojů - upřímně vážím. S jejich argumentací však nemohu souhlasit z těch důvodů, o kterých jsem se zmínil v prvním bodě. Prostě jim při nejlepší vůli nemohu dát zapravdu v tom, že důsledná privatizace všeho vyřeší všechny problémy. Řešit problémy tím, že odebereme hlas lidem, kteří mají na jejich řešení jiný názor, není nijak originální a stejně to nefunguje.

Právě nyní mi vychází knížka Tři sociální světy. Snažím se v ní ukázat, k čemu vede logika dnešní pravice hlavního proudu. V zásadě k posunu od společnosti plynulé nerovnosti ke společnosti naprosté sociální nesouměřitelnosti. Zatímco jistá míra nerovnosti bývá docela funkční a je slučitelná s demokracií, příkrá sociální nesouměřitelnost je pro demokracii smrtelně nebezpečná. Nakonec by na ní doplatili i profesoři Karlovy Univerzity, a to by byla jistě škoda.

A ten třetí důvod je filozoficko recesistický a vyplývá z bodu číslo dvě. V jedné ze svých pozoruhodných knih napsal Jan Stern větu, kterou si dovolím jen nepatrně pozměnit: Chci, abyste mne coby levičáka, tedy v zásadě komunistu vyloučili z vaší slušné společnosti. Ve skutečnosti nevím, jsem-li opravdu komunista. Naprosto bezpečně však vím, že do VAŠÍ slušné společnosti patřit opravdu, ale opravdu netoužím.