Prohra demokratické levice ve skončených sněmovních volbách má příčiny uvnitř tohoto prostředí. Zformulovat její program pro další období bude možné během pár týdnů — neměla by v něm chybět teze o spolupráci mezi ČSSD, KDU-ČSL a SZ. Měl by v něm být prostor pro demokratizaci politických stran jejich otevřením široké politické veřejnosti. Domácí hnutí by se mělo přirozeně počítat za součást hnutí evropského a tuto pozici zastávat veřejně. Program tedy bude. Volby ale připomněly dva problémy vážnější.

Otevřeně populistické a fašizující strany získaly 15,72 % odevzdaných hlasů. Volilo je celkem 823 339 lidí. To se přibližně rovná počtu obyvatel Ústeckého kraje.

Dvě z pěti těchto stran — Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa a Národní prosperita — jsou výrazně marginální. Do roku 1998 parlamentní SPR-RSČ svůj program letos postavilo např. na zvýšení mezd o 75 % policistům, hasičům, vojákům, učitelům a zdravotníkům.

Populistický až fašizující program Věcí veřejných jsme popisovali již před volbami. Reglementace celé řady oblastí života společnosti, navrhované kontroly v domácnostech lidí využívajících sociální dávky, požadavek na nekompromisní stěhování chronických neplatičů a nepřizpůsobivých nebo návrh na sloučení ministerstev obrany a vnitra do jednoho rezortu by měly jako charakteristika plánů VV stačit.

Vysloveně nebezpečný je návrh na zrušení příspěvků politickým stranám za poslanecké mandáty, který VV sdílejí třeba právě s Národní prosperitou. Strany tak dnes získávají zdaleka největší množství prostředků, ze kterých financují svůj chod. Navíc kromě státního příspěvku už mohou finance získávat pouze z členských příspěvků a od sponzorů.

Dělnická strana sociální spravedlnosti je nástupkyní Dělnické strany. Té, kterou v únoru letošního roku svým rozsudkem zrušil Nejvyšší správní soud. „Skutečný program DS…,“ podle něj směřoval „k vyvolávání rasové, etnické a sociální nesnášenlivosti a ve svém důsledku k omezení základních práv a svobod určitých obyvatel ČR.“

Poslední z těchto stran je Suverenita — blok Jany Bobošíkové. Se znalostí předchozích postojů bývalé novinářky a dnešní političky nepřekvapí, že program strany obsahuje výrazně protiněmecký osten a že strana chce zabránit „revizi výsledků druhé světové války“. Stejně jako Václavu Klausovi u stejného tématu přitom Janě Bobošíkové nevadí, že výsledky druhé světové války byly již mnohokrát revidovány, např. sjednocením Německa na podzim 1990. Populistický a protidemokratický je i návrh nové ústavy z dílny Suverenity. Navrhuje se v něm mimo jiné možnost zbavit poslance mandátu hlasováním (sic!) 2/3 přítomných (sic!) členů Sněmovny.

Spojujících charakteristik českých populistických stran (třeba vymezování proti imigrantům) bychom našli ještě několik.

Protisystémová volba skoro sedminy hlasujících je nejenom varováním pro etablované strany, jak zaznělo v řadě jiných komentářů. Volání po systémové změně artikulované tímto nešťastným způsobem mohou využít reformátoři z etablovaných stran.

Slova Petra Nečase o vládě „rozpočtové odpovědnosti“, kterou se s TOP 09, resp. VV chystá sestavit, mohou být předznamenáním pokusu o radikální společenskou reformu. Principy politiky ODS v předchozím volebním období popsal v důležitém komentáři pod titulkem Klíčovým pojmem je nevratnost (Právo, 6. května 2008) Alexandr Mitrofanov a v tomto období budou platit obdobně. Bude důležité sledovat a popisovat rozdíl mezi na jedné straně radikální (budou restrikce) a na druhé straně populistickou (aby nemusely být větší) rétorikou očekávané vlády a jejími reálnými činy (privatizace státu jako takového).

Média přitom i v dalších letech stejně jako v předcházející kampani nejspíše půjdou na ruku populistickým stranám. Třeba tím, že s nimi sdílejí zahleděnost do českého prostředí a nezájem o zahraniční dění, pokud v něm našinci neubližují. Tím, že pořádala hromadnou štvanici na předsedu ČSSD, aniž by se kriticky věnovala programovým dokumentům této i dalších stran. Tím, že nedokázala upozornit na skutečnost, že téma pražských bezdomovců a tzv. „hlídek VV“ je projevem sociálního rasismu, že ale zároveň jde z hlediska celostátních voleb o téma čtvrtého řádu.

Spojujících charakteristik českých médií a českých populistických stran bychom našli ještě několik. Symbolem současné krize české demokracie ale nejsou fašizující Věci veřejné ve vládě. Jejím symbolem je v první řadě hluboká a dlouhodobá krize českých médií.