Milá Lenko,

Občas jsem zván do různých soukromých kroužků a společností, abych tam o něčem přednášel, vyprávěl či diskutoval. A pokud tam převažují mladí lidé, pak už předem vím, kam se debata a dotazy dříve či později obrátí: k otázce „co dělat“, totiž co může a má v této pochmurné době dělat mladý člověk, kterému není všechno jedno. Tedy k téže otázce, kterou kladli kdysi Tvému otci a kterou teď kladeš Ty svým přátelům. Přiznám se, že jsem vždy znovu — tváří v tvář této otázce — trochu na rozpacích. Především: odpovědět na ni lze pouze životem, ne tedy nějakým sdělením. Říkat těm mladým lidem můžu — jsem-li zrovna v kondici — tisíc chytrých věcí, ale pomůžu jim tím opravdu? Vždyť to je vlastně otázka po smyslu života — a má snad smysl života povahu nějaké informace, kterou může „informovaný“ dát „neinformovanému“, a tím mu vyřešit jeho dilema? Ale nejen to: člověk je, jak známo historií člověka; nelze se odmyslet od toho, čím jsme a čím jsme byli; padesátník se nemůže jen tak přenést do situace dvacetiletého, vžít se do jeho perspektivy a artikulovat cokoli za něj. Já můžu hodiny a hodiny vyprávět o tom, co jsem prožil, jak jsem viděl svět a řešil si své životní otázky, čím žiju teď, jaká dilemata mám dnes — jako ten, kým jsem —, co si o nich myslím a jak se je pokouším řešit. Třeba takové vyprávění někomu něco dá, něco mu napoví, na něco ho upozorní a něčeho mu pomůže se uvarovat — a třeba taky ne. Ať tak či onak, rozhodně to ale nevyřeší nic za něj, žádný klíč k jeho vlastnímu životu mu to nenabídne, žádné řešení jeho vlastní životní rovnice mu to nedá. To všechno si musí najít každý sám v sobě, svým životem a v něm. A bylo by dokonce nemravné podporovat v mladých lidech iluzi, že někdo zkušenější je schopen jim říct, jak mají žít a co mají dělat. Naopak: ať to je jakkoli tvrdé, zdá se mi být přímo mou povinností znovu a znovu mladým lidem připomínat, že životní orientaci, měřítka a hodnoty musí hledat především sami, v sobě a skrze sebe, že je musí hledat svým vlastním životem, že tohle hledání nemůže nikdo absolvovat za ně, tak jako nikdo nemůže žít za ně jejich život. A ještě něco: neexistuje univerzální návod k správnému životu nebo dokonce nějaká příručka, v níž by si kdokoliv mohl prostě nalistovat, co má v té či oné svízelné životní situaci dělat. Nezbývá nám, než stále znovu se obracet v každé věci ke svému Bohu či svému svědomí (jak kdo), stále znovu a vždy jedinečně (jako by vždy znovu šlo o vše) vstupovat do principiálního dialogu se sebou samými a stále znovu se nakonec rozhodovat sami a za svá rozhodnutí si sami také plně ručit. Spoléhat na jakýkoliv už dříve hotový soubor odpovědí či průvodce životem znamená vylhávat se ze svého osobního ručení, ztrácet tím svou lidskou integritu a nakonec jen svět dál zhoršovat. Samozřejmě: existují dějiny ducha, odvěká tradice, archetypální mravní imperativy, důležité texty a velká lidská svědectví. To vše nám může tak či onak svítit na cestu. Ale kráčet za nás po té cestě bohužel nikdo nemůže. (Vzpomínám si, že při jedné z debat, o nichž jsem se zmínil na začátku, zvolala jedna z přítomných dívek něco v tom smyslu, že pro ni otázka „co dělat“ neexistuje, protože věří v Krista. Bylo to dojemné. Musel jsem jí ale říct, že podle mého mínění Kristus za nic nerozhodne, ani neodskáče, že může být pro ni pouze výzvou, světlem, příkladem, apelem k něčemu, co však musí udělat ona sama, za co musí ona sama ručit a co si musí — eventuálně — i ona sama odtrpět.)

Ale abych už přešel ke konkrétním otázkám, které kladeš:

1) Nepovažuji za zvlášť důležité a zajímavé co jsem dělal a v co jsem věřil, když mi bylo dvacet. Nicméně když už se na to ptáš, odpovídám popravdě: v podstatě jsem dělal totéž, co dnes, a věřil v totéž, v co věřím dnes. Měl jsem pouze víc elánu, výdrže, drzosti a snad i humoru. Měl jsem pochopitelně míň zkušeností a byl jsem pochopitelně naivnější.

2) Radit nikomu nemohu, necítím se k tomu ani oprávněn, ani toho schopen. Tomu, koho to zajímá, můžu pouze svěřit jedno své základní životní poznání: naděje, bez níž nelze smysluplně žít, je stavem ducha, nikoli světa. Kdo by svou naději, a tudíž i vůli k důstojnému a smysluplnému životu chtěl nalézt pouze nebo hlavně v tom, jak se vyvíjejí poměry, ten by věru daleko nedošel. Naděje není prognóza. Naděje je hluboce vnitřní a hluboce osobní východisko k životu. A jedině život může — byť jakkoli nepatrně — ovlivňovat poměry, a tím i prognózy. Kdo by postupoval opačně, totiž odvozoval svůj život z poměrů a prognóz, ten by — pokud by v něm bylo dost opravdovosti — musel skončit v lepším případě na klinice, v horším v kuchyni s otevřenými plynovými kohoutky. Což platilo v době, kdy mi bylo dvacet, stejně jako dnes. Zápas naděje s beznadějí je pravděpodobně starý jako lidstvo samo; vyrůstá ze samé rozporné podstaty lidské existence a bylo by hrozně pohodlné a velmi hloupé svádět ho na husákovský režim. Ten může produkovat kolik chce beznaděje, tak mocný ale rozhodně není, aby byl schopen vyoperovat z lidské duše dimenzi naděje. Takže přeci jen bych mohl něco mladým lidem poradit: ať nesvádějí odvěký průser lidského bytí na vládu. Vláda dokáže sice, pravda, značně zkurvit obecné poměry, jenomže člověk není jen funkcí poměrů. V tomhle bodě se podle mého názoru marxismus strašně mýlí. Důstojně žít, slušně se chovat, milovat, dělat dobré věci lze vždy a všude, i ve vězení. A beznaděj číhá taky vždy a všude — i na veskrze demokratické a blahobytné jachtě, potulující se po veskrze demokratickém a spokojeném moři.

Václav Havel, Praha