Na začátku tohoto týdne informovala média o právě rozpoutaném boji na pravé straně politického spektra poté, co občanští demokraté zveřejnili sérii inzerátů hanících TOP 09. Připomínají na nich jejich prvnímu místopředsedovi Miroslavu Kalouskovi, že se po volbách v roce 2006 dohodl s Jiřím Paroubkem na vytvoření menšinového kabinetu s podporou komunistů.

Jak už se stává folklorem předvolebních výroků u nás, mnozí tuto běžnou předvolební strategii občanských demokratů interpretovali tak, že se již přinejmenším domlouvá povolební spolupráce občanských a sociálních demokratů. „Bereme na vědomí, že ODS v závěru kampaně místo věcné argumentace útočí na TOP 09, aniž by se tvrdě vymezovala vůči ČSSD a Věcem veřejným. Inzeráty, kterými nás ODS hanobí, vnímáme jako politické prohlášení ODS," přečetl včera z oficiálního prohlášení TOP 09 její místopředseda Miroslav Kalousek.

Podle včerejšího usnesení výkonného výboru TOP 09 tak „kmotři“ spojení s ODS, ČSSD a Věcmi veřejnými již jednají o velké koalici těchto tří stran. Podle Vladimíry Dvořákové je naopak zavádějící vyvozovat z  posledních kroků občanských demokratů předem domluvený scénář pro velkou koalici. „Je přirozené, že se občanští demokraté vymezují vůči TOP 09, neboť usilují o stejného voliče a současně se hraje o to, jak dominantní roli na pravici si ODS uchová i pro příští volební období,“ vysvětluje pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.

To však neznamená, že za jisté konstelace není možnost utvoření velké koalice pravděpodobná varianta. Vypjatá reakce a morální apel TOP 09 proti velké koalici sice věcně vzato pokulhává, avšak volební výsledky mohou být takové, že pokud sociální demokraté volby vyhrají, leč nebudou mít většinu s komunisty, nebo se jim nepodaří najít podporu pro svou menšinovou vládu a současně ani občanští demokraté neuspějí s vytvořením většinové vlády, pak jednou z relevantních možností, jak zformovat za takové konstelace většinu v Poslanecké sněmovně, může být dohoda ODS a ČSSD na velké koalici.

To odpovídá doporučení Vladimíry Dvořákové, která nabádá k opatrnému a střízlivému hodnocení předvolebních výroků v souvislosti s povolebním uspořádáním. „Až podle volebního výsledku se ukáže, kdo s kým bude s to vytvořit většinu v Poslanecké sněmovně. Politici se nakonec — tak jako vždy — budou muset na nové vládě nějak dohodnout, a to navzdory jejich předvolební rétorice,“ říká pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.

Právě proto je na místě — navzdory předvolebním výrokům Petra Nečase i Jiřího Paroubka o nepřijatelnosti společné vlády — popsat možné klady a rizika vlády našich dvou největších stranických subjektů.

Klady velké koalice

Připomeňme znovu, že jsou již bezmála tradicí české politiky velice těsné volební výsledky. Od roku 1996 tu vznikly vlády buď menšinové, anebo jen s nejtěsnější většinou. Podstatnou okolností problematizující sestavení vlády ČSSD je hysterická reakce většiny médií i společnosti na možnou vládu levice, byť v podobě menšinové vlády sociálních demokratů s tichou podporou KSČM.

Připočtěme k tomu neústavní požadavek Václava Klause, jenž bude po budoucím premiérovi před jmenováním vlády pravděpodobně požadovat 101 podpisů od nekomunistických poslanců. Za těchto okolností a v takto polarizované atmosféře může sociálním demokratům zbýt jako jediné možné řešení — vedle čistě menšinové vlády, která si vyjedná podporu napříč politickým spektrem — vznik velké koalice ODS a ČSSD.

Jaké by byly — pokud vůbec — klady takového uspořádání? Vladimíra Dvořáková upozorňuje, že ačkoli není příznivkyní velké koalice, nepovažuje její utvoření za nic katastrofického. Jiří Pehe pak dodává, že se v českých poměrech často a chybně zaměňuje velká koalice s nějakou obdobou opoziční smlouvy. „Definičním znakem velké koalice je společné sdílení vládní odpovědnosti obou zúčastněných stran a jejich společný vládní program. To je podstatná okolnost, kterou se velká koalice odlišuje od opoziční smlouvy Václava Klause a Miloše Zemana,“ řekl Deníku Referendum Jiří Pehe.

Další podstatnou odlišností je okolnost, že zatímco v časech opoziční smlouvy ujednání mezi ČSSD a ODS izolovalo od podílu na vládě dvě strany s poměrně vyspělou politickou kulturou, Luxovy lidovce a Rumlovu Unii svobody, dnes by bránilo v účasti na vládě nevyzpytatelnému útvaru TOP 09 a krajně podezřelým populistům z Věcí veřejných. Koalice ČSSD s ODS může tak být lepším řešením než koalice s oběma menšími stranami.

Mezi největší klady případné velké koalice by podle Jiřího Peheho patřila okolnost, že by se po vzájemné domluvě obou stran mohlo podařit prosadit rozumné reformy penzijního systému, státních financí, školství a zdravotnictví. „Tedy takové reformy, které — protože by byly vyjednány přes politický střed jako kompromisy — by měly šanci dlouhodobě přežít. A dlouhodobá stabilita je například v případě penzijního systému naprostou nutností,“ myslí si politolog Jiří Pehe.

To samé si myslí i Lukáš Jelínek, podle kterého by taková vláda našla shodu na podobě stabilizace veřejných financí, kde by se současně nikdo z aktérů nevymlouval na ústupky malým stranám. „Naopak, obě strany by takovou dohodu braly za svou. Výhodou velké koalice totiž je, že se svým způsobem snadněji uzavírají společné dohody: dvě strany se dohodnou na společné věci spíše než vícečetné koalice. Je pak i pravděpodobnější, že takové dohody mají větší a trvalejší platnost,“ uvažuje politolog Jelínek.

Podle Jiřího Peheho neplatí u nás obecně zažitá pravda, že velká koalice na jedno volební období je vždy špatným řešením a zradou na voličích. „Pokud mají obě velké strany rozum, mohou pohodlnou většinu, kterou jim velká koalice nabízí, využít například k prosazení již zmíněných reforem, které coby kompromisy přes politický střed budou mít širokou podporu a nebude je měnit ani příští levicová, či pravicová vláda,“ zdůrazňuje podstatnou okolnost Jiří Pehe.

Největším kladem velké koalice je podle Jiřího Peheho nicméně to, co současně v české extrémně polarizované politice do značné míry znemožňuje její utvoření. Předpokladem jejího vzniku je totiž politická kultura kompromisu. Nicméně v podmínkách, kdy jsou programové spory artikulovány formou katastrofických scénářů v případě vítězství druhé strany (viz česká pravice, která postavila svou kampaň na strašení občanů návratem komunistů k moci a státním bankrotem v případě vlády sociální demokracie), je její vznik nepravděpodobný.

„Vyspělé demokracie již pochopily, že velké reformy lze prosadit na pozadí programových kompromisů přes politický střed. Zatímco česká politika se pohybuje ode zdi ke zdi. Pravice zavede poplatky, levice je zruší, pravice zavede rovnou daň, levice posléze prosadí progresivní daň, a tak bychom mohli dlouze pokračovat. Česká politika v tomto slova smyslu přešlapuje na místě a je zcela neproduktivní,“ říká v rozhovoru pro Deník Referendum Jiří Pehe.

To samé si myslí i Vladimíra Dvořáková, podle které je předpokladem vzniku velké koalice vnímání kompromisů jako čehosi v politice užitečného. „U nás je kultura kompromisu vnímána jako slabost, avšak bez ní velká koalice nemůže vzniknout, nemá-li se stát pouhým rozdělením státních kšeftů,“ říká politoložka pro Deník Referendum.

Podle ní je problémem, že tu novináři i občané dlouhodobě vytvářejí atmosféru strachu z návratu vlády levice. „Namísto toho, aby se věcně diskutovalo nad klady a zápory jednotlivých pravo-levých programových alternativ, většina mediální scény varuje před vládou levice. A to v čase, kdy jsme svědky korupčního jednání neuvěřitelných rozměrů a kdy se netransparentnost u nás stala standardem. Korupce tu je institucionalizovaným fenoménem v takovém rozsahu, že dochází k postupnému rozkrádání státu,“ podotýká ke skutečným problémům naší současnosti Vladimíra Dvořáková.

Podle Jiřího Peheho není třeba případnou existenci velké koalice démonizovat v případě, že se nejedná o dlouhodobé řešení. Nicméně tvrdí, že Česká republika potřebuje nejrůznější reformy, přičemž nejlepším řešením by bylo, kdyby se na nich dokázala domluvit regulérní opozice s regulérní koaliční vládou. To se ale dlouhodobě nedaří.

Příčina takového stavu je jednoduchá: podle něho spočívá v nutnosti vytvářet ideově nesourodé koalice vždy poté, co volby vyhrají sociální demokraté, neboť KSČM pro ně není považována za přijatelného a standardního koaličního partnera. I proto jsou zatím sociální demokraté nucení hledat jiná východiska pro své vládnutí, přičemž jedním z nich může být právě možnost velké koalice jakožto legitimního způsobu sestavení vlády.

Rizika velké koalice

Mezi jednoznačná rizika — obzvláště uvážíme-li povahu a charakter většiny politických aktérů u nás — patří to, že se partaje v rámci všemocné vládní koalice mohou nejen rozumně domlouvat na kompromisních řešeních v klíčových sektorech státní správy, ale mohou si také bez skrupulí dělit politickou moc a parcelovat stát.

Podle Lukáše Jelínka by nepochybně vznik velké koalice provázela rizika parcelace moci státních a polostátních firem jednotlivými partajemi. „Hrozila by paralyzace kontrolních mechanismů ve státní správě, stranické obsazování různých mediálních rad a celkově kořistnické ambice politických stran vůči státu,“ říká pro Deník Referendum Lukáš Jelínek.

To samé si myslí i Jiří Pehe, podle kterého by dělení různých prebend, parcelace státu a nepochybně i choutky měnit pravidla hry v podobě například volebního systému byly průvodním znakem vzniku velké koalice v zemi, jejíž politická kultura je extrémně polarizovaná a jejíž aktéři — jak už ze zkušeností víme — nemají s účelovými změnami ústavních pravidel vůbec žádné problémy.

„V demokracii nevyzrálé — a tou ta česká bohužel ještě stále je — hrozí, že se dvě strany, které získaly de facto monopol na politickou moc, společně pokusí nezávislé instituce ovládnout. Hrozí i volební inženýrství a snahy přepisovat účelově ústavu — tak jak jsme to koneckonců zažili už v dobách opoziční smlouvy,“ vyjmenovává možná rizika politolog Jiří Pehe.

Podle Vladimíry Dvořákové je podstatným rizikem provázejícím především opakovanou vládu velké koalice možnost, ba pravděpodobnost, posilování extrémů stranické soustavy. „Vždy je pro politický systém důležité, existuje-li umírněná demokratická opozice. Zkušenost Rakouska nám říká, že dlouholetá velká koalice mezi sociálními demokraty a lidovci nakonec dopomohla k volebním úspěchům a dlouhodobě stabilnímu postavení Svobodných Jörga Haidera,“ upozorňuje na podstatnou okolnost existence dlouhodobých vlád velkých koalic.

S tím souvisí další faktor, jenž může mít negativní vliv na politický systém. „Rizikem velké koalice je zprůměrování a rozmělnění politických programů zainteresovaných stran. To posléze znejasňuje situaci na pravo-levé ose politického spektra a znejisťuje jak členskou základnu stran, tak i jejich voliče, kteří se poté, co strany zapomenou na své původní programové směřování, mohou uchylovat k podpoře nových, začasté populistických či extremistických subjektů,“ uvažuje Lukáš Jelínek.

Vzhledem k faktu, že se letos po poměrně dlouhé době má šanci dostat do Poslanecké sněmovny v podobě Věcí veřejných strana, jejíž charakteristiky ve všech ohledech splňují charakteristiky typicky populistického subjektu, nejsou argumenty upozorňující na případný vzestup extremistických a populistických stran jakožto průvodní jev vlády velké koalice zanedbatelné.

Závěr, že velká koalice není pro naši současnost ideálním řešením, nebude asi nikdo příliš zpochybňovat. Lze dokonce konstatovat, že otřesný stav politické kultury, přemrštěná personifikace politiky na úkor programatiky politických stran a obecně extrémně polarizovaná atmosféra ve společnosti je podhoubím, z něhož snad ani není reálné, aby velká koalice vznikla. Předpokladem jejího vzniku je naopak v úvodu popsaná kultura politického kompromisu jako něčeho žádoucího, obzvláště čekají-li nás potřebné reformy dlouhodobého charakteru.

Zdravý demokratický proces je založen na pluralitě názorů, perspektiv a strategií, na vyvažování vlivu vlády a opozice uvnitř politického systému, na interakci mezi státem a občanskou společností. K tomu, aby se česká politika alespoň přiblížila takovému stavu, je podle Vladimíry Dvořákové nutností zbavit společnost atmosféry anachronického strachu z návratu komunistů a brojení proti nepříteli. Naopak je nutné nasměrovat ji ke střízlivému a věcnému vnímání politiky, kde kompromis ideově blízkých stran nebude interpretován jako zrada na voličích.

Až se tak stane, dojde k odblokování stranického systému, jenž umožní střídání pravicových i levicových většinových vlád, neboť právě to je podstatou demokratického uspořádání.

Je samozřejmé, že pro stav a vývoj politiky a politické kultury pak bude přirozenou daností sestavování vlád z ideově spřízněných stran, a nikoli vlád vzniklých na půdorysu korupčně-lobbistických postav reprezentujících jinak ideologicky vzdálené prvky stranické soustavy.

Předpokladem takového stavu je nicméně existence politické kultury, ve které nepřevládá extrémní útočnost v ideových formulacích, v některých případech s ostrakizující ambicí, jejichž zdrojem je staré známé přesvědčení o jediném možném řešení a o exkluzivním právu na jeho prosazení.

V tomto smyslu tu ale politická kultura doposud není a v tomto smyslu jsme také, jak říká Jiří Pehe, nevyvinutá demokracie. A teprve se zakořeněním kompromisního pojetí politiky nebude již pravděpodobně případný vznik velké koalice oprávněně vnímán jako hrozba pro křehkou stavbu ústavně-politických institucí.

K takovému stavu čeká českou politiku ještě ale dlouhá cesta. Přesto se nakonec může už letos stát, že velká koalice vznikne a bude nakonec široce pokládána za přijatelné východisko z povolební situace.