Rád bych dnes pokračoval v úvahách, které jsem naznačil v minulém sloupku o Jiřině Šiklové a „havlismu“. Společenská atmosféra těsně polistopadového období do sebe nasála intelektuální a občanské dědictví Václava Havla, symbolu a jakéhosi garanta listopadové změny; z této atmosféry je přijala za své významná část kulturní inteligence, již nazývám havlovská inteligence. Toto dědictví je — jako všechny velké společenské jevy — ambivalentní. V listopadu 1989 a několik let poté jasně převažovaly jeho pozitivní, demokratické a participativní rysy: občanská aktivizace, zájem o veřejné dění, důraz na slušnost a rozumnost, obrana lidských práv, odpor vůči diktátorským a manipulativním praktikám moci. S postupem času se ovšem začaly vyjevovat elitářské rysy havlovského pojetí občanství, které mohou vést až k postojům nedemokratickým.

Nepřímo to souviselo s ekonomickým a politickým vítězstvím klausismu. Václav Klaus dokázal oslovit českou touhu po tom mít se „jako na Západě“ a idealizovanou vzpomínku na politický režim první republiky; díky svému politickému instinktu a vybudování klasické politické strany získal porevoluční transformační elán velké části společnosti na svou stranu. Transformace tak proběhla ve znamení Klausovy „české cesty“, „zhasnutí světel“ a tunelování — vítězství bezskrupulózního „mafiánského kapitalismu“ rozkrylo hloubku společenského úpadku způsobeného komunistickou normalizací, listopadovým revolučním nadšením pravděpodobně jen překrytého.

Havlovskou inteligenci tento vývoj patrně utvrdil v názoru, že politická soutěž, především v podání velkých politických stran, je jenom nástrojem špinavých intrik a politické manipulace sloužící k uspokojení mocenských a ekonomických zájmů určitých jedinců a skupin. Otřes z prosazení „špinavé (stranické) politiky“ u ní posílil kontrastní sebeidentifikaci se slušností a mravní čistotou; tato tendence pak oživila mravní manicheismus spočívající v základu havlovského dědictví: Boj proti komunistické diktatuře byl v Havlově porozumění bojem dobra proti zlu a života v pravdě proti životu ve lži — o důsledcích takového porozumění politickému zápasu a o jeho tradici v českých politických dějinách jsem tu psal dříve.

V zahraniční politice to znamenalo setrvání u schémat z doby studené války, ve vnitřní politice pokus o další uskutečňování ideje „nepolitické politiky“, tedy takového veřejného působení v obci, které nevstupuje do oficiálních mocenských struktur a snaží se uplatňovat vliv pouze mravním nárokem „pravdy“. Taková politika má své opodstatnění v boji proti diktátorskému režimu, nikoliv ovšem v demokracii, kterou nelze realizovat jako souboj dobra a zla a pravdy a lži, neboť je střetáváním různých zájmů a idejí, z nichž všechny jsou legitimní.