Jediná vlastnost činí nás lidi přece jen něčím jiným než nepřirozeným zvířetem podle charakteristiky od francouzského spisovatele Vercorse (1902—1991). Je to schopnost volit. Nelze zvnějšku exaktně potvrdit, ale zevnitř můžeme zakusit, že vnější vlivy o nás nerozhodují beze zbytku. Že nejsme produkty mimolidských a podlidských sil. Že jsme — lépe řečeno, někdy můžeme být — skutečnými autory svých činů. A že svým jednáním překračujeme holé danosti. Že tvoříme, že totiž poskytujeme světu něco radikálně nového. A že při tvůrčím jednání tvoříme sebe. Tvoříme svůj osud, svou biografii, svůj příběh. Pokud jsme tvořeni nějakou nadpozemskou instancí, pak tedy zvláštním způsobem, tak, abychom mohli být spolutvůrci tohoto díla. Abychom mohli dotvořit, co je stvořeno jako nehotové.

Obvykle je v této souvislosti řeč o svobodě. Co všechno se však pod tímto heslem skrývá? Svobodou byl původně ten, kdo měj něco svoje. Byl pánem malého výseku skutečnosti, nebyl znevolněn, mohl o svém majetku a dalších aspektech života rozhodovat. Je to svoboda vlastníků proti nesvobodě nemajetných. Ideologií této svobody je liberalismus. Jednám ad libitum. Činím, co vyhovuje mé libosti. Je to svoboda jakožto libovůle. Ilustrovat to může Masarykova poněkud přezíravá, leč vtipná charakteristika soudobých Rusů: Zachoču, pomiluju, zachoču, zarěžu. Latinské slovo liberats vyjadřuje právě toto. Individua odtržená od mateřské přírody svádějí své bitvy, vede se nekonečná válka všech proti všem.

Liberální svoboda se demaskovala, jakmile toto heslo ovládlo veřejný život. Jakmile se tehdejší svobodové pod tímto praporem, konkrétně ve Francii v revolučních létech 1793—94, ujali moci, zavedli jménem svobody hrůzovládu zvanou jakobínská, podle pařížského dominikánského kláštera sv. Jakuba, kde se tyto plány spřádaly a kde hnutí vznikalo.

Možná bychom pro odlišení mohli mluvit o volnosti, tedy o schopnosti volit. Vůle, pokud si ji nezaměňujeme s pouhým chtěním, je záhadná schopnost výběru mezi možnostmi, mezi vlivy, které se ucházejí o naši poslušnost, mezi alternativami možného jednání.

Možná jsme do značné míry predestinováni kalvinistickým Bohem či determinováni nutností, osudem, dědičnými vlohami a omezeními, sociální pozicí nebo hvězdami. Možná jsou dokonce mezi námi lidé, kteří nikdy během života nevybojovali na osudových silách pro sebe ani špetku skutečné svobody (volnosti) a potenciál člověka právě jakožto člověka v sobě zmařili. Když nám ale stojí za to vynaložit úsilí a když si alternativy jednání a jejich důsledků promyslíme, můžeme aspoň občas volbou měnit svůj život a podle sil, které jsou nám dopřány, i své sociální a přírodní okolí.

Vše nasvědčuje tomu, že politické volby jako volby do sněmovny, které nás čekají za pár dní, skutečným aktem duchovní volnosti nejsou a příliš mnoho toho změnit nemohou. Anarchisté občas vyrukují s heslem: Kdyby volby mohly něco změnit, už by je byli dávno zakázali. Volební kampaň z náš všech dělá hlupáky. Je vzácnou výjimkou, když některá ze stran představí aspoň některé body svého programu. Většinou na nás ze všech stran křičí ohlupující nic neříkající hesla. Jedna ze stran nám přímo říká, že tomu nerozumíme a neumíme docenit nutnost navrhovaných změn. Všechno je víc, než si my obyčejní plebejci myslíme. Pan kníže a pan účetní vědí. Jiní znají cestu z krize, jsou tu pro lidi a tak donekonečna. Politické subjekty se pokoušejí námi posouvat na mocenské šachovnici.

Ať bude zvolen kdokoli, systém si ponechá svůj odlidšťující charakter, jedni jeho krutost zdůrazní a obrání, druzí ji poněkud zmírní, podpoří sociální smír a umožní mu tím delší trvání. Je námi před volbou manipulováno, nakolik to dovolíme a nevolíme skutečné alternativy. Z tohoto hlediska mají parlamentní volby málo co dělat s lidskou tvůrčí schopností.

Přesto nevolit není řešení. Je to totiž také volba. Často dokonce jen úkon vynucený vnějšími okolnostmi bez naší skutečné účasti. Mohl by to být jen projev únavy, prostě jen rezignace místo rozhodnutí. Nebudeme-li si činit iluze o možnosti zásadní změny, můžeme přispět k relativnímu zlepšení poměrů.

Kdybychom chtěli pěstovat absurdní nepolitickou politiku, byla nám každá politika špinavá. Jen sami sobě bychom připadali čistí. Kdybychom masově poslechli anarchistické přátele a nevolili, vytvořili bychom mocenské vakuum, které by sotva vyplnil samosprávný lid. Když anarchisté odmítají stát zleva jakožto represivní instituci a když libertariáni a jim blízcí zprava stát zeštíhlují až k jeho úplné privatizaci, vytvářejí — jedni snad nechtěně, druzí, obávám se, vědomě — prostor pro tyranii. Nebudou-li spolurozhodovat o běhu věcí veřejných aspoň v nějaké rozumné míře ti, jejich přítomnost ve sněmovně (a pak v senátu) odsouhlasíme a jimž můžeme přízeň také příště odepřít, budou skutečně vládnout už jen mocenské struktury nikým nevolené, nikým kontrolované a nikomu odpovědné.

Sen o radikální změně systému, o jeho další, už reálné demokratizaci, sen o nastolení sociální spravedlnosti si nemusíme nechat vzít. Obava, že si volebním lístkem házeným do urny zašpiním ruce, že podpořím kdejakého mafiána, který se teprve vybarví, že podpořím (např. v zahraničně politické, obranné, školské, kulturní a environmentální politice) programové body, se kterými sotva mohu souhlasit, mi asi zůstane. Že to není volba, která mne pozvedá nad říši nutnosti do říše volnosti, že s ní zůstávám zaklet v imanenci, to musím rezignovaně uznat. Nezbude mi než konat akty pravé duchovní volnosti (i) jinde než ve školní třídě, kde za plentou strčím lístek do obálky a pak obálku vhodím urny (jak výstižné označení!) ozdobené státním znakem. Kde je pro ně prostor, to už je na úplně jiné povídání. Snad tam jinde načerpám aspoň sílu a překonám znechucení z politiky.