Jediná vlastnost činí nás lidi přece jen něčím jiným než nepřirozeným zvířetem podle charakteristiky od francouzského spisovatele Vercorse (1902—1991). Je to schopnost volit. Nelze zvnějšku exaktně potvrdit, ale zevnitř můžeme zakusit, že vnější vlivy o nás nerozhodují beze zbytku. Že nejsme produkty mimolidských a podlidských sil. Že jsme — lépe řečeno, někdy můžeme být — skutečnými autory svých činů. A že svým jednáním překračujeme holé danosti. Že tvoříme, že totiž poskytujeme světu něco radikálně nového. A že při tvůrčím jednání tvoříme sebe. Tvoříme svůj osud, svou biografii, svůj příběh. Pokud jsme tvořeni nějakou nadpozemskou instancí, pak tedy zvláštním způsobem, tak, abychom mohli být spolutvůrci tohoto díla. Abychom mohli dotvořit, co je stvořeno jako nehotové.

Obvykle je v této souvislosti řeč o svobodě. Co všechno se však pod tímto heslem skrývá? Svobodou byl původně ten, kdo měj něco svoje. Byl pánem malého výseku skutečnosti, nebyl znevolněn, mohl o svém majetku a dalších aspektech života rozhodovat. Je to svoboda vlastníků proti nesvobodě nemajetných. Ideologií této svobody je liberalismus. Jednám ad libitum. Činím, co vyhovuje mé libosti. Je to svoboda jakožto libovůle. Ilustrovat to může Masarykova poněkud přezíravá, leč vtipná charakteristika soudobých Rusů: Zachoču, pomiluju, zachoču, zarěžu. Latinské slovo liberats vyjadřuje právě toto. Individua odtržená od mateřské přírody svádějí své bitvy, vede se nekonečná válka všech proti všem.