Opravy solárních systémů v Masuku jsme zahájili ještě v sobotu odpoledne, hned poté, co jsme si udělali představu o celkovém stavu. Prvním úkolem bylo zprovoznit kliniku. Tady nebylo nad čím přemýšlet. Měnič napětí nefungoval a evidentně se ho někdo pokoušel rozebrat.

Bylo nutno rozebrat celý řídicí box, vyměnit invertor a znovu správně vše zapojit. Předchozí „opravář“ se totiž pustil i do pokusů s přepojováním kabelů — naštěstí se mu již nic dalšího zničit nepodařilo. Oprava byla do večera hotová a klinika se rozsvítila. Jediným problémem zůstaly baterky, které byly po více než roční odstávce téměř vybité. Navíc hrozilo, že došlo k zanesení elektrod sírou, a tedy k značnému snížení výkonu. Pro tuto variantu jsme měli připraven chemický postup jejich revitalizace.

Vzhledem k rozsahu práce jsme museli pracovat i v neděli. Překontrolovali jsme funkci řídicího boxu na klinice a pustili se do kontroly solárních panelů. Z padesáti instalovaných fotovoltaických panelů byly čtyři nefunkční, z toho u dvou se jednalo o mechanické poškození.

Na systém pro pumpu na klinice jsme se rozhodli namontovat nové a výkonnější panely, které jsme přivezli, a staré funkční panely pak využít pro výměnu na větších polích. Když jsme začali s výměnou, přišel první šok. Upínací materiál k novým panelům byl určen pro jiný typ! Originální spojovací materiál bylo možno sehnat nejblíže asi tak v Gabarone v Botswaně nebo Johanesburgu... Trochu z ruky.

Další hodiny jsme strávili prohledáváním našich zásob, úmorným prohlížením zbytků náhradních dílů ve špinavé garáži, ve kterou se proměnila dílna zřízená před pěti lety na začátku projektu. Nakonec se nám podařilo najít celkem elegantní řešení a zbytek dne jsme strávili výrobou nových upínek.

V pondělí jsem se pustil do instalace panelů, zatímco Milan dával dohromady kontrolní mechanismus pumpy na škole. Bylo potřeba instalovat novou řídicí jednotku, ochranu před statickými výboji a automatické časové spínání.

Večer jsme se sešli s vedením školy.

„Přátelé, základní systémy fungují a jejich oprava je u konce. Ale bohužel je třeba si promluvit o tom, jak zabránit tomu, aby se opakovaly chyby, které k závadám vedly,“ začal jsem. I když některé z přítomných bylo možno považovat za osobní přátele, rozhovor nebyl jednoduchý. Nešlo o to, jak se obviňovat a na koho svalit větší podíl viny za poruchy. I tak bylo ale těžké vyhnout se tvrdé kritice. Na jedné straně naprosto nefunkční dílna a neodborné zásahy do elektroniky, z druhé strany zase kritika častých poruch instalovaných přístrojů. Bylo však třeba si vyjasnit otevřeně, v čem spočívají hlavní problémy.

My jsme museli připustit, že ochrana některých zařízení neodpovídá extrémním podmínkám v Masuku, a naši přátelé byli nuceni přiznat rozklad managementu řízení a správy energetických zařízení. Komise pro vodu a elektřinu se rozpadla před více než rokem a tím ustala i spolupráce s proškolenými elektrikáři. Řešení tohoto problému je jen v rukou lidí z Masuku a my můžeme jen radit. Naproti tomu, nalézt technická řešení, která povedou zase k vyšší spolehlivosti dodané technologie — byť té nejlepší na trhu — je zase na nás. Závěr tedy nic moc. V diskusi jsme měli pokračovat ve čtvrtek, kdy se sejde správní rada.

V úterý jsme vyměnili nefunkční panely u školy a kliniky a pustili se do dalšího palčivého úkolu. Opravit malé domácí systémy na domech školního a zdravotního personálu.

Zatímco až dosud byly poruchy způsobené většinou „vyšší mocí“, nebo nevhodnými zásahy, tady se ukázala jednoznačná nepřipravenost technologie na extrémní podmínky.

Již při expertních analýzách porouchaných měničů a regulátorů dobíjení v Praze se ukázalo, že jednotka se může velmi rychle porouchat. Spojení většího celkového příkonu, výkonu, tepla a nedostatečné ochrany před hmyzem byla zničující. A tak i při splnění papírových podmínek v praxi dochází k častým výpadkům, protože vnitřní ochrana přístroje je nedostatečná.

Bohužel tato porucha měla i další multiplikační efekt. V mnoha rodinách začali dobíjet baterie přímo ze solárních panelů, což ve většině případů vedlo k jejich destrukci.

Problémem byly také poškozené rozvody i jejich „domácí“ rozšiřování.

V úterý jsem zajel do Chomy, abych nakoupil potřebný instalační materiál. Sedmdesát kilometrů po prašné cestě s tisíci výmoly v malém školním náklaďáku, který se startoval spojenými dráty, trvalo dvě hodiny. Nákupy mi zabraly asi třicet minut a zbytek odpoledne jsem strávil čekáním na cestu zpět. Cesty náklaďáku se využilo pro nákupy do školní jídelny i k dopravě pošty.

Cesta zpět v přetíženém voze trvala ještě déle. Celou dobu jsem přemýšlel, kde zítra začneme, abychom opravili co nejvíce domů.