Po dvaceti čtyřech hodinách, s pětihodinovým zpožděním a dvaceti centimetry mezi sedadly v letadle jsme dorazili na mezinárodní letiště v Lusace, hlavním městě Zambie. Naštěstí tam na nás čekali kolegové z Gossner Mission, kteří nás odvezli do své rezidence na Ibex Hill.

Druhý den jsme se hned po snídani vydali do sídla Sjednocené zambijské církve — UCZ. Příjemným překvapením bylo, že materiál byl už proclen a v pořádku na nás čekal hned na vrátnici. Méně příjemným překvapením byla cena, kterou jsme museli zaplatit za dva týdny uskladnění na letišti, během kterých probíhaly celní procedury. Materiál nám pak odvezli do Gossner.

Během dne jsme se setkali s několika přáteli a snažili se sehnat levnou dopravu do Masuku a Naluyandy. Cestu do Naluyandy jsme nakonec domluvili s Peterem Röhrigem, který nás před pěti lety, ještě jako šéf zambijské Gossner Mission, požádal o elektrifikaci tamního komunitního centra a venkovského zdravotního střediska.

Naluyanda je vzdálena od Lusaky sotva patnáct kilometrů. Ale cesta tam trvá skoro hodinu a je sjízdná jen offroadem 4x4. Peter opustil Gossner ze zdravotních důvodů, ale jeho manželka dál pracuje v Lusace pro německou rozvojovou službu DED. V jejich celkem luxusním pick-upu jsme dorazili do komunitního centra ve středu kolem desáté a už z dálky byla viditelná malá větrná turbína, která slouží jako doplňkový zdroj pro solární elektrárnu.

Vracet se sem po třech letech od naší elektrifikace bylo příjemné, ale zároveň jsme se trochu obávali, jak to bude všechno vypadat. Nářadí v dílně, kterou jsme vybavili; solární systém a rozvody elektřiny...

Situace byla lepší, než jsme čekali. Nářadí vzorně srovnané, včetně nabíječek na nejrůznější druhy mobilů — to aby si zde sousedé z okolních farem bez elektřiny mohli dobíjet své telefony. Solární systém funguje bezvadně a dává dost energie na to, aby zde mohla probíhat filmová představení, počítačové lekce a různé další svépomocné aktivity pro několik set lidí z okolí.

Dva kilometry od Naluyanda Integrated Project je venkovské zdravotní středisko. To je elektrifikované fotovoltaickými panely a samostatný systém zajišťuje tekoucí pitnou vodu na klinice i v domcích zdravotního personálu. Pro osm tisíc lidí z okolí jsou zde tři sestry a jeden „environmental officer“, který se stará o hygienu a prevenci na území patřícím pod zdravotní středisko — mezi jeho úkoly patří například distribuce moskytiér a nauka k jejich správnému využívání.

Zdravotní sestry provádí běžné vyšetření, předepisují léky na běžná onemocnění, za které se tu považuje i malárie. Těžší případy posílají do nemocnice a pro kritické případy jsou vybaveny vysílačkou, kterou mohou zavolat sanitku. V tomto případě má podobu mohutného bílého džípu s dlouhatánskou anténou.

I tady bylo vše v pořádku, až na dva panely pro pumpu, které měly rozbité sklo a tím i trochu snížený výkon. Ale matky z okolí jsou i tak rády, že zde mohou asistované porody probíhat za plného osvětlení a s čistou vodou i během noci.

Dva dny strávené v Naluyandě, během nichž jsme provedli pár drobných oprav, byly nadějným začátkem. A tak jsme v pátek celkem optimisticky naložili čtyřmístný pick-up UCZ a vyrazili do Masuku. Po stromu s kožnatými plody a sladkou oranžovou dužinou je nazvaná bývalá misie anglických protestantů založená ve třicátých letech minulého století. Místní komunita je složena z učitelů střední i základní školy a zdravotního personálu. Střední škola pro tři sta chlapců a dívek, a klinika pro dvanáct tisíc lidí z okolí leží šedesát kilometrů od nejbližšího města, se kterým ho spojuje prašná cesta.

Důvodem naší cesty je dát do pořádku solární elektrárny, z nichž některé nefungují vůbec, nebo fungují špatně. To, že situace není úplně nejlepší, jsme věděli. Proto jsme sem také jeli. Ale to, co jsme viděli na místě, bylo dost zdrcující. Zvláště pro někoho, kdo se na tom od počátku podílel a kdo to celé před pěti lety spoluvybudoval.

Přijeli jsme po šesté večer a již za úplné tmy se přivítali se starými známými, které jsme již tři roky neviděli. V domě pro hosty zůstal ze solárního systému jen panel na střeše a rozvody elektřiny. Naštěstí jsme měli náhradní díly s sebou, a tak se za pár minut svítilo.

Ale hostovský dům s poškozenými rozvody byl jen jemnou předehrou. Jakkoli bylo příjemné probudit se do nádherného rána a pozorovat nádhernou kopcovitou scenérii afrického lesa. Při naší ranní prohlídce nás ale čekala nepříjemná odhalení. Neuvěřitelné „improvizace“ při rozšiřování rozvodů, nefunkční řídicí jednotka pumpy pro školu a závažně poškozený systém na klinice.

Je jasné, že všechno vyřešit nemůžeme, ale alespoň můžeme pomoci s řešením. Navíc nás čeká ještě obhlídka systémů pro domácnosti. Ale začali jsme opravou kliniky a zatím to nevypadá špatně. Jenže v dalších hovorech, ve kterých si místní pochvalují elektrifikaci, se dozvídáme o dalších problémech.

Máme ještě do pátku něco času…