Veřejnost se v pátek 1. září v Brně rozloučila s Karlem Holomkem. Drobným mužem velké mravní i fyzické síly. Byl člověkem skromným, tichým, zároveň i bouřlivým, neohroženým a neobyčejně statečným. Byl svědomitý, čestný, spolehlivý, vzdělaný a inteligentní. A vždy pln zaujetí pro činnost, které se právě věnoval.

Chodil vybraně oblečený, ve vestičce, saku, často s charakteristickým kloboukem. Nebyl romským aktivistou údělem, ale protože se pro to rozhodl. Po celý život stál na straně pravdy, svědomí, na straně slabších a ohrožených. A těmi se u nás v devadesátých letech stali právě Romové.

Karla Holomka jsem navštívila koncem osmdesátých let v panelákovém bytě v Brně, kde žil se svojí rodinou. Nikdy před tím o mně neslyšeĺ. S velkou pečlivostí mi pokládal dotazy, aby si ověřil, že opravdu máme společné známé v brněnském disentu.

Netušila jsem, že je romského původu. Naprosto hloupě jsem si představovala „cikány“, jak se jim tehdy běžně říkalo, úplně jinak. S lopatou v ruce a bydlištěm v brněnském ghettu. Jistotou pochybnost jsem přesto měla. Vypadal totiž exoticky.

Jeho dcera Jana to vnímala už jako malá: „Jako děti, se sestrou, jsme mu říkali Tatare. Byl zarostlý, kudrnatý, s černými vousy — jako Tatar.“ Zakrátko jsme zasedli u jednoho stolu v brněnském Občanském fóru. A stali se politickými souputníky.

Ne každý ví, že pracovní kariéra Karla Holomka začala v armádě. Sám k tomu v rozhovoru pro časopis Babylon řekl: „Byl jsem major, to už byla nějaká šarže. Ale já nebyl na vojáky přísný. Když už někdo něco vyvedl, mávl jsem rukou. Byl jsem ale funkcionář jak sviňa. Ochránce socialistické vlasti. Šílený.” Měl smysl pro humor.

Ze strany sám odešel po srpnu 1968. Odmítl souhlasit se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Skončila tím i jeho armádní kariéra, ač nějaký čas ještě směl učit na Vojenské akademii.

Založil Svaz Cikánů-Romu, pro který asi rok do jeho rozpuštění pracoval. Později se už pohyboval pouze v dělnických profesích. S dělníky vedl debaty o politice, podněcoval jejich myšlení k nekonformním pohledům na svět kolem.

Neobešlo se to bez následků, Karel strávil dva měsíce ve vazbě. V sedmdesátých letech na rodinné chalupě organizoval setkání spisovatelů a bývalých politiků. Scházeli se tam Ludvík Vaculík, Milan Šimečka, Jaroslav Šabata, Milan Uhde a mnozí další.

Dá se tak říct, že komunistický režim z Karla Holomka vytvořil lidskoprávního aktivistu. V roce 1989 byl díky své přirozené autoritě plynoucí z dřívějších aktivit zvolen předsedou Občanského fóra Průmyslových staveb v Brně. A ruku v ruce s tím se stal členem brněnského OF.

Tam ovšem nepřišel díky tomu, že byl Rom, jak by se někdo mohl domnívat. Přišel mezi své, mezi disidenty a brněnské aktivisty různých zájmů, revoluční studenty a herce. Všichni jsme se tehdy vzájemně znali. Zdálo se nám, že jsme na nadcházející politické změny připraveni. A společně jsme se cítili silní.

Když se počátkem roku 1990 kooptací doplňovala Česká národní rada, stal se Karel poslancem. V České národní radě působil i po červnových volbách — po rozpadu Občanského fóra zastupoval Občanské hnutí. A tomuto uskupení byl věrný po celou dobu svého politického působení.

Sešel se v něm s dávnými přáteli. S Jiřím Dienstbierem, Jaroslavem Šabatou, Jiřím Müllerem. I se mnou. A v České národní radě získal mnoho dalších přátel, kteří dodnes vzpomínají. Evangelický farář Zdeněk Bárta sice tvrdí, že coby starý pán má vzpomínky v mlze značně neproniknutelné, přesto bez zaváhání hodnotí: „Byl to moudrý a slušný muž.“ Další z tehdejší kolegů a Karlův velký přítel brněnský architekt Jan Sapák říká: „Mluvit o Karlu Holomkovi znamená mluvit o přátelství.”

Do velké politiky vstupoval Karel Holomek jako občanský aktivista. Nechtěl svádět boj s větrnými mlýny v časech, kdy Romové svoje potřeby sami víceméně neartikulovali. Teprve v polistopadové politice se z něj stal politik a aktivista s přívlastkem „romský“.

Stal se jím až tehdy, kdy opravdu mohl využít svého postavení poslance a romského intelektuála. Nemohu to tvrdit s jistotou. Ale myslím, že teprve po revoluci naplno začal klást důraz na romskou složku své identity. Sám sebe považoval za Čecha, Roma i Moravana v jednom.

V České národní radě prosazoval územní uspořádání, ve kterém by se Morava stala samostatným územním celkem. Založil Společenství Romů na Moravě, a spolu s dalšími romskými intelektuály se podílel na založení Muzea romské kultury, příznačně v Brně. Muzeum funguje od roku 1991 a jeho úspěšnou ředitelkou je Holomkova dcera Jana Horváthová. Začal vydávat časopis Romano Hangos, který také vychází dodnes.

Karel Holomek byl obdivuhodný malý velký muž. Do jednoho života jako by dokázal vměstnat několik životních příběhů. Zůstává hluboko v myslích a duších všech, kdo jsme ho znali. A jistě zejména v srdcích své rodiny — manželky, dvou dcer, čtyř vnoučat a jedné pravnučky.