Upozornění „kolik hodíš petard, tolikrát jsi retard,“ koluje na sociálních sítích na konci každého roku v naději, že aspoň některé výtečníky, kteří mají neodolatelnou potřebu zpříjemňovat ostatním dny původně zvané „svátky klidu a míru“, odradí od nákupu a následného použití zábavní pyrotechniky. Jenže je to marné. Spíše čím dál horší.

Už den před loňským Štědrým dnem kolem nás začalo bouchat a hřmít, intenzita hluku za okny setrvale narůstala a na Silvestra jsme už téměř neslyšeli vlastního slova. Malé děti vyděšeně plakaly, psi zoufale štěkali, ostatní zvířectvo domácí i volně žijící šílelo a já si připadala jako ve válečné zóně.

Když druhého lednového dne hluk konečně utichl, přečetla jsem si zprávy o tom, kolik každoroční zábava stála utržených prstů nebo vyražených očí a kolik tun nebezpečných látek se kvůli ní uvolnilo do ovzduší. Jenže když jsem potkala souseda, který během svátků se svým pubertálním synem na své zahradě odpálil zřejmě celý na tržištích dostupný arsenál, nevěděla jsem, zda ho mám seřvat, nebo raději mlčet. Přece je to jinak slušný člověk, který by během roku mouše neublížil — a proč si narušovat dobré sousedské vztahy?