Za kandidaturou Elizabeth Warrenové na prezidentku Spojených států je na místě se ohlížet s úctou, respektem a vděčností. Přitom je na místě říct, že od americké, stále ještě hluboce sexistické, společnosti si zasloužila mnohem víc. Když ohlašovala konec, ve svém typicky obratném a rázném projevu ke svému volebnímu týmu zdůraznila: „Náš zápas není u konce, nikam neodcházíme.“

Jaký je to zápas? Warrenová připomněla témata, s nimiž do kampaně vstupovala. „Je to boj všech, kteří se topí ve studentských dluzích, každé rodiny, která žije od výplaty k výplatě, každého, kdo se cítí ohrožen, ať už je přistěhovalec, Afroameričan, muslim, žid, Latinoameričan nebo trans-, všech, kteří se obávají následků klimatické krize, a každého Američana, který chce vidět uzdravení naší společnosti a návrat důstojnosti do úřadu vlády.“

Svůj projev zakončila „posledním příběhem“ o matce dvou malých dětí, kterou potkala při cestách během své kampaně. Zaujal ji malý rituál, při kterém matka dětem po četbě na dobrou noc pošeptá: „Mějte velké sny.“ Na což děti odvětí: „…a odvážně za nimi jděte“. Tak ani naše velké sny neumírají, řekla Warrenová na rozloučenou svým sympatizantům a spolupracovníkům.

Její podporovatelé na sociálních sítích zprávu o konci kampaně přijali s velkým zármutkem. „Zlomilo mi to srdce,“ napsala Virginia Sole-Smithová. „Jak mám říkat svým dcerám, že se mohou stát čímkoliv budou chtít, když stále nemůžeme mít svou první ženu prezidentku?“