Delegáti mimořádného sjezdu KDU-ČSL zvolili novým předsedou strany poslance a bývalého ministra zemědělství Mariana Jurečku. Odstoupivšího Marka Výborného tak po roce paradoxně střídá jeho poražený soupeř v loňském finálovém souboji o předsednický post.

Paradox je umocněn faktem, že duel mezi Jurečkou a Výborným v druhém kole volby předsedy na loňském řádném sjezdu KDU-ČSL v Brně byl mnohými komentátory vysvětlován jako střet dvou protichůdných koncepcí směřování strany. Nový předseda Marek Výborný byl loni popisován jako představitel zásadního rozchodu s politikou KDU-ČSL coby součásti socialisticko-oligarchického bloku, jehož součástí podle daných názorů lidovci do roku 2017 byli.

Jejich politika spočívala ve strategii hledání podpory pro dílčí vlastní programové cíle za cenu zásadních ústupků vůči politice ČSSD, a především vůči hnutí ANO, neboť Andrej Babiš byl fakticky nejmocnějším aktérem už v minulé vládní koalici. Marek Výborný se vůči tomuto dědictví v projevu explicitně vymezil, vypočetl hříchy lidovců z předchozího vládního působení a slíbil, že podobné kompromisnictví se už nebude opakovat.

To, že Marian Jurečka vztáhl kritiku přímo na sebe a že poté, co souboj o předsednický post prohrál a nový předseda doporučil delegátům zvolit první místopředsedkyní strany kroměřížskou senátorku Šárku Jelínkovou, dokonce odmítl kandidovat na post místopředsedy, se bral jako důkaz, že Výborný uhodil hřebíček na hlavičku. Úsloví o „potrefené huse“ samozřejmě vždy platí…

Antibabišovsky naladění komentátoři se potom rozepisovali o tom, jak lidovci zúčtovali s neblahou vládní minulostí a s jednoznačně antibabišovským ostnem se vydali vstříc opozičnímu středopravému spojenectví proti současné vládě. Poté, co po roce prakticky ta samá sestava delegátů sjezdu zvolila předsedou právě Mariana Jurečku, se ti samí publicisté začali předhánět ve vyjádřeních, že „loňský rok neplatí“, a že naopak lidovci volí cestu do Babišovy náruče. Není to tak jednoduché.

Nový impuls bez efektu

Delegáti loňského sjezdu KDU-ČSL si ve většině nepochybně uvědomovali, že dědictví vládního angažmá v Sobotkově vládě s ČSSD a ANO v letech 2014 — 2017 je kontroverzní, a že by proto bylo do budoucna vhodnější spíše o něm nemluvit, než se do něj bořit po pás. Proto provedli poměrně zásadní personální diskontinuitu s předchozím předsednictvem (v němž seděli tři členové někdejší vlády a další poslanci, kteří byli součástí vládní koalice) a zvolili do předsednictva nejen poslaneckého nováčka Výborného a senátorku Jelínkovou, ale taktéž trojici komunálních politiků — náměstků primátorů tří statutárních měst.

Jedinou kontinuitu tak představoval pouze předseda poslaneckého klubu Jan Bartošek, který coby místopředseda Poslanecké sněmovny i strany zažil v minulém období s Babišem nejeden mediální konflikt. Jenomže do zářijové tragédie v rodině předsedy Marka Výborného uteklo od sjezdu přesně půl roku a očekávaný nárůst preferencí, spojený s novým impulsem po sjezdu, se v průzkumech stále nedostavoval.

Jméno nového předsedy si kromě skalních lidovců a politicky interesovaných skupin populace prakticky nikdo nestihl osvojit. V chóru opozičních hlasů v kontextu „Letné“, kterou jarní měsíce loňského roku přinesly, ten lidovecký doslova zanikal. Snaha najít nějaké převratné „monstrtéma“ a vygenerovat českého Sebastiana Kurze působila u některých představitelů KDU-ČSL spíš směšně než v souladu s očekáváními většinového obyvatelstva.

Pouze dílčí úspěch KDU-ČSL v květnových volbách do Evropského parlamentu ukázal, že stranická základna drží, když se skrze tradiční cesty a témata zmobilizuje skalní voličské jádro a k němu se přibalí hlasy, které dokáží oslovit schopní jednotlivci, představující nové tváře strany.