Ústavní soud nedávno rozhodl, že by měli lidé s vyššími příjmy, platící si tudíž vyšší důchodové pojištění, mít také větší důchody. Rozhodnutí je to logické, konzistentní a smysluplné. Obzvlášť, když se přihlédne ke skutečnosti, že sami ústavní soudci už to do důchodu nemají daleko. Berou se tedy také za své právo na důstojné stáří proti vidině nuzného přežívání běžného českého důchodce. Nikdo si přece nemůže přát, aby se mu ve stáří snižoval životní standard na úkor těch, co se jim nechtělo pracovat a vydělávat.

Výnos Ústavního soudu je přelomový a povede k diskusím a k dalším ústavně soudním rozhodnutím, pro něž naše společnost konečně uzrála. Jak naznačil včera v Právu Jan Keller, musí se také brzy rozhodnout o výši a délce trvání podpory v nezaměstnanosti pro ty, kdo vydělávali měsíčně deseti až statisíce a také přehodnotit náš dosavadní přístup ke zdravotnímu pojištění, kam také všichni přispíváme dílem velmi nerovným. Pacienti, kteří platí vydatněji, by měli mít nadstandardnější péči oproti těm, kteří přispívají méně.

Ale nemělo by se zůstat jen u toho. Současnost je podobného znevýhodňování úspěšných a pracovitých plná. V rozporu s Ústavou ČR, v rámci níž jsou všichni občané rovnoprávní.

Třeba ve školství. Proč by mělo být pro nízkopříjmové skupiny bezplatné? Proč by měli rodiče, kteří státní rozpočet sytí ročně statisíci či miliony, neplatit za výuku svých dětí stejnou měrou jako rodiče, kterým se pořádně pracovat nechce?

A copak je ona pravicí poměrně nedávno přijatá rovná patnáctiprocentní daň rovná? Vždyť je zřejmé, že lidé s vyššími příjmy zaplatí na daních mnohem více peněz než ti s nižšími. Je proto zapotřebí zavést daňovou regresi. Čím vyšší příjmy, tím nižší daně. A naopak. Je nutné trestat za neúspěch, a nikoli za úspěch. U vyšších příjmů pak také odpadne nutnost zastropování daňové zátěže uplatňované zatím jen u zdravotního a sociálního pojištění, protože daň za určité výše příjmu přirozeně doputuje k nule. Plně postačí, když vysokopříjmový občan občas zaplatí DPH. Nemluvě o tom, že sám automaticky přispívá k všeobecnému blahobytu tím, že umožňuje jeho prokapávání směrem od své osoby dolů skrze prostější občany, které zaměstná.

A proč by měl třeba člověk s měsíčním příjmem 15 tisíc korun mít ve volbách stejně hodnotný hlas jako člověk, který měsíčně odvádí na daních desetitisíce? Ústavní soud by měl tedy rozhodnout také o jiném způsobu přepočtu hlasů. Ten, kdo vyživuje státní kasu vydatněji, by měl mít hlasů více, úměrně výši svého platu. Anebo naopak, ten, komu se nechce pracovat, by měl mít jen půl hlasu, nebo čtvrt, nebo jednu setinu, tisícinu hlasu.

Bylo by to sice trochu na úkor tajnosti voleb, ale zas by se tím zvýšila pravděpodobnost volebního vítězství zodpovědných pravicových stran, které by se již nemusely hysterickými kampaněmi podbízet lůze, ale slušně a věcně oslovovat jen svých stabilních pět procent voličů, jejichž síla by se hravě rozrostla na procent třicet a více. Pravicové strany by pak mohly jako celek působit mnohem důstojněji než dnes, protože by nemusely útočit na primitivní pudy obyčejného občana, který je může volit jen v případě, přesvědčí-li ho, že je v osudovém ohrožení ze strany levice. Česká politická realita by se rázem zbavila zbytečně vyhrocených volebních kampaní a vulgárnost by mohla být nadobro vyhrazena levici. Konečně by bylo také jasně vidět, kdo je hlavním původcem pokleslé politické kultury, kterou dnes mnozí kritizují. Pokud by levicovým stranám vůbec stálo za to v politickém byznysu pokračovat a neskončily by na smetišti dějin, kam tyto vývojem překonané organizace patří.

Aby nedocházelo ke zbytečným obviněním, že náš stát nedokáže zaručit ústavou slibovanou rovnost svých občanů, přestože se právě o to bude usilovně snažit, pak by měl pro jistotu Ústavní soud rozhodnout, že českým občanem je jen člověk, jehož měsíční příjem dosahuje určité hladiny. Jinak občanských práv pozbývá. Pakliže se hladina stanoví zodpovědně a hned zkraje, odpadne Ústavnímu soudu nutnost učinit všechna výše zmíněná rozhodnutí předešlá.

No a nakonec, v rámci mezinárodních závazků, zejména k Chartě lidských práv, pokud by reptaly některé zahraniční, ještě ne zcela vyspělé demokracie, pak Ústavnímu soudu postačí drobnost. Rozhodnout o tom, jak vysoký příjem, nebo odvod do státní kasy z jedince teprve činí lidskou bytost.